ECLI:CZ:US:2016:3.US.3738.15.1
sp. zn. III. ÚS 3738/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Zuzanou Nedomlelovou, advokátkou, se sídlem Vysoká 149/4, Liberec X - Františkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015 sp. zn. 7 Tdo 1205/2015, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. června 2015 sp. zn. 10 To 222/2015 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16. dubna 2015 sp. zn. 1 T 28/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud v Mladé Boleslavi shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil jej podle §274 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně stěžovateli uložil s poukazem na §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let.
3. Krajský soud v Praze stěžovatelovo odvolání usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.
4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu) odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť v procesní situaci, kdy nebylo - jak dovozuje - mimo pochybnost prokázáno, že se inkriminovaného jednání dopustil, měl být obžaloby zproštěn.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že při dopravní nehodě došlo k aktivaci airbagu u sedadla řidiče, při příjezdu hlídky Policie České republiky (dále jen "Policie ČR") se na tomto místě nacházel a vyšetřením na úrazové ambulanci mu byla zjištěna hladina alkoholu v krvi 2,99 g/kg.
7. Soudy v ostatních skutkových závěrech vycházely "z ničím nepodložených" spekulací policejního orgánu a kladly mu k tíži, že využil svého práva nevypovídat.
8. Zatímco jeden ze zasahujících policistů uvedl při hlavním líčení, že se stěžovatele přímo dotázal, kdo vozidlo řídil, načež se mu stěžovatel k tomuto jednání přiznal, druhý policista oproti tomu prohlásil, že se stěžovatele s kolegou ptali společně a dostalo se jim odpovědi, že automobil řídil kamarád. Oba soudy se tímto zásadním rozporem ve výpovědích nezabývaly.
9. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. II. ÚS 268/03 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014 sp. zn. 7 Tdo 1113/2014 podle stěžovatele vyplývá, že předmětné výpovědi jsou procesně nepoužitelným důkazem. Připomíná, že Ústavní soud v tomto nálezu konstatoval, že: "Úřední záznam, sepsaný před sdělením obvinění stěžovateli, nelze jako důkazu před soudem použít, neboť tomu výslovně brání znění ustanovení §158 odst. 3, 4 tr. řádu. Z ústavně právního hlediska je neakceptovatelný názor, že výpovědi policistů, kteří sepsali úřední záznam o podaném vysvětlení podle §158 odst. 3 tr. řádu, lze rozdělit na dvě jasně oddělitelné části: na část, u níž vnímali svými smysly spontánní obšírné vyprávění stěžovatele poté, co se sám dostavil na služebnu Policie ČR, přičemž tato část je procesně využitelným důkazem, a na část, v níž policisté popsali, co se dozvěděli od stěžovatele při provádění úkonů podle trestního řádu, tedy údaje, které jim sdělil při podání vysvětlení podle §158 odst. 3, 4 tr. řádu, přičemž tato část je důkazem k využití v trestním řízení nezpůsobilým. Výslech policistů, kteří pořizovali záznam o podaném vysvětlení, nelze, vzhledem k jeho obsahu, použít, neboť by takovým procesním postupem byl obcházen výslovný zákonný zákaz daný ustanovením §158 odst. 3, 4 tr. řádu."
10. Stěžovatel má za to, že nosné důvody označené judikatury jsou aplikovatelné též v jeho trestní věci. Zasahující policisté sepsali dne 25. 1. 2015 úřední záznam, kde podrobně zaznamenali situaci na místě dopravní nehody i komunikaci s ním. I v tomto případě tedy došlo k situaci, kdy obžaloba od počátku trpěla důkazní nouzí ve vztahu k otázce spáchání trestného činu stěžovatelem, když nezajistila žádné důkazy spojující stěžovatele s předpokladem, že v době dopravní nehody vozidlo řídil.
11. Neexistuje přitom svědek, který by stěžovatele viděl vozidlo řídit v době nehody. Policejní hlídka na místo dorazila s časovým odstupem nejméně 12 minut (dopravní nehoda se stala v 18:20 hod., hlídka přijela na místo v 18:32 hod.) a nehoda se udála v zastavěném území obce, proto skutečný řidič mohl od vozidla bez povšimnutí odejít.
12. Dále stěžovatel vytýká, že policejní orgán neprovedl řádné ohledání místa činu, vozidlo nezajistil pro potřeby dalšího zkoumání, tudíž nebylo možné vyhotovit znalecký posudek, který by prokázal příčinnou souvislost mezi údajným zraněním stěžovatele a aktivací airbagu. Z airbagu měla být odebrána biologická stopa - krev.
13. Má za to, že je krácen ve svých právech, zejména na právu na spravedlivý proces, neboť tím, že orgány činné v trestním řízení celou věc konstruovaly na svých spekulacích a pouze na "samozřejmosti, že to nemohlo být jinak", provedly ledabylé zajištění všech důkazů, které by svědčily jak v neprospěch stěžovatele, tak i v jeho prospěch.
14. Závěrem se stěžovatel vyslovuje, že Nejvyšší soud dovolání odmítl, aniž by se uplatněnými námitkami řádně zabýval.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
15. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
17. I přes námitky o porušení Ústavy, Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.
18. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
19. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
20. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
21. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu rozhodnutí se dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy, nepodává. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i na ústavně akceptovatelném hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického jednání (resp. jeho pachatelství) jsou jen podústavně vedeným sporem se soudy, které se s jím uplatněnými námitkami již ústavněprávně udržitelně vypořádaly.
22. Ke stěžovatelově námitce ohledně jím dovozovaných důsledků uplatnění práva nevypovídat, se patří poznamenat, že právo na obhajobu je koncipováno tak, že obviněný se může, avšak nemusí, hájit; taktika a způsob vedení obhajoby jsou výlučně v jeho dispozici. Úkol prověřovat obhajobu je na orgánech činných v trestním řízení, přičemž obviněného netíží žádné důkazní břemeno a jako pozitivní důkaz o vině nelze využít samotný způsob vedení obhajoby [srov. nález ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479), odst. 46 - 47, nález ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11 (N 141/70 SbNU 323), usnesení ze dne 16. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 583/11, usnesení ze dne 20. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 3038/12 a další].
23. Zároveň je však třeba mít na zřeteli, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") není právo nevypovídat a nepřispívat aktivně ke své obhajobě absolutní a neznamená, že využití tohoto práva nemůže mít žádné důsledky při hodnocení důkazů shromážděných k prokázání viny obžalovaného. Zatímco na jedné straně je nepřijatelné založit závěr o vině výlučně nebo převážně na mlčení obžalovaného, na druhé straně mlčení obžalovaného v situaci, která si zřetelně žádá jeho vysvětlení, nemůže bránit tomu, aby takové mlčení bylo vzato v úvahu při hodnocení důkazů předložených obžalobou (srov. rozsudek ze dne 8. 2. 1996 ve věci John Murray v. Spojené království, stížnost č. 18731/91, odst. 47, a rozsudek ze dne 20. 3. 2001 ve věci Telfner v. Rakousko, stížnost č. 33501/96, odst. 17). Jde se o řízení, v němž obžaloba disponuje dostatkem na první pohled přesvědčivých důkazů o vině obžalovaného, tj. o řízení, v němž existuje věrohodný přímý důkaz, který ve spojení s úsudkem o vině legitimně vyvozeným z mlčení obžalovaného vylučuje rozumnou pochybnost o jeho vině (srov. rozsudek John Murray v. Spojené království, odst. 51). Přičítat mlčení obžalovanému k tíži je tedy možné pouze v případě, že vina obžalovaného je náležitě podložena provedenými důkazy a mlčení toliko posiluje důkazní hodnotu usvědčujících důkazů.
24. Stěžovatelovu obhajobu, že ve vozidle jel pouze jako spolujezdec a že skutečný řidič utekl neznámo kam, považovaly soudy za spolehlivě vyvrácenou zjištěnými skutkovými okolnostmi případu. V přípravném řízení stěžovatel odmítl vypovídat a k hlavnímu líčení se nedostavil a požádal, aby se konalo v jeho nepřítomnosti. Nelze pominout, že stěžovatel ani v ústavní stížnosti nekonkretizuje řidiče, který měl podle jeho tvrzení vozidlo řídit, což nikterak nevysvětluje. Soudy se nedopustily ústavněprávního excesu, jestliže vycházely z toho, že mlčení obviněného za situace, která jeho vysvětlení vyžaduje, nemůže bránit tomu, aby bylo vzato v potaz při hodnocení dalších usvědčujících důkazů.
25. Pokud jde o oponenturu použitelnosti důkazu výpovědí policistů, Nejvyšší soud se vyjádřil, že uvedená námitka "byla patrně inspirována" usnesením ze dne 3. 10. 2012 sp. zn. 7 Tdo 1116/2012.
26. Byť by Ústavní soud této úvaze Nejvyššího soudu nepřisvědčil (odkazované rozhodnutí se týká odlišné otázky, zda nahrávka telefonického rozhovoru mezi poškozeným a zaměstnancem zdravotnického operačního střediska může být důkazem ve smyslu §89 odst. 2 tr. řádu), z hlediska dodržení ústavněprávních principů je určující, že soudy respektovaly nosné důvody související judikatury Ústavního soudu, jmenovitě nálezu ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. II. ÚS 268/03 (N 165/35 SbNU 241), nálezu ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. II. ÚS 2014/07 (N 86/49 SbNU 217), usnesení ze dne 18. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1456/09 a usnesení ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 760/14.
27. V dané věci šlo o situaci zcela odlišnou než v odkazovaných nálezech, kde Ústavní soud dal najevo, že výslechem policistů v hlavním líčení bylo obcházeno ustanovení §158 odst. 6 tr. řádu (resp. §158 odst. 4 tr. řádu ve znění účinném do dne 31. 12. 2001 a §158 odst. 5 tr. řádu ve znění účinném do dne 31. 12. 2011) o nepoužitelnosti úředních záznamů o vysvětlení podle §158 odst. 3 tr. řádu, které v těchto případech před zahájením trestního stíhání podal pozdější svědek nebo obviněný. Tak vedle porušení zásady kontradiktornosti dokazování, kterou odkazované ustanovení tr. řádu především zajišťuje, zároveň docházelo k porušování práva na obhajobu v její tzv. formální složce (srov. §2 odst. 13 a §36 tr. řádu, čl. 40 odst. 3 Listiny). V nyní projednávané věci však závěr o vině stěžovatele soudy dovodily z výpovědi příslušníků Policie ČR týkající se toho, co pozorovali a vnímali svými smysly, a tato zjištění objektivizovaly v souladu s požadavky judikatury ESLP a Ústavního soudu tím, že je konfrontovaly s poznatky vyplývajícími z dalších konkretizovaných důkazních pramenů.
28. Stěžovatel vznáší námitku tzv. opomenutých důkazů (podle něj bylo namístě vyhotovit znalecký posudek, který by prokázal příčinnou souvislost mezi jeho údajným zraněním nosu a aktivací airbagu, resp. z airbagu odebrat biologickou stopu - krev). Ústavní soud se k problematice opomenutých důkazů vyjádřil, vedle dalších, v usnesení ze dne 23. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 395/05, když konstatoval: "... Ústavní soud [má] za to, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03)".
29. V daném případě soudy konstatovaly, že předmětné důkazy by byly vzhledem ke zjištěným skutečnostem nadbytečnými. Tento závěr soudy zcela jasně odůvodnily. Ústavní soud tak uzavírá, že postupem soudů tak nedošlo ke stěžovatelem tvrzeným zásahům do jeho základních práv a svobod. Dlužno připomenout, že Ústavnímu soudu - zásadně - nepřísluší do procesu dokazování ingerovat, či zasahovat do hodnocení provedených důkazů.
30. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
31. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání, coby podaného z jiných než přípustných dovolacích důvodů [§265i odst. 1 písm. b) tr. řádu], z ústavněprávních hledisek obstojí.
32. Považuje-li stěžovatel přezkum skutkových závěrů soudů nižších stupňů ze strany soudu dovolacího za nepřiměřeně omezený, stojí za zmínku, že právo na odvolání v trestních věcech je garantováno především čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádná mezinárodnní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi stěžovatelovými námitkami [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že sám ESLP dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude limitován toliko na otázky právní (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, oddíl 2) či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).
33. Určující je, že dovolací soud respektoval nosné důvody nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), kde Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, jestliže uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci".
34. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
35. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu