ECLI:CZ:US:2016:3.US.3731.15.1
sp. zn. III. ÚS 3731/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Š. B., zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2015 sp. zn. 5 Tdo 976/2015, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí soudu, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. 72 T 146/2012 stěžovatelku uznal vinnou trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"), a odsoudil ji podle §256 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců, jehož výkon jí podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let. Vyjma tohoto trestu jí podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev v trvání 3 let a podle §53 odst. 1 tr. zákona peněžitý trest ve výměře 150 000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stěžovatelce stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců. V adhezním řízení soud prvního stupně podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázal poškozené s jejich nároky na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. 7 To 252/2014 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a ve věci sám rozhodl. Jedinou změnu, kterou odvolací soud učinil, představovalo upřesnění popisu skutku ve výroku o vině. Pokud jde o právní kvalifikaci výroku o vině, výši a druh trestu a výrok o náhradě škody, odvolací soud rozhodl zcela shodně jako soud prvního stupně.
4. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že samotná podstata smlouvy o prodeji podniku či jeho části podle §476 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, platného do 31. 12. 2013 (dále jen "obch. zák.") vylučuje úmysl prodávajícího poškodit věřitele, takže v posuzované věci absentuje subjektivní stránka trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) odst. 3 tr. zákona.
6. Stěžovatelka předestírá argumentaci ku podpoře úsudku, že se inkriminovanou transakcí, tj. převodem části podniku označené coby Penzion BEN ze společnosti Stavitelství BEN, s. r. o. (prodávající) na obchodní společnost Penzion BEN Polanka, s. r. o. (kupující), neobohatila a ani jí nepoškodila věřitele.
7. Orgány činné v trestním řízení nezkoumaly oprávněnost nároků údajných poškozených. Šlo o dodavatele Stavitelství BEN s.r.o., kteří jí sice vystavili fakturu, ale tato jim byla vrácena buď pro přefakturaci (vyfakturování i neprovedených částí díla), či reklamaci vadně provedených prací, které Stavitelství BEN s. r. o. jako objednatelka odmítla převzít, a na jejich zaplacení tak "poškozeným" nevznikl ze smluv o dílo vůbec nárok. Neoprávněnost pohledávek se posléze prokázala v insolvenčních řízeních na společnosti Stavitelství BEN s. r. o. a Penzion BEN s. r. o., kde pohledávky těchto údajných věřitelů z trestního řízení nebyly přiznány. Totéž vyplývá z výpovědi svědka B.
8. Forma, jakou orgány činné v trestním řízení získávaly důkazy, byla nepřiměřená. Policejní orgán v situaci, kdy stěžovatelka plně spolupracovala, provedly prohlídku jiných nebytových prostor konkretizovaných společností, avšak převzal pouze část účetní evidence Stavitelství BEN s. r. o. a Penzion BEN Polanka s. r. o.; na tomto neúplném podkladě vyhotovili své posudky znalci Ing. Paseka a Ing. Wolkmerová.
9. Soudy nesprávně dovodily, že stěžovatelka pojala úmysl neuhradit část kupní ceny ve výši 3 108 000 Kč. Svědek Kern jako společník OSANO, spol. s r. o. přitom potvrdil její verzi poskytnutí peněžních prostředků formou půjčky a zaplacení kupní ceny podle smlouvy o prodeji části podniku.
10. Kupní cena za prodej části podniku byla v plné výši kupujícím prodávajícímu zaplacena (stěžovatelka soudu doložila výpisy z účtu, účetní příjmové a výdajové doklady) a transakce (na straně příjmové i výdajové) byla v náležitém rozsahu (jak u Stavitelství BEN s. r. o., tak i u Penzion BEN Polanka s. r. o.) a řádně zaúčtována. Celá kupní cena za prodej části podniku byla použita na úhradu závazků Stavitelství BEN s. r. o. a opět o tom stěžovatelka předložila v předmětném trestním řízení originální účetní doklady včetně výpisů z účtů o těchto platbách. Jinými slovy, neobstojí závěr soudů, že zaplacení celé sjednané částky předstírala opakovanými vklady a výběry finančních prostředků na účet a z účtu společnosti Stavitelství BEN, s. r. o. Soudy se nezabývaly ekonomickou situací společnosti OSANO, spol. s r. o., která byla ochotna poskytnout finanční prostředky společnosti Penzion BEN Polanka, s. r. o. na úhradu kupní ceny.
11. Sama stěžovatelka usilovala o další prodej předmětných nemovitostí za vyšší cenu než dosažitelnou v rámci insolvenčního řízení, aby mohla uspokojit věřitele, ale bylo jí v tom zabráněno tím, že v trestním řízení došlo k jejich zajištění.
12. Nikoli jen věřitelé spojení s předmětnou částí podniku, ale i další věřitelé prodávajícího (Stavitelství BEN s. r. o.) se mohli domáhat po obou stranách smlouvy úhrady svých pohledávek.
13. Soudy nezohlednily, že nemovitost byla převedena i s na ní váznoucími závazky, které převyšovaly kupní cenu prodávané části podniku.
14. Soudy nevzaly v potaz závěr znalce Ing. Paseky, že společnost Stavitelství BEN s. r. o. měla dostatečné množství peněžních prostředků k tomu, aby pokračovala v další podnikatelské činnosti i po uzavření smlouvy o prodeji části podniku, a to tím spíše, že označená společnost jako prodávající obdržela kupní cenu za prodej části podniku.
15. Nelze souhlasit s výkladem §477 odst. 3 obch. zák. (shodně čl. VIII. odst. 3 věta druhá předmětné smlouvy o prodeji části podniku ze dne 16. 12. 2009) podaným Nejvyšším soudem. Zvolená forma "převodu aktiv" (zatížených úvěry do té míry, že výše její tržní hodnoty výrazně přesahovala kupní cenu ze smlouvy o převodu části podniku), zavazovala z hlediska prodávajícího i obě strany smluvního vztahu (zjednodušeně řečeno, "prodávající si nepolepšil a věřitelé si nepohoršili"). Věřitelé se podle stěžovatelky mohli do šesti měsíců ode dne, kdy byl prodej zapsán do obchodního rejstříku, domáhat toho, aby soud určil, že vůči nim je převod závazku prodávajícího na kupujícího neúčinný (srov. §478 odst. 1 obch. zák.); této možnosti však nevyužili. Svým jednáním nemohla fakticky poškodit věřitele společnosti Stavitelství BEN s. r. o., vyjmenované v popisu skutku, protože prodaná nemovitost byla zatížena zástavním právem ve prospěch úvěrující banky, která by svou pohledávku uspokojila přednostně před ostatními věřiteli.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
16. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
18. Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelka pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
19. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy (resp. vzhledem k formulaci petitu dovolací soud) ve věci stěžovatelky dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jejího právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
20. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu").
21. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními řízení a jeho výsledek postiženo není.
22. Co do posouzení stěžovatelkou tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně provedl detailní popis a interpretaci jednání stěžovatelky, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i na akceptovatelném hodnocení provedených důkazů.
23. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka jako jednatelka obchodní společnosti Stavitelství BEN, s. r. o., která měla vůči věřitelům blíže specifikovaným ve výroku o vině splatné závazky ve výši přesahující 6 000 000 Kč, převedla smlouvou o prodeji části podniku dne 16. 12. 2009 na obchodní společnost Penzion BEN Polanka s. r. o., jejíž byla rovněž jednatelkou, jediný zpeněžitelný majetek jmenovaného dlužníka, a to Penzion BEN v aktuální hodnotě 16 651 000 Kč. Kupní cena byla stanovena ve výši 8 201 000 Kč, přičemž na převáděné nemovitosti vázly v rozhodné době závazky 8 450 000 Kč. Stěžovatelka si přitom podle soudů byla vědoma toho, že část kupní ceny ve výši nejméně 3 108 000 Kč nebude prodávající straně uhrazena a nejméně o tuto finanční částku budou poškozeni věřitelé obchodní společnosti Stavitelství BEN s. r. o., jejichž pohledávky nemohly být uspokojeny z jiného majetku dlužníka.
24. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovatelce již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
25. Obsahové těžiště stěžovatelčiných výhrad směřuje k otázce financování kupní ceny (srov. odst. 8., 9., 10. usnesení). Stěžovatelka uvádí, že kupní cena za prodej části podniku byla v plné výši kupujícím prodávajícímu zaplacena a celá operace byla v celém rozsahu (jak u Stavitelství BEN s. r. o., tak i u Penzion BEN Polanka s. r. o.) řádně zaúčtována. Upozorňuje přitom na konkretizované doklady a výpověď svědka Kerna. Současně namítá, že znalci své závěry přijali na podkladě neúplné účetní evidence Stavitelství BEN s. r. o. a Penzion BEN Polanka s. r. o. Oproti tomu, soudy dospěly s odkazem na posudky znalců Ing. Paseky a Ing. Wolkmerové k protisměrným závěrům, tj. že část kupní ceny ve výši nejméně 3 108 000 Kč uhrazena nebyla a tuto skutečnost stěžovatelka zastírala opakovanými vklady a výběry nebo přesuny finančních prostředků mezi bankovními účty jmenovaných obchodních společností, v nichž vykonávala funkci jednatelky a byla též společnicí, neboť k nim měla dispoziční právo. Na tomto podkladě dovodily též svá zjištění ohledně subjektivní stránky trestného činu (srov. odst. 5. usnesení).
26. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takovému případu však v projednávané věci nedošlo; související argumentaci obsaženou na str. 20 rozsudku nalézacího soudu a str. 8 rozsudku soudu odvolacího, na kterou odkázal též dovolací soud, lze považovat za v ústavněprávní rovině udržitelnou.
27. Soudy obracely pozornost též k otázce celkové ekonomické situace společnosti Stavitelství BEN, s. r. o., kdy na argumentované bázi dovodily, že Penzion BEN představoval její "jediné hodnotné aktivum", jejímž zpeněžením by bylo možné alespoň částečně uspokojit splatné pohledávky poškozených věřitelů. Význam tohoto zjištění ve spojení s konstatováním soudů, že společnost Stavitelství BEN s. r. o. byla následně převedena na "tzv. bílého koně", převážil v trestním řízení nad úvahami o možném pokračování v podnikatelské činnosti (srov. odst. 14. usnesení).
28. Soudy vycházely ze znaleckým posudkem určené hodnoty Penzionu BEN ve výši 16 651 000 Kč, zohlednily, že na předmětu prodeje vázly v rozhodné době závazky 8 450 000 Kč, a dovodily, že část kupní ceny (srov. odst. 13. usnesení) by bývala mohla být využita k uspokojení pohledávek ostatních věřitelů. Soudy se přitom soustředily k věřitelům, jejichž závazky nesouvisely s převáděnou částí podniku (srov. odst. 12. a 15. usnesení), a tedy nemohli profitovat z úpravy včleněné do §477 odst. 1, §477 odst. 3, §478 odst. 1 a §487 tehdy účinného obch. zák. (srov. rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2006 sp. zn. 35 Odo 653/2004, uveřejněný pod číslem 84/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stěžovatelka nezpochybňuje relevantně, že k témuž výkladu uvedeného právního předpisu ostatně směřuje i obsah samotné smlouvy o prodeji části podniku. Ústavněprávní rozměr ze shodného důvodu postrádají i námitky stěžovatelky, že usilovala o další prodej nemovitosti za vyšší cenu než dosažitelnou v rámci insolvenčního řízení (srov. odst. 11. usnesení).
29. K další z výhrad uplatněných stěžovatelkou (srov. odst. 7. usnesení) se sluší konstatovat, že trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákona předpokládá - z vnitřní logiky věci - existenci věřitele, avšak mezi znaky objektivní stránky tohoto trestného činu nepatří mnohost věřitelů ani stav předlužení či platební neschopnost dlužníka, a tudíž ani prokázání pohledávek v insolvenčním řízení. Dlužno podotknout, že ze zápisu z přezkumného jednání ze dne 13. 6. 2014 vyplývá, že v rámci insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Ostravě ve věci dlužníka Stavitelství BEN s. r. o. "v likvidaci" pod sp. zn. KSOS 25 INS 29046/2012 jsou přihlášeny - v ústavní stížnosti zpochybňované - pohledávky věřitelů MAZURÁK CZ s. r. o. (přihláška P11) a PROMATECH CZ, s. r. o. (přihláška P20). Obě tyto pohledávky dlužník zcela uznal. Určující z hlediska uvedeného ustanovení tr. zákona není ani otázka, zda se stěžovatelka sama obohatila (srov. odst. 6. usnesení).
30. Závěrem stojí za připomenutí, že stěžovatelka do petitu ústavní stížnosti zahrnula pouze usnesení Nejvyššího soudu, čímž možnosti ústavního přezkumu omezila. Relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedla, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.
31. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
32. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu