ECLI:CZ:US:2016:3.US.3649.15.1
sp. zn. III. ÚS 3649/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti L. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Janem Zrnovským, advokátem, se sídlem v Liberci, Moskevská 637/6, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. srpna 2015 č. j. 4 Tdo 852/2015-38, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2015 sp. zn. 7 To 107/2014 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 18. listopadu 2014 sp. zn. 57 T 8/2014, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu článku 36 a článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 18. listopadu 2014 sp. zn. 57 T 8/2014 uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. j) trestního zákoníku ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku. Byl mu uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a současně mu byl uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku označených věcí.
Dle skutkových zjištění prvostupňového soudu se stěžovatel přípravy trestného činu vraždy dopustil tím, že si za finanční odměnu ve výši 500 000 Kč sjednal Ruslana Planina k usmrcení svého zaměstnavatele Petra Skály, v souvislosti s čímž Ruslanovi Planinovi předával bližší informace o pohybu poškozeného. Motivem stěžovatele bylo získání vlivu ve společnosti H-Personal s. r. o., jejímž majitelem byl poškozený, zatímco stěžovatel v ní byl zaměstnán jako výkonný ředitel a jednatel, a to s úmyslem vyvést z uvedené společnosti finanční prostředky. K dokonání trestného činu vraždy nedošlo vzhledem ke skutečnosti, že Ruslan Planin připravovaný záměr stěžovatele oznámil poškozenému, který jej následně oznámil orgánům činným v trestním řízení. Druhého z uvedených trestných činů se stěžovatel dopustil tím, že si bez příslušného oprávnění opatřil a přechovával zbraně a střelivo blíže specifikované v ústavní stížností napadeném rozhodnutí soudu prvního stupně.
Proti prvostupňovému rozsudku podal stěžovatel odvolání, jež Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. února 2015 sp. zn. 7 To 107/2014 jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. O tomto dovolání rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 19. srpna 2015 č. j. 4 Tdo 852/2015-38 tak, že dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl s odůvodněním, že stěžovatel se dovoláním domáhal pouze jiného skutkového posouzení věci, což nelze podřadit pod namítaný dovolací důvod.
III.
K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele došlo podle jeho názoru tím, že právní závěry soudu prvního stupně, stvrzené odvolacím i dovolacím soudem, jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Stěžovatel předně namítá, že prvostupňový soud nedoplnil dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o vině a trestu, jelikož navzdory jeho opakovaným návrhům neprovedl výslech svědka Romana Mlynáře, dále nevyhověl návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru psychologie, jenž měl zhodnotit věrohodnost svědka Ruslana Planina, přičemž v průběhu celého trestního řízení stěžovatel namítal rozpory ve výpovědích tohoto svědka, s čímž se obecné soudy prý nevypořádaly.
Obecné soudy dle stěžovatele neprokázaly bez důvodných pochybností ani jeho majetkový motiv vyžadovaný v kvalifikované skutkové podstatě trestného činu vraždy podle §140 odst. 3 písm. j) trestního zákoníku, nýbrž jeho kvalifikovaný úmysl pouze presumovaly. V neposlední řadě stěžovatel upozorňuje na použití nezákonných důkazů v trestním řízení, a to konkrétně nahrávky a fotografií pořízených poškozeným Petrem Skálou, které dle mínění stěžovatele nebyly získané v souladu s trestním řádem. S ohledem na výše uvedené argumenty měly obecné soudy porušit též princip presumpce neviny, jelikož provedené důkazy dle stěžovatele neprokazují jednoznačně jeho vinu, ale v souladu se zásadou in dubio pro reo svědčí v jeho prospěch.
Konečně stěžovatel namítá rovněž výši uloženého trestu, neboť má za to, že v obdobných věcech jsou ukládány tresty v podstatně nižší výměře, než jak to učinil v jeho věci prvostupňový soud.
IV.
Poté, co Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je včasná, podána osobou oprávněnou a splňuje také další formální náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, prostudoval obsah napadených soudních rozhodnutí a seznámil se s obsahem spisu vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, pod sp. zn. 57 T 8/2014.
Po posouzení projednávané ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný.
V reakci na argumentaci stěžovatele, jenž namítá zejména extrémní nesoulad provedených důkazů s právními závěry obecných soudů, Ústavní soud předně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů, a tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodovací činnosti (srov. např. usnesení ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz/). Přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání tak zásadně není úkolem Ústavního soudu. Výjimkou z uvedených maxim jsou případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vybočí z mezí daných rámcem ústavně garantovaných lidských práv. Takovým by byl v souvislosti s hodnocením důkazů v trestním řízení případ, kdy by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo by je z nich nebylo možné žádnou interpretací dovodit, neboť takový postup obecných soudů by byl v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny, jakož i s článkem 1 Ústavy (srov. nález ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94).
V rámci dokazování v trestním řízení může dojít k porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu rovněž v případě opomenutí některých důkazů. Nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného v trestním řízení je však z ústavněprávního hlediska akceptovatelné, nemá-li tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, relevantní souvislost s předmětem řízení, dále nemá-li důkaz ve vztahu k tvrzené skutečnosti vypovídací hodnotu, tudíž ji nemůže potvrdit ani vyvrátit, nebo jedná-li se o důkaz nadbytečný (srov. např. nález ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03; nález ze dne 16. června 2005 sp. zn. II. ÚS 418/03).
Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzované věci byly výše uvedené požadavky na důkazní postup obecných soudů beze zbytku naplněny. Předně, právní závěry učiněné obecnými soudy nebyly v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními ani provedenými důkazy. Nalézací soud své rozhodnutí obsáhle a logicky zdůvodnil, přičemž přesvědčivým způsobem vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině stěžovatele. Prvostupňový soud opřel své odsuzující rozhodnutí jednak o výpověď svědka Ruslana Planina, jemuž uvěřil a jehož věrohodnost náležitě odůvodnil a důsledně se vypořádal i s rozpory v jeho výpovědích, jež se netýkaly rozhodujících okolností případu, o kterých naopak tento svědek vypovídal konzistentně. Dalším důležitým důkazem byly odposlechy, fotografie a znalecké posudky k mobilním telefonům stěžovatele a svědka Ruslana Planina, které bez dalšího prokazovaly, že stěžovatel tohoto svědka pravidelně informoval o pohybu poškozeného. Neopominutelnou pro posouzení viny stěžovatele byla i výše dohodnuté finanční odměny (500 000 Kč), kterou měl stěžovatel vyplatit Ruslanu Planinovi za usmrcení poškozeného, navíc s ohledem na zadluženost a související nemajetnost stěžovatele. Soud prvního stupně řádně zdůvodnil i majetkový motiv, jenž podložil několika svědeckými výpověďmi, jakož i výpovědí samotného stěžovatele, neboť tyto krom jiného bez důvodných pochybností prokazovaly spory mezi stěžovatelem a poškozeným ohledně hospodaření v obchodní společnosti H-Personal s. r. o.
Stran neprovedení některých důkazů, a to konkrétně svědecké výpovědi svědka Romana Mlynáře, Ústavní soud konstatuje, že takový důkaz nemá žádnou relevantní souvislost s předmětem projednávané věci a postrádal by rovněž jakoukoli vypovídací hodnotu ve vztahu ke skutečnostem rozhodným pro posouzení viny stěžovatele, neboť jde o osobu, kterou si měl stěžovatel v minulosti sjednat za účelem pomsty vůči osobám, které měly stěžovateli vykrást dům. S neprovedením znaleckého posouzení věrohodnosti svědka Ruslana Planina se prvostupňový soud řádně vypořádal, neboť takový úkon nepovažoval za potřebný, jelikož závěry o spolehlivosti použitého důkazního pramene v tomto případě sám náležitě zdůvodnil. Z obsahu předmětného soudního spisu Ústavní soud navíc zjistil, že neprovedení zmíněných důkazů stěžovatel v rámci odvolacího řízení vůbec nenamítal, a nelze se jich proto dovolávat ani v řízení o ústavní stížnosti.
Soud druhého stupně, ani soud dovolací neshledaly extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ani jiné nedostatky
v postupu nalézacího soudu a jeho závěry potvrdily. Svá rozhodnutí oba jmenované soudy náležitě odůvodnily, a rovněž tak podle názoru Ústavního soudu naplnily požadavky, které jsou na ně z hlediska ústavněprávního přezkumu kladeny.
K dalšímu tvrzení stěžovatele, že obecné soudy rozhodly v rozporu s principem presumpce neviny v jeho neprospěch, Ústavní soud uvádí, že z daného principu plyne pravidlo, dle kterého musí být v trestním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, přičemž nemohou existovat důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu (srov. nález ze dne 29. dubna 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08). V nyní posuzované věci bylo jednoznačně prokázáno, že osobou pachatele je stěžovatel. Tento sám přiznal, že svědkovi Ruslanu Planinovi přislíbil finanční odměnu ve výši 500 000 Kč, rozporoval pouze úmysl, kterým mělo být usmrcení poškozeného, když tvrdil, že jej chtěl pouze "zastrašit". Obecné soudy ve spojitosti s dalšími provedenými důkazy nicméně prokázaly bez důvodných pochybností i tuto rozporovanou skutečnost, a nejednaly tudíž v neprospěch stěžovatele v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Závěry nalézacího soudu o vině stěžovatele za trestný čin vraždy ve stadiu přípravy, potvrzené i odvolacím a Nejvyšším soudem, jsou tak plně v souladu s principem presumpce neviny.
K poslední námitce stěžovatele, že důkazy pořízené poškozeným Petrem Skálou nebyly získány v souladu s trestním řádem, Ústavní soud pouze stručně konstatuje, že použití důkazů opatřených soukromými osobami v trestním řízení a priori nic nebrání. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není s ohledem na §89 odst. 2 trestního řádu důvodem k odmítnutí takového důkazu. Jediná pochybnost by mohla vyvstat ohledně nahrávky rozhovoru mezi poškozeným
a svědkem Ruslanem Planinem, která však byla pořízena se souhlasem nahrávané osoby, takže její důkazní použitelnost v trestním řízení byla v této souvislosti plně v souladu s trestním řádem. Tato nahrávka byla navíc jen důkazem podpůrným, dotvářejícím řadu dalších, na sebe navazujících a vzájemně se doplňujících důkazů.
K námitce stěžovatele ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud zdůrazňuje, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05), neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. článek 90 Ústavy a článek 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. článek 39 Listiny). Taková situace by mohla nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13). K tomu však v projednávaném případě nedošlo, neboť nalézací soud stěžovateli uložil trest v rámci zákonné trestní sazby, a to dokonce na její spodní hranici. Své rozhodnutí v tomto smyslu řádně odůvodnil a zhodnotil všechny relevantní okolnosti vztahující se k okolnostem případu a osobnosti obviněného. Ani v této námitce tedy nemohl Ústavní soud stěžovateli vyhovět.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu