ECLI:CZ:US:2016:3.US.3749.15.1
sp. zn. III. ÚS 3749/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky OBAL CENTRUM, s. r. o., sídlem Veská 35, Sezemice, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, sídlem Dukelská třída 15, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2015 č. j. 26 Cdo 3583/2015-48, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a Petra Nimse, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a požadovala jeho zrušení. V úvodu popsala průběh exekučního řízení, jehož se účastnila jako oprávněná, a okolnosti vzniku její pohledávky.
2. Vedlejší účastník si dne 29. 6. 2013, při založení společnosti INSPEKTRA, s. r. o., se sídlem Ohradní 1368/4, Praha 4, ke splnění povinnosti společníka zaplatit základní kapitál, půjčil od stěžovatelky částku 190 000 Kč. Ještě tentýž den byla povinnému poskytnuta částka ve výši 190 000 Kč společností INSPEKTRA, s. r. o., kterou povinný využil na úhradu původní půjčky mezi ním a oprávněnou, čímž se povinný stal dlužníkem společnosti INSPEKTRA, s. r. o. V zakladatelské listině této společnosti byla sjednána rozhodčí doložka, podle níž se veškeré spory, vzniklé ze zakladatelského dokumentu nebo v souvislosti s ním, včetně sporů vzniklých ze smluv o převodu obchodního podílu mezi budoucími společníky, měly řešit v rozhodčím řízení před některým ze čtyř jmenovaných rozhodců, z nichž měl vybrat žalobce. Společnost INSPEKTRA, s. r. o., jako věřitel vedlejšího účastníka podala co do částky 190 000 Kč žalobu u rozhodce Mgr. Miloše Sabáčka, MBA, se sídlem Husova 185/68, Liberec (dále také "rozhodce"), jíž se domáhala jejího zaplacení. V průběhu rozhodčího řízení byla žalovaná pohledávka postoupena na stěžovatelku (ve výši 140 000 Kč) a na společnost SVO, s. r. o., se sídlem Ohradní 1398/4, Praha 4 (ve výši 50 000 Kč). Rozhodčím nálezem rozhodce ze dne 29. 10. 2013 č. j. RD/012/2013/MS-4, bylo žalobě vyhověno. Vykonatelným se stal dne 4. 11. 2013. Stěžovatelka se návrhem ze dne 13. 12. 2013, podaným u JUDr. Marcely Dvořáčkové, soudní exekutorky Exekutorského úřadu v Hradci Králové, se sídlem U Soudu 276, Hradec Králové (dále také "soudní exekutorka"), domáhala nařízení exekuce na majetek vedlejšího účastníka. Usnesením soudní exekutorky ze dne 4. 2. 2014 č. j. 19 EX 2291/13-10, byl návrh stěžovatelky zamítnut, což bylo zdůvodněno tím, že mezi stranami nebyla uzavřena rozhodčí doložka, z níž by bylo možno dovodit pravomoc rozhodce. Usnesení soudní exekutorky bylo rovněž opakovaně potvrzeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále také "odvolací soud") ze dne 30. 4. 2014 č. j. 18 Co 104/2014-18, a usnesením téhož soudu ze dne 30. 3. 2015 č. j. 18 Co 104/2014-44. Druhé rozhodnutí odvolacího soudu bylo stěžovatelkou rovněž napadeno dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015 č. j. 26 Cdo 3583/2015-48, zamítnuto.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí nepřípustně pomíjí fakt, že vymáhaná pohledávka se týká vztahu mezi společností INSPEKTRA, s. r. o., a vedlejším účastníkem, a že na stěžovatelku byla postoupena. Není tedy rozhodné, že rozhodčí doložka nebyla přímo uzavřena stěžovatelkou. Nejvyšší soud měl proto pominout právní úpravu nástupnictví ve vztahu k rozhodčím smlouvám. Stěžovatelka dále uvádí, že Nejvyšší soud rovněž extrémně vybočil z dosavadního skutkového zjištění, neboť předmětem řízení byl spor o plnění mezi společníkem a společností. Předmětem podle stěžovatelky nebyla půjčka mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, neboť ta zanikla z důvodu splnění. Rozhodčí řízení se naopak týkalo vztahu mezi vedlejším účastníkem a společností INSPEKTRA, s. r. o., neboť vedlejší účastník použil prostředky této společnosti k zaplacení vlastního dluhu vůči stěžovatelce. Nejvyšší soud tak měl nesprávně vycházet z toho, že spor se týká půjčky mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, jeho přístup stěžovatelka označuje za výraz faktického omylu, přičemž rovněž vybočuje z mezí ústavnosti, zejména spravedlivého procesu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
4. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil.
II.
5. Z předložených rozhodnutí obecných soudů a z dalších listinných podkladů, přiložených k ústavní stížnosti, zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti.
6. Usnesením soudní exekutorky ze dne 4. 2. 2014 č. j. 19 EX 2291/13-10, byl zamítnut exekuční návrh stěžovatelky na nařízení exekuce na majetek vedlejšího účastníka pro vymožení částky ve výši 140 000 Kč, přiznané nálezem rozhodce ze dne 29. 10. 2013 č. j. RD/012/2013/MS-4. Soudní exekutorka v odůvodnění uvedla, že stěžovatelku vyzvala k předložení rozhodčí doložky sjednané mezi účastníky, z níž měla vyplývat pravomoc rozhodce. Z předložené zakladatelské listiny společnosti INSPEKTRA,
s. r. o., však tato pravomoc nevyplývala.
7. Proti usnesení soudní exekutorky podala stěžovatelka odvolání. V něm zejména uvedla, že rozhodčí doložka byla sjednána ve společenské smlouvě, která upravuje práva a povinnosti všech zúčastněných osob, včetně ujednání o způsobu řešení sporů.
8. Usnesením odvolacího soudu ze dne 30. 4. 2014 č. j. 18 Co 104/2014-18, bylo usnesení soudní exekutorky potvrzeno. Odvolací soud v odůvodnění označil sjednanou rozhodčí smlouvu jako neplatnou, neboť neobsahovala přímé určení rozhodce ad hoc, či konkrétní způsob jeho určení.
9. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3670/2014, bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno. Nejvyšší soud odvolacímu soudu uložil, aby řešil otázku, zda rozhodce, který nález vydal, k tomu měl pravomoc a zda je jím vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem. Dále mu uložil, aby posoudil, dospěje-li k závěru, že rozhodčí smlouva byla mezi konkrétními subjekty uzavřena, zda se měla týkat veškerých sporů, tedy půjčky zmíněné v rozhodčím nálezu.
10. Usnesením odvolacího soudu ze dne 30. 3. 2015 č. j. 18 Co 104/2014-44, bylo usnesení soudní exekutorky opět potvrzeno. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že přestože z rozhodčí doložky vyplývá, že se vztahuje na spory vzniklé ze zakladatelského dokumentu nebo v souvislosti s ním, nelze učinit závěr o tom, že by se vztahovala i na spor o zaplacení půjčky mezi vedlejším účastníkem jako společníkem a společností INSPEKTRA, s. r. o., resp. stěžovatelkou jako její právní nástupkyní. V nyní rozhodované věci nešlo podle odvolacího soudu ani o spor vzniklý ze zakladatelského dokumentu či ze smluv o převodu obchodního podílu mezi budoucími účastníky, ani o spor o platnost těchto smluv, nýbrž o spor o zaplacení půjčky, byť byly peníze z půjčky údajně použity na zaplacení obchodního podílu.
11. Stěžovatelka napadla dovoláním i druhé rozhodnutí odvolacího soudu. Namítala, že spor mezi stranami je sporem ze zakladatelské listiny, event. aspoň v souvislosti s ní.
12. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015 č. j. 26 Cdo 3583/2015-48, bylo dovolání stěžovatelky zamítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatelka s vedlejším účastníkem neuzavřela žádnou rozhodčí doložku, která by se vztahovala i na půjčku, o níž bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem.
III.
13. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
14. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozhodnutím dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
15. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "podústavního" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
16. Tento závěr však nelze v souzené věci učinit.
17. Podstata ústavní stížnosti se vztahuje k jediné ústavně významné otázce, a to zda bylo vydání rozhodčího nálezu, jako exekučního titulu v předmětném řízení, v pravomoci rozhodce.
18. Z listin předložených stěžovatelkou vyplývá, že stěžovatelka dne 29. 6. 2013 vedlejšímu účastníkovi půjčila částku 190 000 Kč na splnění povinnosti zaplatit základní kapitál společnosti INSPEKTRA, s. r. o. Tato půjčka však zanikla řádným splacením osobním vkladem na účet stěžovatelky. Prostředky na splacení této půjčky byly vedlejšímu účastníkovi půjčeny právě společností INSPEKTRA, s. r. o. Vedlejší účastník byl proto nově dlužníkem této společnosti. Po zahájení rozhodčího řízení byla pohledávka postoupena stěžovatelce (ve výši 140 000 Kč) a společnosti SVO, s. r. o. (ve výši 50 000 Kč). Předmětem sporu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem je vrácení půjčky, která byla vedlejšímu účastníkovi původně poskytnuta společností INSPEKTRA, s. r. o. Z rozhodčí doložky, z níž rozhodce dovodil svoji pravomoc, naopak vyplývá, že se vztahuje na veškeré spory vzniklé ze zakladatelského dokumentu nebo v souvislosti s ním, včetně sporů vzniklých ze smluv o převodu obchodního podílu mezi budoucími společníky, včetně sporů o platnost těchto smluv. Nyní projednávaný a rozhodovaný spor však do žádné z uvedených kategorií nespadá, nelze proto dovodit pravomoc rozhodce.
19. S ohledem na uvedené je nutno konstatovat, že nejen Nejvyšší soud, ale rovněž ani soud odvolací a soudní exekutorka při projednání a zamítnutí exekučního návrhu stěžovatelky v ničem nepochybily a ani se nedopustily stěžovatelkou tvrzeného věcného omylu. Z odůvodnění naopak vyplývá, že se všemi tvrzeními a argumenty účastníků podrobně zabývaly a řádně se s nimi vypořádaly. Nadto je nutno rovněž konstatovat, že stěžovatelka není nijak zkrácena v přístupu k vymožení své tvrzené pohledávky, byť tak bude muset učinit prostřednictvím příslušného civilního soudu.
20. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu