ECLI:CZ:US:2016:3.US.3734.15.1
sp. zn. III. ÚS 3734/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti CZECH PRODUCTS, s. r. o., sídlem Josefa Hory 1448, Kladno, zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2015 č. j. 23 Cdo 2002/2015-274, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2015 č. j. 8 Cmo 383/2014-257, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. září 2014 č. j. 13 Cm 2422/2009-240, spojenou s návrhem na zrušení §14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení a společnosti dm drogerie markt, s. r. o., sídlem Lannova 1595/29a, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedená usnesení, protože obecné soudy zvolily pro posouzení sporu takovou interpretaci „podústavního“ práva (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) i platné předchozí rozhodovací činnosti Ústavního soudu, která založila porušení jeho dále citovaných základních práv, a která je v konečném důsledku výrazem flagrantního ignorování kogentních právních norem, potvrzením jejich výkladového excesu i zjevným a neodůvodněným vybočením ze standardů jejich právního výkladu citovaného v této ústavní stížnosti, jenž je doktrinálně i dostupnou předchozí rozhodovací soudní praxí plně respektován, aniž by byly obecnými soudy zjištěny důvody pro jiný, odchylný postup a ten byl v jejich rozhodnutí jakkoli zmíněn a logicky i srozumitelně odůvodněn, v důsledku čehož jejich rozhodnutí trpí zjevnou soudní interpretační svévolí (libovůlí) i nepředvídatelností. Namítla, že procesní i rozhodovací činností obecných soudů došlo k zásadnímu narušení základního práva jejího legitimního očekávání garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a zároveň čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), čl. 95 Ústavy - soudce je při svém rozhodování vázán zákonem, čl. 90 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny - rovnost účastníků řízení, čl. 11 odst. 1 Listiny - právo na vlastnictví, čl. 26 odst. 1 Listiny - právo na podnikání.
2. Ve druhé části ústavní stížnosti popsala stěžovatelka skutkový stav věci, při němž se soustředila na postup soudu v návaznosti na její návrh na odročení, resp. přerušení sporu (viz body 6. a 7.). Zdůraznila, že směřuje svoji ústavní stížnost předně do rozhodnutí obecných soudů týkajících se nákladů řízení, jejichž výše nebyla posouzena v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu. Dále směřuje svoji ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se dopustil soudní zvůle tím, že celý, precizně odůvodněný obsah dovolání stěžovatele z 13. 3. 2014 opět, stejně jako ve sporech sp. zn. 13 Cm 581/2009 a 28 Cm 137/2007 pominul a dovolání stěžovatele nezákonným postupem odmítl se zdůvodněním, že neobsahuje stanovené náležitosti, pročež se námitkami i nezákonně přisouzenými náklady řízení nezabýval a dokonce ani stěžovatele v tomto smyslu nepoučil a nevyzval k nápravě, nevytvořil potřebný, nutný a reálný základ pro zhodnocení všech závěrů soudů nižších stupňů, tedy ani k přijetí jakéhokoli závěru ohledně přípustnosti a důvodnosti dovolání, čímž jeho rozhodnutí pro tuto absenci trpí vadou přepjatého formalismu. Současně vytvořil judikát, ze kterého vyplývá, že k zamítnutí odvolání či odmítnutí dovolání stačí obecnému soudu jen libovůlí neočekávaně a nepředvídatelně tvrdit – byt' oproti písemně dané skutečnosti, jako je tomu zde – že žaloba, odvolání či dovolání nemají stanovené náležitosti a řízení uzavřít, čímž tímto pochybením nebude dána přípustnost dovolání. Tvrdila, že dovolací soud došel ve svém usnesení ve všech, pro výsledek dovolání rozhodných oblastech mj. v aplikaci ustanovení §242 odst. 1 a 3, §237 a §241 a odst. 1 o. s. ř., ke zcela odlišným právním závěrům, než jaké mohly být legitimně vyvozovány v posuzovaných souvislostech ze znění zákona i z předchozí publikované rozhodovací praxe Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, čímž měl povinnost dle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, postoupit věc k posouzení velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka dovozuje, že Nejvyšším soudem byl posuzován pouze jeden list jejího dovolání, přestože originál dovolání měl listy dva, a to ještě neúplně.
3. Stěžovatelka napadá přidělování jejího dovolání vždy stále stejným soudcům Nejvyššího soudu, kdy statistická chyba se již jeví zcela nereálnou a současně nevylučuje, že by jiní soudci postupovali jinak. Podle jejího názoru tento stav umožnila elementární systémová chyba zákonodárce, který nejprve umožnil přidělování sporů jednotlivým soudcům Nevyššího soudu modelem tzv. „rozvrhu práce“, a poté znemožnil obsahem §14 odst. 4 o. s. ř. v odůvodněných případech jejich následné odvolání, přestože nešlo očekávat, že tito soudci své postupy změní. Zákonodárce tím umožnil v některých případech, jako je tento, obcházet a nenaplňovat základní ústavou garantovaná práva občanů, dopředu zásadním způsobem negovat ústavní právo účastníka řízení na konsenzus i předvídatelnost výsledků sporu, právo na spravedlivý proces, právo na jeho soudce i právo na dosažení obecné spravedlnosti, čímž jsou – podle stěžovatelky – zcela neústavním nástrojem. Proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil zásady stanovení rozvrhu práce Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a vybídl zákonodárce k přijetí takové právní normy, která zajistí zcela anonymní systém přidělování sporů, a současně navrhla zrušit i §14 odst. 4 o. s. ř.
4. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená usnesení (byť dvě z nich označuje jako „rozsudek“) zrušil.
5. Ústavní stížnost doplnil vlastním podáním jednatel stěžovatelky; vzhledem k tomu, že doplnění nebylo sepsáno advokátem, Ústavní soud k jeho obsahu nemohl přihlížet.
II.
6. Ze spisu krajského soudu sp. zn. 13 Cm 2422/2009 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit jí částku 224 422,96 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že vedlejší účastnice od ní v letech 1999-2002 vybrala částku 1 755 478,74 Kč na základě absolutně neplatných smluv. Požadovanou sumu odůvodnila stěžovatelka vznikem škody, resp. bezdůvodného obohacení, v příčinné souvislosti s neoprávněným užitím vybrané finanční částky. Řízení bylo usnesením ze dne 4. 8. 2010 č. j. 13 Cm 2422/2009-160 přerušeno až do pravomocného skončení obsahově totožného sporu mezi týmiž účastníky vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 13 Cm 1792/2009. Po pravomocném ukončení sporu podala stěžovatelka (dne 30. 5. 2014) návrh na přerušení řízení do rozhodnutí Nejvyššího soudu o stěžovatelčině dovolání a omluvila se z jednání z 25. 6. 2014 pro pobyt jednatele v zahraničí; jednatel stěžovatelky se opakovaně omlouval a e-mailem požádal o odročení jednání na termín po 5. 9. 2014. Dne 25. 6. 2014 bylo jednání odročeno na 10. 9. 2014, tedy v souladu s požadavkem stěžovatelky. Dne 9. 9. 2014 sdělil stěžovatelčin jednatel, že se z místa jeho současného pobytu (Surinam) nedostane na jednání nařízené na 10. 9. 2014. V tomto podání, kromě jiného, uvedl: „Pokud nebude jednání odročeno do návratu (polovina října 2014), resp. přerušeno až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 13 Cm 1792/2009, pak je žalobce nucen od žaloby odstoupit a vzít ji zpět.“ Dále navrhl přiznat náklady řízení protistraně za dva úkony a požádal o vrácení soudních poplatků. Krajský soud návrh na odročení jednání a přerušení řízení zamítl a vydal dne 10. 9. 2014 usnesení č. j. 13 Cm 2422/2009-240, jímž zastavil řízení (výrok I.), rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 80% (výrok II.) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok III.).
7. Proti usnesení krajského soudu brojila stěžovatelka odvoláním, ve kterém poukazovala, že zastavení řízení bylo odůvodněno odkazem na §96 o. s. ř. bez dalšího odkazu na některý z jeho odstavců, čímž je rozhodnutí nepřezkoumatelné, že o vrácení soudního poplatku bylo rozhodnuto podle jakéhosi §10 odst. 4, když číslo a název zákona soud neuvedl, a že je neurčitý výrok o náhradě nákladů řízení a je v rozporu s jeho argumentací. Vrchní soud usnesením ze dne 18. 2. 2015 č. j. 8 Cmo 383/2014-257 odmítl stěžovatelčino odvolání do výroku I., potvrdil usnesení krajského soudu ve výroku II. a změnil výrok o náhradě nákladů řízení.
8. Usnesení vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním (v procesním úkonu ze dne 13. 3. 2015), byť toto usnesení obsahovalo odůvodnění, že dovolání není přípustné. Namítala, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., má-li být odvolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, že je přípustné i proto, že rozhodnutí nalézacího soudu bylo odvolacím soudem změněno, i proto, že byla odvolacím soudem o možnosti podání dovolání nesprávně poučena (přestože je zde bez ohledu na §238 odst. 2 o. s. ř. pro tento daný případ užitelné rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13). V dalších částech odůvodňuje dovolání k jednotlivým výrokům, přičemž u každého uvádí, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vedle návrhu na zrušení usnesení vrchního soudu a vrácení věci nalézacímu soudu navrhla i odložení vykonatelnosti napadeného usnesení.
9. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 9. 2015 č. j. 23 Cdo 2002/2015-274 dovolání odmítl, protože zjistil, že dovolání stěžovatelky neobsahuje stanovené náležitosti. V odůvodnění dále připomenul, že podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle uvedeného ustanovení obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Dále dodal, že z jeho ustálené rozhodovací praxe (s odkazy na dvě konkrétní usnesení) vyplývá, že má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
10. Z těchto východisek hodnotil stěžovatelčino dovolání a uzavřel, že požadavku na vymezení přípustnosti dovolání stěžovatelka nedostála, neboť k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání pouze uvádí, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., protože odvolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Blíže však nevymezuje ani právní otázku, která by měla být posouzena jinak. Nelze přisvědčit její argumentaci, že přípustnost dovolání je dána z důvodu nesprávného poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání není přípustné. Nesprávné poučení o přípustnosti, resp. nepřípustnosti dovolání nezakládá „automaticky“ jeho přípustnost, ale má vliv pouze na délku lhůty k podání dovolání (§240 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z těchto důvodů konstatoval, že dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a proto ho odmítl.
III.
11. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
12. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, „superrevizní“ instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je „toliko“ přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad „podústavního“ práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Z tohoto důvodu Ústavní soud předně přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu z pohledu tvrzeného porušení stěžovatelčiných základních práv a dospěl k závěru, že takový následek nenastal. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem Nejvyššího soudu nebylo vyloučeno ani omezeno takové právo stěžovatelky.
14. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti jejího dovolání. Nejprve budiž připomenuto, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, a je proto v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím), zda stanoví přísnější požadavky na jeho „kvalitu“, s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem, příp. notářem), není-li dostatečně právnicky vzdělán samotný dovolatel. Z právní úpravy dovolání de lege lata vyplývá, že je třeba rozlišovat jeho přípustnost a důvodnost, přičemž prověření přípustnosti je prvotním předpokladem věcného projednání dovolacích námitek. Ze stěžovatelčina dovolání, jakož i z obsahu její ústavní stížnosti lze dovodit zřetelné nepochopení této právní úpravy, konkrétně pak nedůsledné odlišení naznačených předpokladů přípustnosti dovolání (v jejím případě ve smyslu §237 o. s. ř.) a způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1). Obligatorní náležitostí dovolání bylo (a je – srov. §241a odst. 2 o. s. ř.) uvedení předpokladu (předpokladů) přípustnosti dovolání a vymezení důvodu dovolání tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Je tedy na dovolateli, aby dovolání podal řádně, tj. se všemi zákonnými náležitostmi.
15. V posuzované věci stěžovatelka tyto zákonné náležitosti evidentně nesplnila. Uvedla sice, v čem spatřuje přípustnost dovolání, avšak nepředložila k posouzení takovou právní otázku (hmotného nebo procesního práva), jež by přípustnost dovolání zakládala (text v bodech IV. až VI. dovolání takovou otázku neobsahuje, zabývá se právním posouzením věci). Při úvaze o přípustnosti stěžovatelčina dovolání bylo na ní (resp. na jejím právním zástupci), aby přesně vymezil spornou právní otázku a klasifikoval tu právní otázku, která má být posouzena jinak. Nad rámec řečeného Ústavní soud dodává, že již od 1. 1. 2013 nezakládá přípustnost dovolání tzv. otevřená diformita (jak stěžovatelka uvádí na str. 2, čtvrtý řádek zdola). S ohledem na to, jak je ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., a (v souvislosti s tím) i ustanovení §237 o. s. ř., formulováno, je zřejmé, že dovolatel musí vyvinout určité interpretační úsilí, nicméně i s ohledem na povinné právní zastoupení nejde o nějakou nepřekonatelnou překážku, jež by fakticky bránila v přístupu k dovolacímu soudu. Navíc, v době podání dovolání k této otázce již existovala poměrně rozsáhlá a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, již stěžovatelka zřejmě vůbec nevzala na zřetel, jinak by totiž danou náležitost (tj. uvedení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání) sotva mohla vymezit způsobem na str. 2 dole jejího dovolání.
16. Odmítl-li Nejvyšší soud podané dovolání jako vadné, nelze mu v tomto směru nic vytknout, neboť stěžovatelka (zastoupena advokátem) nesplnila požadavky stanovené zákonem. Rozhodnutí Nejvyššího soudu odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi, přičemž ústavní stížnosti mířící proti obdobným rozhodnutím dovolacího soudu Ústavní soud již opakovaně odmítl jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3345/14, ze dne 6. 5. 2014 sp. zn. IV. ÚS 789/14, ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 93/14, ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3625/13 či ze dne 7. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3189/13, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ani v nyní projednávané věci nemá Ústavní soud důvod se od citovaných rozhodnutí odchylovat. Pokud dovolání stěžovatelky vykazovalo vady, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, a jí podaný mimořádný opravný prostředek byl z tohoto důvodu odmítnut, nešlo o efektivní vyčerpání procesního prostředku k ochraně práva stěžovatelky (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost „vyčerpat“ ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což v prvé řadě předpokládá, aby dovolání obsahovalo řádnou argumentaci ve vztahu k jeho přípustnosti, což se v daném případě nestalo. Podání vadného dovolání též nelze postavit na roveň situaci popsané v ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť stěžovatel svým nesprávným postupem neumožnil dovolacímu soudu zvažovat přípustnost dovolání. Z těchto důvodů nemohlo dojít napadeným usnesením Nejvyššího soudu k zásahu do stěžovatelčiných základních práv.
17. Vzhledem k těmto závěrům je ústavní stížnost vztahu k usnesení vrchního soudu a k usnesení krajského soudu z důvodu řádného nevyčerpání všech procesních prostředků nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
18. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Spolu s ústavní stížností Ústavní soud odmítl návrh na zrušení ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř., neboť ten – jakožto návrh akcesorický – sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu