ECLI:CZ:US:2016:3.US.3536.15.1
sp. zn. III. ÚS 3536/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K., právně zastoupeného JUDr. Michalem Fraňo, advokátem, se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka 23, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. srpna 2015 č. j. 8 Tdo 864/2015-39, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2015 sp. zn. 44 To 31/2015 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. prosince 2014 sp. zn. 19 T 136/2013, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podaným návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo podle něj dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv plynoucích z článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3 a článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z článku 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
V pořadí prvým rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále také "obvodní soud") ze dne 26. června 2014 sp. zn. 19 T 136/2013 byl stěžovatel (dále také "obviněný") uznán vinným přečinem ublížení na zdraví dle §146 odst. 1, 3 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví dle §358 odst. 1 trestního zákoníku.
Uvedených trestných činů se měl obviněný dopustit (stručně řečeno) tím, že dne 30. listopadu 2012 v době od 18:25 hodin do 18:30 hodin při jízdě osobním motorovým vozidlem v pomalu jedoucí koloně, poté co před jeho vozidlem přešel vozovku poškozený Petr Daniel, jej nejprve slovně napadl, načež svoje vozidlo zastavil, přičemž došlo k vyvrcholení slovní rozepře, v jejímž závěru obviněný po vystoupení z vozidla do poškozeného neočekávaně prudce strčil, takže poškozený nekontrolovatelně zavrávoral, spadl na chodník a v důsledku pádu si zlomil proximální stehenní kost vlevo.
K odvolání obviněného byl rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2014 sp. zn. 44 To 384/2014 rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k novému projednání. Odvolací soud prvostupňovému soudu mimo jiné vytkl, že se nepokusil odstranit rozpor mezi výpověďmi ohledně vzájemného postavení obžalovaného a poškozeného v momentě, kdy obviněný poškozeného strčil.
Obvodní soud pro Prahu 5 v pořadí druhým rozsudkem ze dne 8. prosince 2014 sp. zn. 19 T 136/2013 uznal obviněného vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Obvodní soud provedl doplňující výslech obviněného i poškozeného a přistoupil rovněž k jejich vzájemné konfrontaci. Dospěl k závěru, že neexistuje žádný přímý ani nepřímý důkaz, který by některou z výpovědí (byť částečně) vyvracel a žádnou z výpovědí proto nelze považovat za nevěrohodnou. S odkazem na zásadu in dubio pro reo se přiklonil k variantě pro obviněného příznivější, tedy že v době strčení poškozeného obviněným k sobě oba stáli čelem. Ze zjištěných skutkových okolností obvodní soud dovodil, že obviněný musel do poškozeného strčit silou alespoň střední intenzity, což zapříčinilo jeho pád a následné zranění.
Proti rozsudku obvodního soudu podali odvolání obviněný i státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. února 2015 sp. zn. 44 To 31/2015 také druhý rozsudek obvodního soudu zrušil a ve věci sám rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 trestního zákoníku. V rámci veřejného zasedání odvolací soud znovu přečetl výpovědi poškozeného Petra Daniela učiněné v řízení před soudem prvního stupně, a to v hlavních líčeních konaných dne 2. června 2014 a dne 8. prosince 2014. Na základě přehodnocení výpovědi poškozeného odvolací soud dospěl k závěru, že je nutno změnit popis skutkového děje tak, že obviněný strčil do poškozeného nečekaně zezadu poté, co se poškozený po předchozí hádce otočil, aby odešel.
Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvanácti měsíců.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. srpna 2015 č. j. 8 Tdo 864/2015-39 tak, že podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání obviněného odmítl.
III.
Stěžovatel brojí proti postupu obecných soudů, který je podle něj neslučitelný s elementárními prvky spravedlivého procesu. Poukazuje v prvé řadě na to, že k otázce, zda obviněný poškozeného strčil zepředu či zezadu existují toliko dva důkazy, a to výpověď poškozeného a výpověď obviněného, jež jsou obě protichůdné. Podle stěžovatele nelze akceptovat, pokud odvolací soud uvěřil poškozenému pouze na základě toho, že jde o poškozeného, jenž na rozdíl od obviněného vypovídá pod hrozbou trestního postihu za nepravdivou výpověď. Obviněnému naopak odvolací soud neuvěřil, neboť mu jeho procesní postavení dovoluje uvádět nepravdu. Takový postup považuje stěžovatel za zjevné porušení presumpce neviny.
Odvolací soud podle stěžovatele postupoval v rozporu s §259 odst. 3 a §263 odst. 7 trestního řádu, pokud nově hodnotil výpověď stěžovatele jako nepravdivou, aniž by tento důkaz ve veřejném zasedání provedl. Na místo toho odvolací soud znovu přečetl výpovědi poškozeného z hlavních líčení, aniž by v souladu s §211 v souvislosti s §263 odst. 6 trestního řádu získal souhlas stěžovatele, jako obžalovaného. Podle stěžovatele přitom nelze souhlasit s výkladem dovolacího soudu, který ve svém rozhodnutí uvedl, že s přečtením protokolu o výpovědi poškozeného obviněný mlčky souhlasil, neboť v průběhu veřejného zasedání jeho obhájce ani on sám nevznesli žádné námitky proti tomuto postupu.
Stěžovatel zdůrazňuje, že jej obecné soudy uznaly vinným ze spáchání skutku spočívajícího "v náhlém strčení poškozeného zezadu" toliko na základě jediného důkazu, a to výpovědi poškozeného. Ten přitom v průběhu trestního řízení měnil své výpovědi, zatímco obviněný vypovídal po celou dobu konzistentně. Obecné soudy tedy podle něj nehodnotily výpověď poškozeného dostatečně pečlivě za situace, kdy šlo o jediný důkaz proti němu. Nesnažily se přitom prokázat ani tu skutečnost, zda poškozený jako první stěžovatele nenapadl tím, že mu vhodil nedopalek cigarety přes pootevřené okno do automobilu.
Závěrem stěžovatel dodává, že obecné soudy nesprávně hodnotily také existenci zavinění stěžovatele ve vztahu ke vzniklému následku. Má za to, že následek, k němuž v projednávané věci došlo, je v extrémním nepoměru k jeho jednání, a nemohl jej tedy předvídat. Nároky, které na něj kladou obecné soudy, jsou v tomto smyslu nepřiměřené, nerespektují průměrné lidské intelektuální schopnosti ani obvyklou lidskou zkušenost.
IV.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem napadených soudních rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. V řízení o ústavních stížnostech [článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánu veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Pro přezkum není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
V projednávaném případě Ústavní soud důvod pro svůj kasační zásah neshledal. Namítá-li stěžovatel vady v důkazním postupu obecných soudů, Ústavní soud konstatuje, že ke zrušení rozhodnutí trestních soudů je oprávněn zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§2 odst. 4 a 5 trestního řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2 trestního řádu), neboť tím dochází i k porušení práv zaručených ustanoveními článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud ve svých nálezech rovněž zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny svůj důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nález ze dne 30. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. března 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03). Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy v posuzované věci postupovaly v rozporu s ústavními pravidly.
V předmětném trestním řízení bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný po předchozí výměně názorů poškozeného strčil, v důsledku čehož poškozený upadl a zlomil si proximální stehenní kost vlevo. Tyto skutkové závěry soudy všech stupňů řádně a přesvědčivě objasnily, a nerozporuje je ani sám stěžovatel. Nesoulad mezi soudem prvního a druhého stupně vyvstal v otázce, jakým způsobem obviněný poškozeného strčil, tj. zda jej strčil do hrudníku ve chvíli, kdy oba stáli k sobě čelem, či do zad ve chvíli, kdy z místa vzájemného verbální střetu poškozený již odcházel. Jelikož výpovědi poškozeného a obviněného se v této okolnosti rozcházely a nebyly k dispozici další přímé ani nepřímé důkazy, které by ji mohly ozřejmit, přijal soud prvního stupně variantu pro obviněného příznivější, tedy že obviněný poškozeného strčil do hrudi v momentě, kdy k sobě stáli čelem. Odvolací soud se po přečtení protokolů o výpovědi poškozeného v hlavním líčení naopak přiklonil k verzi prezentované poškozeným. Skutkový stav proto v příslušné části přehodnotil a skutkovou větu upřesnil v tom smyslu, že obviněný strčil poškozeného zezadu v době, kdy se chtěl z místa vzdálit. Tento skutkový závěr akceptoval i Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání, v němž konstatoval, že významnou roli z hlediska posouzení míry a formy zavinění obviněného hraje právě ta skutečnost, že v době strčení byl poškozený k obviněnému zády.
Ústavní soud nepřehlédl, že některé úvahy, vyslovené v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, nejsou zcela korektní a lze jim oponovat námitkami, jež uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti. Zajisté nelze přitakat generalizujícímu tvrzení obsaženému na str. 4 rozsudku, které presumuje apriorní věrohodnost výpovědi poškozeného (oproti výpovědi obviněného). Žádné takové generální pravidlo, preferující určitý druh důkazu, nelze v trestním řízení připustit, neboť odporuje zásadě volného hodnocení důkazů, vyžadující konkrétní posouzení všech okolností případu (srov. ust. §2 odst. 6 tr. řádu). Ústavní soud však konstatuje, že v posuzovaném případě se tyto problematické úvahy obecných soudů nijak negativně nepromítly do konečného výsledku dokazování.
Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v posuzovaném případě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že mu nepřísluší "přehodnocovat hodnocení důkazů", uskutečněné obecnými soudy, pokud se v procesu dokazování nevyskytnout extrémní nedostatky. Jsou to právě obecné soudy, před nimiž probíhá bezprostřední a kontradiktorní dokazování za účasti všech procesních stran, které mají vytvořeny optimální podmínky pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V projednávaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli.
Ústavní soud má za to, že ze strany trestních soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu