ECLI:CZ:US:2016:3.US.3809.15.1
sp. zn. III. ÚS 3809/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou, sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2015 sp. zn. 61 To 368/2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. června 2015 sp. zn. 2 T 18/2015, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
2. Obvodní soud pro Prahu 10 shora uvedeným rozsudkem podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. řád“) zprostil obžalovanou Kateřinu Sobčákovou návrhu na potrestání Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 pro skutek kvalifikovaný jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně poškozené, tj. stěžovatele a Zdravotní pojišťovnu ministerstva vnitra České republiky, odkázal s uplatněnými nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních (§229 odst. 3 tr. řádu).
3. Městský soud v Praze rozhodl ústavní stížností rovněž napadeným usnesením, že odvolání státního zástupce se zamítá podle §256 tr. řádu a odvolání stěžovatele se zamítá podle §253 odst. 1 tr. řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v daném případě stát nedodržel povinnost zajistit, aby proběhlo řádné a adekvátní řízení před soudem, které by zohlednilo výsledky přípravného řízení, a to včetně závěrů znalce o charakteru zranění a možném způsobu, jak zranění vzniklo.
5. Stěžovatel má za to, že jen díky mimořádné náhodě mu obžalovaná Sobčáková neroztříštila lebku a nevyrazila oko, „pouze“ mu způsobila tržné rány na hlavě a v obličeji, zhmoždění víčka a otřes mozku. Skutkový děj se odehrál tak, jak byl – na podkladě závěrů znaleckého posudku – potvrzen policejním orgánem a státním zastupitelstvím v přípravném řízení. Připomíná též trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 2. 2015 sp. zn. 2 T 18/2015.
6. Stěžovatel vytýká účelový postup soudů při hodnocení důkazů, kdy použily pouze ty části výpovědí svědků v hlavním líčení, které svědčily o jiném průběhu skutkového děje, než konstatoval znalec ve vazbě na charakter, resp. umístění ran na hlavě. Soudy nevzaly v úvahu závěry znaleckého posudku, zadaného policejním orgánem v přípravném řízení, nebyl proveden výslech znalce, a to ačkoliv bylo zřejmé, že závěry znalce jednoznačně podporují výpověď stěžovatele a vylučují popis události, jak jej podala obžalovaná a „spřátelení“ svědci, ovšem s výjimkou svědkyně Milnerové. Soudy se ztotožnily se spekulací, že (byť nejsilněji vedená rána je hluboko na temeni hlavy stěžovatele) nedošlo k útoku obžalovanou zezadu (jak potvrzuje mj. i znalecký posudek), ale že podle soudu prvního stupně „toto lze vcelku jednoduše vysvětlit, pakliže stáli v době útoku proti sobě, tak v momentě, kdy poškozený viděl, že se na něj napřahuje obžalovaná půllitrem, mohl reflexivně sklonit hlavu a úder by pak směřoval do jeho zadní části, stejně tak jedna z oněch tržných ran klidně mohla být způsobena, když dopadl na zem a praštil se hlavou o zem; to zpracovaný posudek nevylučuje“. K tomuto zcela spekulativnímu závěru soudu prvního stupně stěžovatel dodává, že by musel před obžalovanou klečet, ne jen „reflexivně sklonit hlavu“, a zpracovaný posudek se těmto spekulacím nevěnuje vůbec. V tomto směru, tvrdí dále stěžovatel, jsou závěry soudů v extrémním rozporu se zjištěnými skutečnostmi.
7. Stěžovatel uvádí, že v rámci hlavního líčení, konaného dne 28. 5. 2015 od 9:15 hodin, byl nejdříve proveden výslech obžalované Kateřiny Sobčákové, následně byl proveden jeho výslech. Poté byl stěžovatel soudcem vykázán ze soudní síně na chodbu a směl se vrátit až po výslechu svědků, čímž byla nepochybně porušena jeho práva poškozeného. Přitom tato skutečnost - vyloučení stěžovatele z jednání - není ani podchycena v protokolu o hlavním líčení, avšak vyplývá též z návrhu jeho zmocněnkyně datovaného dne 2. 6. 2015. Podle §43 tr. řádu má poškozený mj. právo činit návrhy na doplnění dokazování, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Stěžovatel však byl na základě pokynu soudce vyloučen z hlavního líčení, nemohl klást svědkům otázky, nemohl se seznámit s výpověďmi svědků, byl tudíž omezen i ve svém právu se před skončením řízení k věci vyjádřit, neboť nesměl do soudní síně a nebylo mu ani známo, jak vypovídali svědci v případu. Stěžovatel má za to, že soud s ním jako s poškozeným nejednal a uplatnění jeho práv ve smyslu ustanovení §43 tr. řádu mu neumožnil.
8. Stěžovatel též upozorňuje na „nevhodné chování“ předsedkyně senátu odvolacího soudu, která při odůvodňování rozhodnutí na něj vykřikla: „Vrťte hlavou, pane Vobnášile, vrťte hlavou, útočíte na ženský ... a ven a ven!! opusťte jednací síň!!". Po nuceném opuštění jednací síně stěžovatelem předsedkyně senátu dodává (cca druhá minuta záznamu): „..To co udělal pseudopoškozený v téhle věci, to je skutečně hraniční... a máme-li k dispozici spis o jeho předchozím odsouzení, je zcela patrné, že rozchody se svými partnerkami neunesl již v dřívější době, že se choval vulgárně, že se choval agresivně, že se dopustil stalkingu, že se dopustil nebezpečného vyhrožování, takže si soud celkem dobře umí představit důvody, které vedly obvodní soud pro to, že rozhodl tak, jak rozhodl.“
9. Stěžovatel dává najevo pochybnosti o spravedlivém přístupu k jeho osobě, pokud soudy zastávají plošně zobecňující názor, že jen proto, že si v minulosti svým jednáním (z nějž vyvodil pro sebe dostatečnou reflexi takové chování nikdy neopakovat, nadto v soudem citované věci byl jednak amnestován a dále šlo o zcela jiný případ) „vysloužil“ podmíněné odsouzení, později amnestované, je s ním o několik let později jednáno jako s „pseudopoškozeným“, který „si pár ran pivním půllitrem do hlavy vlastně zaslouží“.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení „běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem“, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka „nesprávnosti“ napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního („podústavního“) práva.
12. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
13. Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) připomenul, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vydal již řadu rozhodnutí, dle kterých mají smluvní státy Úmluvy povinnost v této Úmluvě či v jejích protokolech zakotvená lidská práva a svobody osob ve své jurisdikci chránit, a to v nezbytných případech i prostředky trestního práva.
14. Judikatura ESLP se formovala zejména v kontextu nejzávažnějších násilných trestných činů na článcích 2 odst. 1, čl. 3 či čl. 8 Úmluvy [viz např. přehled problematiky v obecné rovině Non-criminal remedies for crime victims. Directorate General of Human Rights and Legal Affairs, Council of Europe, 2009, 80 s.; Konůpka, P.: Právo poškozeného na účinné a nezávislé vyšetření některých trestných činů jako základní lidské právo. Státní zastupitelství, 2010, č. 9, str. 7-16; Chevalier-Watts, J., Effective investigations under article 2 of the European Convention on Human Rights: securing the right to life or an onerous burden on a state? In European Journal of International Law, 2010, 21(3), str. 701-721].
15. ESLP v rozsudku ze dne 4. 12. 2003 ve věci M. C. v. Bulharsko, stížnost č. 39272/98, vyslovil takovou nezbytnost v případu porušení práva na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy, kdy ozřejmil, že i když je obecně na uvážení států, jakým způsobem ochranu jednotlivců před zásahy jiných jednotlivců do práva dle uvedeného článku Úmluvy zajistí, pokud jsou v sázce základní hodnoty a aspekty soukromého života, musí tak učinit i účinnými nástroji trestněprávními. Tím se přitom rozumí jak zakotvení příslušných institutů a skutkových podstat v positivním právu, tak efektivní trestní vyšetřování a stíhání v konkrétní věci. V rozsudku ze dne 18. 10. 2012 ve věci Bureš v. Česká republika, stížnost č. 37679/08, tentýž soud vyslovil požadavek na vedení trestního řízení v případě porušení zákazu mučení dle čl. 3 Úmluvy. Obdobně se ESLP vyslovil i v případech majetkových práv, kdy je třeba odkázat zejména na rozsudek ze dne 14. 10. 2008 ve věci Blumberga v. Lotyšsko, stížnost č. 70930/01, podle kterého tam, kde má zásah do majetkových práv kriminální povahu, má stát povinnost, aby státní orgány vedly účinné trestní šetření a – pokud je to na místě – trestní stíhání.
16. Ústavní soud proto konstatuje, že ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil (poškozený), má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje; srov. zejména §159a odst. 7, §171 odst. 2, §172 odst. 3, §307 odst. 7, §309 odst. 2 tr. řádu) využít ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, jako jsou rozhodnutí o odložení věci, zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby.
17. Na druhou stranu, jak též vyplývá z výše uvedených rozhodnutí ESLP, povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností prostředků, a nikoli výsledku (srov. nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 a nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14). Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Povinností spočívající na státu je spíše zajistit, že proběhne řádné a adekvátní trestní vyšetřování a že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně a efektivně, totiž tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby. Navíc je nutno vnímat praktické obtíže, kterým mohou státní orgány při vyšetřování čelit, a potřebu rozhodovat se operativně a upřednostňovat vyšetřování těch nejzávažnějších trestných činů.
18. Na postup orgánů činných v trestním řízení je tak třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. V případě zásahů méně závažných, kterým bude v rovině obecného práva zpravidla odpovídat kategorie „pouhých“ přečinů (ve smyslu §14 odst. 2 tr. zákoníku) by zásah Ústavního soudu byl možný jen ve zcela mimořádných situacích, totiž u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného. V těchto souvislostech je zároveň na místě přihlížet k tomu, zda poškozený má možnost podání občanskoprávní žaloby vůči domnělým pachatelům, která by měla reálnou šanci na úspěch vedoucí k ochránění jeho práv. Pokud tomu tak je, bude zásah Ústavního soudu možný jen ve zcela mimořádných situacích i u závažnějších trestných činů, byť zároveň třeba doplnit, že nikoliv u některých trestných činů nejzávažnějších (v rovině obecného práva zpravidla odpovídajících kategorii zvlášť závažných zločinů), u kterých by byla jejich závažnost natolik vysoká, že by se jejich řešení toliko prostředky civilního práva, byť by byly k dispozici, jevilo hrubě nedostatečné.
19. Konečně třeba dodat, že i když nepůjde o případ, kdy by ve smyslu výše uvedeného byl zásah Ústavního soudu možný jen zcela mimořádně, stále samozřejmě platí, že k němu Ústavní soud může přistoupit, s přihlédnutím k ustáleně judikované zásadě zdrženlivosti v rozhodování Ústavního soudu, jen při existenci velmi závažných pochybení, porušujících ústavně zaručená práva příslušného stěžovatele. Proto například situace, kdy bude obžalovaný přes proběhlé dokazování obžaloby zproštěn pro nedostatek důkazů na základě uplatnění zásady in dubio pro reo, by stěží mohla být sama o sobě základem důvodné ústavní stížnosti.
20. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost neodmítl proto, že by jí napadenými rozhodnutími snad již a priori nemohla být dotčena stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody. Nicméně, po uvážení vznesených námitek, Ústavní soud dospěl k závěru, že zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí není na místě. I když bylo ve věci dáno závažné podezření, že se obžalovaná Kateřina Sobčáková dopustila vůči stěžovateli přečinů, pokud soudy přesto rozhodly o zproštění návrhu na potrestání, nelze v jejich postupu spatřovat pochybení, které by mohlo mít ústavněprávní relevanci.
21. Stěžovatel cituje usnesení soudů selektivně a neuplatňuje výhrady – natožpak ústavněprávně relevantní – vůči řadě skutkových zjištění, na nichž soudy své závěry založily.
22. Soudy identifikovaly důkazy, ze kterých vycházely, přičemž odkazovaly zejména na svědecké výpovědi. Konstatovaly, že ve věci kromě aktérů vzájemného napadení, tedy obžalované Sobčákové a stěžovatele, vyslechly svědky přítomné v baru, kteří průběh vzájemné potyčky sledovali od začátku (svědkyně Karolína Milnerová), i ty, kteří incident zaznamenali až v závěrečné části (Svektovský, Zorina a Kyjovský). Soudy též podaly řadu konkrétních údajů ohledně širších souvislostí předmětného konfliktu („obžalovaná byla po určitou dobu partnerkou stěžovatele, avšak společné soužití ukončili již v roce 2014“), jeho začátku (stěžovatel „zjevně rozchod neakceptoval tak, jak to učinila obžalovaná, začal ji napadat, měl dotazy ryze osobního charakteru“, „obžalovaná mu dala opakovaně najevo, že o verbální kontakt s ním nemá sebemenší zájem, a snažila se ukončit jednostrannou konverzaci stěžovatele odchodem do jiné části restaurace a takto jednala opakovaně“) i eskalace („obžalovaná musela ustupovat a v této fázi jí nalil do výstřihu pivo“, „tento okamžik pak považuje za zlomový jak nalézací soud, tak soud odvolací“).
23. Soudy dospěly k závěru, že obžalovaná byla způsobilá předvídat, že ji stěžovatel fyzicky napadne („obžalovaná s poškozeným žila, znala jej, znala intenzitu jeho útoků a zcela nepochybně v této fázi vzájemného kontaktu neviděla jiné řešení, než které zvolila“, „po předchozích zkušenostech zcela zjevně věděla, že útok přeroste do fyzického konfliktu“, a obžalovaná věděla, že stěžovatel „se mimořádně nevhodným způsobem choval v minulosti po rozchodu i vůči dřívější partnerce, za což byl odsouzen Obvodním soudem pro Prahu 8, byť toto odsouzení bylo následně amnestováno“). Závěr, že obrana („údery prvním předmětem, který jí přišel pod ruku“, tj. pivním půllitrem) zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku (§29 odst. 2 tr. zákoníku) nebyla, soudy dovodily s odvoláním též na další jednání stěžovatele (který následně „řízl obžalovanou do obličeje skleněným střepem a v době, kdy byla obžalovaná ošetřována, přiběhl a vykřikoval, že se jí ten úder nevyplatí, že jí to jen tak neprojde“).
24. Stěžovatelem zmiňovaný odkaz na předchozí odsouzení nepředstavuje porušení zásady ne bis in idem. Soudy s tímto odsouzením nespojily ani „automaticky“ předpokládanou nevěrohodnost výpovědi stěžovatele, nýbrž ji posuzovaly v dalších souvislostech a zkoumaly vztah předchozí trestné činnosti a následného odsouzení k projednávané věci, přičemž Ústavní soud není zásadně oprávněn do tohoto procesu před soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.
25. Pokud jde o stěžovatelovy námitky ohledně mechanismu vzniku zranění a zjištění, které soudy učinily ze znaleckého posudku, Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takovému případu však v projednávané věci ani v tomto směru nedošlo.
26. Praktický význam stěžovatelem uplatňovaných námitek ohledně údajného porušení §43 a §215 odst. 1 tr. řádu zůstává limitován skutečností, že ani v ústavní stížnosti nekonkretizuje, jaké skutkové a právní argumenty v důsledku oponovaného postupu soudu prvního stupně nemohl efektivně uplatnit (srov. rozsudek ESLP ze dne 15. 2. 2007 ve věci Verdú Verdú v. Španělsko, stížnost č. 43432/02, resp. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 3785/14 a ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 977/15). Dlužno zaznamenat, že ve vztahu ke stěžovateli nejsou bezprostředně aplikovatelná ustanovení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy vyžadující, aby obžalovanému byla dána adekvátní a řádná příležitost bránit se svědectví v jeho neprospěch a klást otázky svědkovi svědčícímu proti němu, a to buď tehdy, když vypovídá, nebo v pozdějším stadiu (srov. rozsudek ESLP ze dne 15. 6. 1992 ve věci Lüdi v. Švýcarsko, stížnost č. 12433/86, odst. 49, a rozsudek ESLP ze dne 21. 7. 2011 ve věci Breukhoven v. Česká republika, stížnost č. 44438/06).
27. Ohledně stěžovatelem oponovaného postupu předsedkyně odvolacího soudu při odůvodňování rozhodnutí se patří připomenout, že Ústavní soud vychází z testu nestrannosti subjektivního [srov. rozsudek pléna ESLP ve věci Hauschildt v. Dánsko ze dne 24. 5. 1989, stížnost č. 10486/83, odst. 47, rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Kyprianou v. Kypr ze dne 15. 12. 2005, stížnost č. 73797/01, odst. 118), nález ze dne 3. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 105/01 (N 98/23 SbNU 11), nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 371/04 (N 121/34 SbNU 255)] a objektivního [srov. rozsudek ESLP ve věci Ferrantelli a Santangelo v. Itálie ze dne 7. 8. 1996, stížnost č. 19874/92, odst. 58, rozsudek ESLP ve věci Chmelíř v. Česká republika ze dne 7. 6. 2005, stížnost č. 64935/01, odst. 55, nález ze dne 27. 11. 1996 sp. zn. I. ÚS 167/94 (N 127/6 SbNU 429), nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) a nález ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 11/04 (N 89/37 SbNU 207; 220/2005 Sb.)].
28. Byť si je Ústavní soud vědom, že na účastníka řízení namítajícího podjatost nelze klást nepřiměřené důkazní břemeno (srov. v souvislosti s tzv. subjektivním testem nestrannosti rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 12. 2005 ve věci Kyprianou v. Kypr, stížnost č. 73797/01, zejména odst. 119), není důvod přehlížet, že stěžovatel tvrzené jednání předsedkyně senátu časově zařazuje až do fáze po rozhodnutí soudu a nezpochybňuje příčinnou souvislost s jeho „vrtěním hlavou“ v reakci na výsledek řízení.
29. Na těchto základech Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
30. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu