ECLI:CZ:US:2016:3.US.3697.15.1
sp. zn. III. ÚS 3697/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti T. Ď., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Markem Kocábem, advokátem, se sídlem Pod Šternberkem 306, Zlín-Louky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2015 č. j. 6 Tdo 194/2015-I.-204, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. června 2014 č. j. 2 To 59/2014-6067 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky Zlín ze dne 26. listopadu 2013 č. j. 61 T 7/2013-5030, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky Zlín, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 17. 12. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z listin k ní přiložených, se podává, že v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání spoluobviněných V. H. a stěžovatele. Usnesení Nejvyššího soudu přitom předcházel rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 61 T 7/2013, kterým byli mimo jiné V. H., R. H. a stěžovatel uznáni vinnými pokračujícím zvlášť závažným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 3 písm. a), písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, pokračujícím přečinem šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a pokračujícím přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byli oba shora uvedení obvinění odsouzeni podle §175 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody, a to obviněný V. H. v trvání osmi let a šesti měsíců, a stěžovatel v trvání osmi let a čtyř měsíců. Pro výkon uložených trestů byli oba spoluobvinění podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl oběma jmenovaným uložen též trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.
2. K odvolání V. H., stěžovatele a poškozené České pojišťovny, a. s., Vrchní soud v Olomouci napadený rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to mj. v celém rozsahu ohledně obviněných V. H. a stěžovatele a nově rozhodl tak, že jmenované obviněné uznal vinnými zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, přečinem šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku.
3. Uvedených trestných činů se přitom jmenovaní podle skutkových zjištění dopustili tím, že - souhrnně řečeno - pod záštitou společnosti Final Solution, s. r. o., vymáhali od třetích subjektů postoupené pohledávky s tím, že dlužníky osobně kontaktovali, vyhrožovali jim a ničili jejich majetek (zapalovali osobní automobily dlužníků, útočili na dlužníky střelnými zbraněmi, atp.).
4. V daném kontextu pak stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje zejména v tom, že obecné soudy se nevyrovnaly s jeho obhajobou, nedostatečně zjistily skutkový stav věci a provedené důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch, v rozporu se základní zásadou in dubio pro reo. Konkrétně stěžovatel v prvé řadě uvádí, že žádný z trestných činů, za něž byl pravomocně odsouzen, nespáchal. Neexistuje přitom žádný přímý důkaz jeho viny, a toho, že se konkrétně stěžovatel jakéhokoliv zločinu či přečinu dopustil. V daném případě ani nepřímé důkazy netvoří ucelený celek, který by spáchání vyjmenovaných přečinů a zvlášť závažného zločinu stěžovatelem prokazoval. Nejmarkantněji je tato argumentace stěžovatele patrná v případě údajného přečinu nedovoleného ozbrojování a v případě přečinu šíření poplašné zprávy, neboť ani analýza hlasu neprokázala, že by došlo ke shodě hlasu oznamovatele "bomby" v prostorách diskoték ve Zlíně právě s hlasem stěžovatele. Navíc v rámci trestního řízení, a to zejména ve fázi prověřování trestné činnosti, došlo k mnoha pochybením ze strany Policie České republiky. V tomto smyslu stěžovatel opakovaně uvádí, že při zajišťování pachových stop ne vždy došlo k dodržení metodiky snímání těchto stop, neboť nebyl prováděn test zájmovosti služebního psa a výsledky pachové identifikace nebyly ověřeny za použití dalšího psa ve všech případech. Dále nebyla pořízena fotodokumentace k pořizování pachových stop. Stěžovatel dále poukazuje na neodstranění pochybení soudů, které spočívá v přesně nezjištěné míře zavinění stěžovatele. V neposlední řadě je pak třeba poukázat rovněž na nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody stěžovateli, neboť stěžovatel byl v České republice osobou dosud netrestanou, vždy řádně pracoval a před nástupem do výkonu trestu se staral o svou rodinu. Z tohoto hlediska se jeví uložený nepodmíněný trest odnětí svobody se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou jako extrémně nepřiměřený.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. mimo jiné zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
7. Ústavní soud po přezkoumání věci a při zohlednění právě uvedených východisek neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy).
8. Obecné soudy podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k ingerenci do dané věci.
9. K vlastnímu obsahu ústavní stížnosti musí Ústavní soud nejprve poznamenat, že stěžovatel v podstatě jen opakuje argumentaci, se kterou se obecné soudy v napadených rozhodnutích vypořádaly. Proto Ústavní soud na tato rozhodnutí pro stručnost odkazuje. Nadto stížnostní argumentace stěžovatele je z velké části značně obecná a pohybuje se v pouhé proklamaci porušení jednotlivých zásad ovládajících zejména trestní řízení. Tu musí Ústavní soud ovšem konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti z velké části nenaplnil povinnost tvrzení v rovině ústavněprávní argumentace [srov. k tomu blíže například usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2006 sp. zn. II. ÚS 632/06 (U 12/43 SbNU 639)].
10. Argumentuje-li stěžovatel přece jen konkrétně tím, že v případě přečinu šíření poplašné zprávy (tedy v případě vyhrožování výbuchem bomby) nebyl s jistotou ztotožněn jeho hlas s hlasem, jenž telefonicky bombu oznamuje, pak přehlíží závěry znaleckých posudků (i výpovědi těchto znalců před nalézacím soudem - srov. str. 59 - 62 rozsudku nalézacího soudu), že za současného stavu vědecko-technického poznání není stoprocentní hlasová identifikace možná, když používané metody umožňují ztotožnění hlasů okolo osmdesáti pěti procent. Nadto - to platí i pro naplnění skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování ze strany stěžovatele - páchání popisované trestné činnosti je potvrzováno i nálezem příslušných pachových a bukálních stop na konkrétních místech (srov. například str. 67 rozsudku krajského soudu).
11. Zákonností odběru pachových stop se pak podrobně zabýval již Nejvyšší soud (srovnej zejména str. 33 - 34 jeho usnesení). Ústavní soud na jeho závěry odkazuje. Ostatně to, že pachové stopy ztotožňují příslušné obviněné (tedy mimo jiné i stěžovatele), je patrno i z výsledků nasazení operativně-pátrací techniky, kdy obvinění mezi sebou diskutují strategii, jak zanechání pachových stop na příslušných místech vysvětlit, neboť jsou si sami vědomi toho, že podle nich mohou být ztotožněni.
12. Výší trestu se Ústavní soud může zabývat jen zcela výjimečně, přísluší mu hodnotit dodržení ústavních kautel čl. 39 a čl. 40 Listiny, tj. zákonem stanovené podmínky pro vyměření výše trestu (sazba, hodnocení atd.). V posuzované věci nebylo zjištěno žádné extrémní porušení těchto legálních požadavků. Lze souhlasit s krajským soudem v tom, že trestná činnost, pro kterou byli obvinění včetně stěžovatele odsuzováni, je velmi závažná, a to nejenom s ohledem na obviněné, kteří spáchali trestnou činnost v rámci organizované skupiny, ale především s přihlédnutím ke způsobu provedení trestné činnosti, který měl vést (a mnohdy vedl) k zastrašení poškozených a následkem toho k plnění podmínek stanovených především vedoucím organizované skupiny. Kromě toho samotná trestná činnost pak měla i vliv na společenskou situaci, neboť trestné činy vyvolaly znepokojení a pocit ohrožení v oblasti, kde trestná činnost byla páchána. Proto, byl-li stěžovatel v souladu s ustanovením §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, odpovídá to nejen výši uloženého trestu odnětí svobody, ale také nebezpečnosti jím páchané trestné činnosti, uskutečňované navíc ve prospěch organizované zločinecké skupiny.
13. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) garantovaná stěžovateli ústavním pořádkem.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu