ECLI:CZ:US:2016:3.US.3735.15.1
sp. zn. III. ÚS 3735/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného JUDr. Janem Vodičkou, advokátem, sídlem Valdštejnská 381/6, Liberec II, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 1. září 2015 č. j. 83 Co 210/2015-260, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 2. února 2015 č. j. 10 Nc 369/2013-226, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci jako účastníků řízení, a L. T., jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 2. 2. 2015 č. j. 10 Nc 369/2013-226 rozhodl ve věci péče o nezletilou A. A. Č. tak, že výrokem I. svěřil nezletilou do péče vedlejší účastnice (matky), výrokem II. určil stěžovateli (otci) povinnost přispívat na nezletilou výživným ve výši 2 000 Kč měsíčně od data jejího narození, výrokem III. uložil stěžovateli povinnost zaplatit dlužné výživné na nezletilou, výrokem IV. stanovil rozsah styku stěžovatele s nezletilou a výrokem V. rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 1. 9. 2015 č. j. 83 Co 210/2015-260 tak, že potvrdil výrok I. a II. prvostupňového rozsudku, výrok III. prvostupňového rozsudku změnil co do výše dlužného výživného, dále změnil výrok IV. prvostupňového rozsudku tak, že rozšířil styk stěžovatele s nezletilou, a konečně rozhodl i o náhradě nákladů řízení.
2. Soudy vyšly z tvrzení obou rodičů, ze znaleckých posudků, zprávy pediatričky nezletilé, jakož i z dalších zjištění během řízení. Oba soudy shodně uvážily, že nejsou dány (v době jejich rozhodování) podmínky pro střídavou péči o nezletilou oběma rodiči. K tomu je vedla zjištěná vzájemná nevraživost rodičů a jejich neschopnost se domluvit, a to i ve spojení s názorem znalce z oboru psychologie, jenž rovněž nedoporučil střídavou výchovu z téhož důvodu. Současně poukázaly na to, že nezletilá je útlého věku (pozn. při rozhodování prvostupňového soudu měla 3 roky, při rozhodování odvolacího soudu měla 3,5 roku) a má sníženou imunitu po předčasném narození (ve 25. týdnu gravidity), trpí chronickým plicním onemocněním, které kriticky komplikuje průběh akutních onemocnění, proto je třeba při péči o nezletilou zabránit prochladnutí a omezovat možnost nákazy dýchacích cest; o nezletilou je třeba celodenně pečovat a není nyní vhodné ji umístit do předškolního kolektivního zařízení. Soudy dále zhodnotily aktuálně předpokládanou péči rodičů tak, že vedlejší účastnice byla s nezletilou na mateřské dovolené a nyní je s ní na rodičovské dovolené a má tedy pro celodenní péči o nezletilou nezbytné podmínky; o nezletilou pečovala od narození a zajišťovala i její výživu. Stěžovatelovu péči zhodnotily ve vztahu k současnému stavu nezletilé jako méně vhodnou, neboť opatrovníkem bylo opakovaně zjištěno chladno v domě stěžovatele (dle stěžovatele je však v domě možno zatopit), stěžovatel podniká a péči mínil zajišťovat během své práce v dílně v domě. Soudy rovněž přihlédly při svěření nezletilé do péče vedlejší účastnice k tomu, že stěžovatel první rok po narození nezletilé na její výživu ničeho nepřispíval a poté přispíval jen částkou 500 Kč měsíčně (usuzovaly z toho i na nižší faktickou podporu nezletilé stěžovatelem a jeho dosavadní nižší zájem o ni), a dále k tomu, že stěžovatel kromě soudem určeného styku v předběžném opatření o nezletilou dosud nepečoval (styk byl stanoven předběžnými opatřeními na určitou dobu během lichých víkendů v roce); s vedlejší účastnicí nevedli a nevedou společnou domácnost. Soudy zohlednily také zjištění, dle kterého z chování nezletilé nebylo zřejmé, že by ji vedlejší účastnice manipulovala vůči stěžovateli, a zmínily i větší prospěšnost péče toho z rodičů, který uznává roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Ústavní stížností ze dne 16. 12. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudků citovaných v záhlaví, a to z důvodu porušení jeho práva na ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, rovněž z důvodu porušení jeho práv zaručených v čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny, porušení čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a dále stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
4. Dle stěžovatele soudy rozhodly o výlučné péči nezletilé vedlejší účastnicí bez objektivních důvodů a v rozporu s provedeným dokazováním, především znaleckým posudkem znalce psychologa.
5. Namítl, že věk nezletilé střídavou péči umožňuje; odborná veřejnost se shoduje na minimálním věku dítěte tři roky pro realizaci střídavé výchovy; nezletilá má 3 roky a 10 měsíců. Stěžovatel má s nezletilou výborné vztahy a hodlá je rozvíjet, a to i v běžném režimu pracovního dne při docházce do školky či školy; nechce být pouze víkendovým rodičem; víkendový rozsah styku s nezletilou neumožňuje dostatečně navázat sociální kontakty v rodině stěžovatele. Rodiče mají shodné právo na péči o dítě; odchylky od tohoto pravidla musí být odůvodněny silným legitimním zájmem dítěte. Nedostatečná komunikace mezi rodiči přitom nemůže být dostačující k omezení práv jednoho z rodičů; jiný silný legitimní zájem na upuštění od střídavé péče nebyl v řízení zjištěn. Jeho spory s vedlejší účastnicí přitom dle něj nejsou okolností způsobilou ovlivnit výchovu nezletilé. Nezletilá neslouží k boji mezi rodiči; i dle znalce psychologa nezletilá vnímá oba rodiče pozitivně a žádný z rodičů jí nemanipuluje proti druhému rodiči. Oba rodiče jsou schopni jejich spory izolovat od nezletilé a její zájmy nadřadit.
6. Stěžovatel argumentoval rovněž tím, že i dítě se sníženou imunitou má nárok na péči obou rodičů a nařízením střídavé péče nedojde ke změně zdravotního stavu nezletilé; nezletilá netrpí žádným psychickým onemocněním, jež by mohlo být střídáním prostředí zhoršeno.
7. Ke své práci stěžovatel uvedl, že je osobou samostatně výdělečně činnou a může si svou práci rozvrhnout, část práce vykonává ve svém domě. Výkon jeho práce nemá žádný vliv na jeho schopnost zajistit řádnou péči o nezletilou. Stěžovateli může vypomoci i jeho matka (babička nezletilé). Názor soudů, dle kterého nemůže zajistit plnohodnotnou péči nezletilé, není správný; takovým pohledem soudů by žádný rodič docházející do zaměstnání nebyl schopen dítěti poskytnout řádnou péči. Ani podnikání stěžovatele tedy není silným legitimním důvodem pro nenařízení střídavé výchovy.
8. Stěžovatel uvedl, že znalec psycholog nezjistil omezení ve výchovném prostředí žádného z rodičů a nezletilá má dle zjištění znalce pozitivní vztah a vazby k oběma rodičům, naladěnější se jevila být více ke stěžovateli. Střídavá výchova zajistí vzájemné doplňování modelů výchovy každého z rodičů a zajistí vývoj vztahu nezletilé k rodičům.
III.
Formální předpoklady projednání ústavní stížnosti
9. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 Ústavy České republiky je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do výchovy, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že soud prvního stupně je nalézacím soudem v pravém slova smyslu, má ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikuje výrazně se svědky i znalci, z čehož si vytváří racionální úsudek, a vynáší tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak soud první instance (a poté i soud odvolací) své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní normy podústavního práva i judikaturu soudů a Ústavního soudu přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
12. V dané věci se soudy návrhem stěžovatele na střídavou péči zabývaly a provedly potřebné dokazování, jehož rozsah stěžovatel ani vedlejší účastnice nezpochybňovali. Soudy nerozporovaly závěry znalce psychologa o rovnocenných schopnostech obou rodičů do budoucna nezletilou dceru vychovávat a pečovat o ni; oba rodiče jevili o nezletilou v průběhu řízení zájem, u žádného z nich nebylo shledáno z pohledu znalce omezení ohrožující či zeslabující výchovu, nezletilá jevila zájem o oba rodiče a měla k nim pozitivní vztah. Výrazně negativní závěry k výchově ze strany každého z rodičů neměla ostatně ani znalkyně z oboru dětská psychiatrie a psychiatrie dospělých (nelze však odhlédnout, že ve vztahu k charakteru stěžovatele poukázala na potřebu respektovat, že nezletilá je těžce nedonošené dítě a má sníženou imunitu). Naopak z věci vyplývá, že právě z těchto závěrů obou znalců o vhodnosti kombinace obou vzorců výchovy vycházel zejména soud druhého stupně, jenž korigoval styk stěžovatele s nezletilou tak, že jej rozšířil; styk nebyl soudem upraven jen na víkendy, jak naznačuje v ústavní stížnosti stěžovatel, nýbrž byl rozložen evidentně i s ohledem na současný věk a zdravotní stav nezletilé a dosavadní rozsah péče stěžovatele o nezletilou.
13. Přes obecně stejné schopnosti obou rodičů nezletilou do budoucna vychovávat soudy svěřily nezletilou (prozatím) do péče vedlejší účastnice, a to z více aktuálních důvodů (srov. zde bod 2.), které se Ústavnímu soudu nejeví nelegitimní, nevýznamné či nelogické. Nebyla to tedy pouze vzájemná averze a nekomunikace rodičů, jež soudy k tomuto kroku vedly (je však třeba poznamenat, že dle rozsudků v dané věci nedocházelo "pouze" ke slovním rozepřím rodičů, nýbrž došlo i k fyzickému napadení), byť i tyto nejsou z pohledu uvedeného znalce psychologa nevýznamné. Z rozsudků je současně zřejmé, že takto soudy stanovená péče není neměnná a časem může dojít k posunu poměrů odůvodňujících i změnu typu péče o nezletilou; s vyšším věkem nezletilé se předpokládá ústup jejího onemocnění a současně se mohou realizací častějšího řádného styku stěžovatele s nezletilou vytvářet i podmínky pro případnou úpravu péče střídavé. Je třeba dodat, že v daném případě byla úprava výchovy a výživy u nezletilé stanovena soudy poprvé od jejího narození a soud prvního stupně rozhodoval ve věku tří let nezletilé.
14. Dle Ústavního soudu soudy nepostupovaly ani v rozporu s jeho nálezy ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) a ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13, na které poukázal stěžovatel v ústavní stížnosti. Pokud jde o skutkovou otázku, stěžovatelova situace se od té vyplývající ze zmíněných dvou nálezů podstatně liší (věk dětí, existence vážnějšího onemocnění, pořadí/četnost soudních rozhodnutí o úpravě výchovy dětí). Ve vztahu k obecným kvalifikačním kritériím pro rozhodování ve věcech péče o nezletilé, nastíněným v uvedených nálezech, je pak třeba uvést, že střídavou péči nelze považovat za "automatické" řešení při rozchodu rodičů či v situaci, kdy rodiče nevedou společnou domácnost a nežijí spolu, i když jsou u obou rodičů ve zhruba stejné míře splněna kritéria naznačená nálezy Ústavního soudu, neboť mohou nastat okolnosti, vzhledem ke kterým nebude střídavá péče v souladu s nejlepším zájmem dítěte. Ústavní soud podotýká, že je nezbytné vyvarovat se určité paušalizace a zevšeobecňování své judikatury na úkor jedinečnosti každého individuálního případu a v něm zkoumaného zájmu a potřeb dítěte (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14, nebo ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 1493/15). V dané věci přitom soudy referenční kritéria pro rozhodování o způsobu péče o nezletilou neopomenuly; svůj závěr o svěření nezletilé do péče vedlejší účastnice i ústavně konformně odůvodnily. Soudy stanovená péče a úprava styku s nezletilou v žádném případě neznamená odepření stěžovateli jeho rodičovských práv a možnosti podílet se (stejně jako vedlejší účastnice) na výchově a rozvoji nezletilé.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu