ECLI:CZ:US:2016:3.US.3801.15.1
sp. zn. III. ÚS 3801/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Josefa Nehyby, zastoupeného JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, sídlem Měsíčná 256/2, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2015 č. j. 33 Cdo 1698/2015-323, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Aleny Koblížkové a Františka Koblížka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení (v petitu označeném jako "rozsudek") Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i jeho základní právo na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. V první části návrhu stěžovatel popsal vývoj sporného vztahu s vedlejšími účastníky. Uvedl, že s nimi v roce 2004 uzavřel kupní smlouvu, kterou na ně převedl vlastnictví nemovitostí. Tato smlouva se ukázala být vkladu neschopná, protože předmět kupní smlouvy byl označen jako rodinný domek, ačkoliv šlo o rozestavěnou stavbu. Poté byla uzavřena druhá kupní smlouva, kterou stěžovatel na vedlejší účastníky převedl vlastnictví rozestavěné budovy a s ní související pozemky, a to za kupní cenu 2 580 000 Kč. Vedlejší účastníci uhradili část kupní ceny ve výši 1 330 000 Kč před podpisem smlouvy (při podepsání první kupní smlouvy), druhou část ve výši 1 250 000 Kč měli zaplatit nejpozději do deseti dnů ode dne, kdy prodávající předloží kupujícím doklad o zaplacení daně z převodu nemovitostí a zároveň veškeré doklady vyžadované stavebním úřadem ke kolaudačnímu řízení. Stěžovatel daň z převodu uhradil, doklad předal vedlejším účastníkům a vedlejší účastnice podepsala doklad, že jí byla předána sjednaná dokumentace. Přesto vedlejší účastníci druhou část kupní ceny dosud neuhradili, namítali, že předané podklady nebyly úplné.
3. Stěžovatel se u Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") domáhal zaplacení doplatku kupní ceny, soud jeho žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel vedlejším účastníkům nepředal podklady vyžadované stavebním úřadem ke kolaudačnímu řízení. Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") ho potvrdil. Proti rozsudku podal stěžovatel dovolání odůvodněné nesprávným právním hodnocením věci, které je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a uvedl několik dovolacích důvodů. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností odmítl s tím, že mu stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by dle ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zakládala přípustnost dovolání, s dovolacími námitkami se vypořádal ve dvou odstavcích.
4. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud nerozpoznal otázky zásadního právního významu, a to vymezení množiny dokladů vyžadovaných stavebním úřadem, že soudy nehodnotily listinu a účastnickou výpověď vedlejší účastnice o potvrzení předání dohodnuté dokumentace, že z chování vedlejších účastníků vyplývá šikanózní přístup ke stěžovateli, že výklad projevu vůle nemůže vést k absurdnímu nebo pochybnému výsledku. Na podporu svých tvrzení připojil závěry několika rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zejména o vstřícnějším postupu soudů při posuzování podání účastníků, o výkladu projevu vůle, o hodnocení skutkové otázky, která není vadou dovolání spočívající v tom, že dovolání neobsahuje vymezení důvodu dovolání, o důsledcích formalistického přístupu při interpretaci projevu vůle vedoucího k porušení čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny a o povinnosti řádného odůvodnění soudního rozhodnutí.
5. Na základě těchto skutečností stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil.
II.
6. Ústavní soud z vyžádaného spisu okresního soudu sp. zn. 21 C 118/2005 ověřil stěžovatelem zprostředkované informace o průběhu sporu a vázán petitem ústavní stížnosti se zaměřil na dovolací řízení.
7. Stěžovatel již od roku 2004 (původně návrhem na vydání platebního rozkazu) se domáhá, aby soud uložil vedlejším účastníkům povinnost společně a nerozdílně mu zaplatit částku 1 250 000 Kč s příslušenstvím, a to jako nedoplatek sjednané kupní ceny. Vedlejší účastníci se zavázali tuto částku uhradit po předložení dokladu o zaplacení daně z převodu nemovitostí a veškerých dokladů vyžadovaných stavebním úřadem ke kolaudačnímu řízení. Vedlejší účastníci nárok stěžovatele neuznávali, protože dosud požadované doklady jim nebyly předány (pozn. Ústavní soud z veřejně dostupných zdrojů zjistil, že dům dosud není zkolaudován). Po obsáhlém a dlouhotrvajícím dokazování, včetně znaleckého posudku (znalec, mimo jiné, zjistil závažné vady výstavby, které způsobily, že stavba není kolaudovatelná), okresní soud rozsudkem ze dne 4. 2. 2012 č. j. 21 C 118/2005-250 žalobu zamítl. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel nepředal vedlejším účastníkům veškeré doklady vyžadované stavebním úřadem ke kolaudačnímu řízení, případně ani takové podklady, které v době uzavření kupní smlouvy s ohledem na stav rozestavěnosti domu předat mohl, tudíž nebyly splněny všechny podmínky ujednané mezi účastníky v kupní smlouvě k tomu, aby mohla nastat splatnost doplatku kupní ceny.
8. Stěžovatel napadl rozsudek prvostupňového soudu odvoláním s tvrzením, že soud na základě výkladu projevu vůle učiněného v kupní smlouvě dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a na základě toho věc i nesprávně po právní stránce posoudil; namítal i procesní pochybení, když z odůvodnění není zřejmé, které důkazy a jakým způsobem hodnotil. Krajský soud rozsudkem ze dne 30. 1. 2014 č. j. 29 Co 593/2013-284 v meritu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil se závěrem, že nebyla splněna jedna ze dvou podmínek splatnosti doplatku kupní ceny.
9. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dne 12. 5. 2014 dovolání (založené v soudním spise na č. l. 293 - 296), jehož přípustnost spatřoval v tom, že rozhodnutí krajského soudu se v řešení právní otázky hmotného práva odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvodnost dovolání je založena, podle něj, na tom, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za stěžejní otázku považoval výklad čl. III kupní smlouvy o podmínkách splatnosti doplatku kupní ceny a rekapituloval stanoviska účastníků a hodnocení obou soudů. Po obecných odkazech na judikaturu Nejvyššího soudu a s využitím jednoho konkrétního rozhodnutí kriticky hodnotil skutková zjištění a závěry soudů ohledně vymezení těchto podmínek v kupní smlouvě a jejich splnění.
10. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 9. 2015 č. j. 33 Cdo 1698/2015-323 stěžovatelovo dovolání odmítl pro nepřípustnost, a to po zjištění, že stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání. Přitom přípustnost dovolání posuzoval podle §237 a §239 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.). Nejvyšší soud vyhodnotil skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a převzatý soudem odvolacím a zdůraznil, že se účastníci ohledně doplatku kupní ceny dohodli tak, že "1 250 000 Kč bude prodávajícímu zaplaceno v hotovosti nejpozději do deseti dnů ode dne, kdy prodávající předloží kupujícím doklad o zaplacení daně z převodu nemovitostí příslušnému finančnímu úřadu ve smyslu podaného daňového přiznání na základě této smlouvy ve prospěch kupujících a zároveň veškeré doklady vyžadované stavebním úřadem ke kolaudačnímu řízení". Dále konstatoval, že o předání dokladů (dokumentace), které stavební úřad vyžaduje ke kolaudaci, účastníci jednali ještě před podpisem kupní smlouvy, protože vedlejší účastníci koupí rozestavěného domu řešili svoji bytovou situaci, přitom stěžovatel ujišťoval, že kolaudace není problém a že doklady, které na formuláři jako nezbytné vyznačila zaměstnankyně stavebního úřadu, je ochoten a schopen předložit. Dne 5. 5. 2004 předal pro potřeby kolaudace vedlejším účastníkům pouze zprávu o revizi elektřiny z roku 1983, protokol o topné zkoušce z roku 2004 a revizní zprávu na komín z roku 1982. Uvedl, že na základě těchto zjištění soudy po právní stránce uzavřely, že kupní smlouva je - včetně ujednání o splatnosti doplatku kupní ceny - určitým, tedy platným právním úkonem, že slovním spojením "veškeré doklady vyžadované stavebním úřadem ke kolaudačnímu řízení" měly smluvní strany na mysli listiny označené na formuláři stavebního úřadu. Protože stěžovatel z potřebných devíti dokladů předložil pouze tři, přičemž jen jeden z nich byl použitelný (protokol o topné zkoušce z roku 2004), nenastala dosud splatnost doplatku kupní ceny. Dále Nejvyšší soud zjistil, že stěžovatel dovoláním nezpochybňuje právní posouzení věci, ale s (nepřiléhavým) odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 30 Cdo 677/2010, má za to, že odvolací soud vycházel z rozporných dílčích skutkových zjištění, jinak řečeno, že existuje rozpor mezi (dílčími) skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, takže výsledkem hodnocení důkazů je "absurdní" výklad ujednání o splatnosti doplatku kupní ceny. Takové pochybení Nejvyšší soud neshledal, protože výčet dokladů potřebných ke kolaudačnímu řízení, které měl předat, byl jednoznačně stanoven se zřetelem k výsledkům předsmluvního jednání a k tomu, za jakých okolností vedlejší účastníci nemovitosti od stěžovatele koupili. Tím, že ze všech dokladů potřebných ke kolaudaci zdůraznil krajský soud projektovou dokumentaci, kterou stěžovatel "mohl mít k datu uzavření kupní smlouvy vzhledem ke stupni rozestavěnosti", nevybočil ze skutkového závěru, podle něhož nepředložil vedlejším účastníkům všechny listiny (doklady). Ostatní skutkové výhrady stěžovatele (že ujednání o splatnosti doplatku kupní ceny formulovali vedlejší účastníci, že se nepokusili stavbu domu dokončit, neurgovali předání sjednané dokumentace a dům užívají k bydlení) jsou pro účely daného dovolacího přezkumu podle Nejvyššího soudu bezcenné.
III.
11. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
12. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Z tohoto důvodu Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení z pohledu porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu a dospěl k závěru, že takový následek nenastal. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem Nejvyššího soudu nebylo vyloučeno ani omezeno takové stěžovatelovo právo.
14. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti jeho dovolání. Nejprve budiž připomenuto, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, a je proto v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím), zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem, příp. notářem), není-li dostatečně právnicky vzdělán samotný dovolatel. Z právní úpravy dovolání de lege lata vyplývá, že je třeba rozlišovat jeho přípustnost a důvodnost, přičemž prověření přípustnosti je prvotním předpokladem věcného projednání dovolacích námitek. Ze stěžovatelova dovolání, jakož i z obsahu jeho ústavní stížnosti lze dovodit jisté nepochopení této právní úpravy, konkrétně pak nedůsledné odlišení naznačených předpokladů přípustnosti dovolání (v jeho případě ve smyslu §237 o. s. ř.) a způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1). Obligatorní náležitostí dovolání bylo (a je - srov. §241a odst. 2 o. s. ř.) uvedení předpokladu (předpokladů) přípustnosti dovolání a vymezení důvodu dovolání tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Je tedy na dovolateli, aby dovolání podal řádně, tedy se všemi zákonnými náležitostmi.
15. V posuzované věci stěžovatel tyto zákonné náležitosti nesplnil. Uvedl sice, že přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu se v řešení právní otázky hmotného práva odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nicméně - jak logicky vyhodnotil Nejvyšší soud v závěru odůvodnění - nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by přípustnost dovolání zakládala. Při úvaze o přípustnosti stěžovatelova dovolání bylo na něm (resp. na jeho právním zástupci), aby - po provedení rešerše příslušné judikatury Nejvyššího soudu - přesně vymezil spornou právní otázku. Takovou otázkou není otázka, které veškeré doklady ke kolaudačnímu řízení měl stěžovatel vedlejším účastníkům dle projevené vůle předložit. Z těchto důvodů nemohlo dojít napadeným usnesením Nejvyššího soudu k zásahu do stěžovatelova práva na soudní ochranu ve smyslu shora uvedených ustanovení Listiny a Úmluvy.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu