ECLI:CZ:US:2016:3.US.3818.15.1
sp. zn. III. ÚS 3818/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Kateřiny Buchtové, zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015 č. j. 21 Cdo 4167/2015-199, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. května 2015 č. j. 16 Co 33/2015-160, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a České televize, sídlem Na hřebenech II č. 1132/4, Praha 4, pobočky Televizní studio Ostrava, sídlem Dvořákova 2892/18, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se žalobou domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou jí dopisem ze dne 13. 5. 2013 dala vedlejší účastnice pro nadbytečnost podle §52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen "zákoník práce"). Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 4. 12. 2014 č. j. 85 C 149/2013-109 ve výroku I. určil neplatnost této výpovědi, a ve výrocích II. až IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle okresního soudu v dané věci nebyla dána příčinná souvislost mezi organizačním rozhodnutím vedlejší účastnice a nadbytečností stěžovatelky, resp. organizační změna byla jen fiktivní a stěžovatelka se nestala nadbytečnou. Okresní soud měl za prokázané, že rozhodnutím vedlejší účastnice ze dne 9. 5. 2013 došlo ke zrušení pracovního místa "asistent ředitele" a současně bylo zřízeno nové pracovní místo "sekretářka-ekonom". Následně byla stěžovatelce vykonávající funkci asistentky ředitele dána výpověď, a na nové pracovní místo sekretářka-ekonom nastoupila jiná třetí osoba - jedna ze svědkyň v soudním řízení (dále jen "svědkyně"). Nově zřízené pracovní místo bylo podle okresního soudu obsahem vykonávaných činností shodné s místem původním, pouze bylo doplněno (rozšířeno) o některé činnosti ekonomické; nedošlo tedy k zúžení pracovní náplně, z níž by vyplývala nadbytečnost stěžovatelky. Okresní soud konstatoval, že zaměstnavatel má sice právo měnit skladbu svých zaměstnanců i dle aktuálních potřeb kvalifikací, avšak v daném případě bylo nové pracovní místo obsazeno svědkyní se středoškolským ekonomickým vzděláním, zatímco stěžovatelka má vysokoškolské ekonomické vzdělání; z výpovědi svědkyně nevyplynulo, že by již při nástupu na nové pracovní místo svými schopnostmi a znalostmi lépe splňovala požadavky vedlejší účastnice než stěžovatelka, a nebylo ani v řízení prokázáno, že by stěžovatelka nebyla schopna práci na novém pracovním místě vykonávat (dohodou bylo možno změnit druh práce sjednaný v její pracovní smlouvě).
2. K odvolání vedlejší účastnice rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 5. 2015 č. j. 16 Co 33/2015-160 tak, že svým výrokem I. změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že žalobu stěžovatelky zamítl, a svými výroky II. až IV. rozhodl o náhradě nákladů obou soudních řízení. Podle krajského soudu nedošlo pouze k rozšíření pracovní náplně původního pracovního místa "asistent ředitele", toto původní pracovní místo není totožné s novou pracovní pozicí "sekretářka-ekonom", a nešlo jen o "kosmetickou" změnu pracovní náplně nebo o pouhé přejmenování pracovního místa; příčinná souvislost mezi rozhodnutím vedlejší účastnice a nadbytečností stěžovatelky byla dána. Podle krajského soudu bylo prokázáno, že část pracovní činnosti původní funkce asistenta již nebyla potřebná, neboť s nástupem nového ředitele bylo třeba vykonávat již jen ty omezené administrativní činnosti asistenta, které jsou charakteristické pro funkci "sekretářka"; současně došlo k rozšíření rozsahu činností v rámci sekretariátu ředitele o odborné ekonomické činnosti pro více útvarů vedlejší účastnice, které odpovídají funkci "ekonom" a zaplňují v rámci nového pracovního místa nezanedbatelných 30 - 40 % pracovní doby. Krajský soud poukázal na to, že posuzovaná organizační změna (rozhodnutí) byla součástí série organizačních změn, kterými vedlejší účastnice sledovala zvýšení efektivity práce; oproti třem zaměstnankyním nyní vedlejší účastnice zaměstnává na sekretariátu pouze jednu zaměstnankyni (svědkyni).
3. Následné dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 10. 2015 č. j. 21 Cdo 4167/2015-199 pro nepřípustnost podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), neboť dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (dovolací soud svou předchozí judikaturu konkrétně uvedl).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí soudů, a to z důvodu porušení jejích práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále porušení čl. 2 odst. 2 Listiny.
5. Nejvyššímu soudu vytkla, že ve svém dovolání vymezila právní otázky, které podle ní řešil krajský soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, avšak Nejvyšší soud na její námitky nijak nereagoval (šlo o otázku, jaký význam má pro posouzení platnosti výpovědi pro nadbytečnost okolnost, že zaměstnavatel přijme na uvolněné místo jiného zaměstnance, a zda je platná výpověď pro nadbytečnost v situaci, kdy rozhodnutí o organizační změně směřovalo k jinému cíli). Uvedla, že v dovolání poukázala na konkrétní judikaturu dovolacího soudu, avšak Nejvyšší soud jejímu dovolání nevyhověl při poukazu na tutéž judikaturu, aniž by ve vztahu k této judikatuře svůj opačný závěr oproti stěžovatelce vyložil a aniž by zmínil, v čem je spatřována podobnost této judikatury s věcí stěžovatelky. Usnesení dovolacího soudu je podle stěžovatelky nedostatečně odůvodněno a nereaguje na její dovolací námitky.
6. K okolnostem věci stěžovatelka uvedla, že byla u vedlejší účastnice zaměstnána od roku 2000, naposledy ve funkci "asistent ředitele". Generální ředitel vedlejší účastnice rozhodl týmž rozhodnutím ze dne 9. 5. 2013 o zrušení od 1. 7. 2013 pracovního místa "asistent ředitele" a zřízení od 1. 6. 2013 nového pracovního místa "sekretářka-ekonom". Výpovědí ze dne 13. 5. 2013 rozvázal vedlejší účastník se stěžovatelkou pracovní poměr pro nadbytečnost. Stěžovatelka se v souvislosti s plněním svých pracovních úkolů nikdy nedopustila pochybení a ani vedlejší účastnice jí nikdy neudělila výtku. Svědkyně dosazená na nově zřízenou pracovní pozici nastupujícím ředitelem již s tímto ředitelem u jiného zaměstnavatele předtím spolupracovala 11 let.
7. Podle stěžovatelky byl jednoměsíční souběh funkcí určen k tomu, aby stěžovatelka zaučila svědkyni na své (původní) pracovní místo. Z výpovědi svědkyně před okresním soudem plyne, že dříve než nastoupila na pracovní pozici stěžovatelky měla od nastupujícího ředitele příslib nového pracovního místa; právě z toho důvodu bylo podle stěžovatelky třeba původní pracovní pozici uvolnit. Podle stěžovatelky šlo pouze o fiktivní organizační změnu, jak správně dovodil okresní soud.
8. Stěžovatelka dále namítla, že stěžejním důvodem organizační změny bylo dle vedlejší účastnice rozšíření pracovní pozice o ekonomické činnosti. Takové rozšíření činností však neodůvodňuje rozvázání pracovního poměru výpovědí pro nadbytečnost. Stěžovatelka je navíc pro ekonomické činnosti více kvalifikovaná než svědkyně. Pokud pak došlo podle tvrzení vedlejší účastnice k omezení části pracovní náplně oproti původnímu pracovnímu místu asistenta ředitele, mělo být postupováno podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 262/2012; vedlejší účastnice tedy měla primárně stěžovatelce předložit návrh dohody o změně obsahu pracovního poměru, a teprve pokud by nedošlo k takové dohodě, ani k případné dohodě o rozvázání pracovního poměru, bylo na místě přistoupit k výpovědi pro nadbytečnost. Krajský soud ani dovolací soud se však nezabývaly tím, že výpovědi nepředcházel takový návrh dohody.
9. Stěžovatelka uzavřela argumentaci tím, že odvolací a dovolací soud porušily princip ochrany slabší smluvní strany (poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 2164/10, ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11, ze dne 24. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 562/12, a ze dne 12. 3. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 83/06).
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
10. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Ve věci stěžovatelky má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí soudů z ústavněprávního hlediska obstojí a do jejích základních práv zasaženo nebylo.
13. Stěžovatelka namítla, že se Nejvyšší soud nezabýval jejím dovoláním a neodůvodnil svůj náhled, proč má na rozdíl od stěžovatelky za to, že odvolací soud postupoval v souladu s právními závěry vyslovenými v předchozí ustálené judikatuře dovolacího soudu.
14. S touto výtkou se však Ústavní soud neztotožnil, neboť výrok napadeného usnesení dovolacího soudu považuje za dostatečně odůvodněný.
15. Dovolání je přípustné, jestliže směřuje k právnímu posouzení věci odvolacím soudem (§237 o. s. ř.), nikoliv tedy k samotnému hodnocení důkazů, resp. skutkovým závěrům (nelze zpochybnit právní posouzení, vychází-li dovolatel z jiného skutkového stavu než odvolací soud). V dané věci dospěl krajský soud ke skutkovému závěru, dle kterého nově zřízená pracovní pozice u vedlejší účastnice je (pracovní náplní, druhem práce) odlišná od dřívějšího zrušeného pracovního místa, které vykonávala stěžovatelka, a rozhodnutí vedlejší účastnice směřovalo od počátku k celkové reorganizaci a zefektivnění práce, nikoliv účelu jinému zastíranému (fiktivními) organizačními změnami. Pokud tedy stěžovatelka v dovolání předestřela dvě výše citované právní otázky (srov. bod 5. tohoto usnesení), byl přiléhavý závěr dovolacího soudu, podle kterého se odvolací soud v daných právních otázkách neodchýlil od dosavadní judikatury dovolacího soudu.
16. Nejvyšší soud uvedené dvě právní otázky ve svých dřívějších rozhodnutích již řešil; je třeba doplnit, že daný výpovědní důvod nadbytečnosti dříve obdobně upravoval §46 písm. c) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, ze dne 2. 7. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1770/2001, ze dne 22. 1. 2009 sp. zn. 21 Cdo 440/2008, nebo ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2735/2004). Krajský soud ve svém rozsudku v souladu s touto judikaturou evidentně vycházel z toho, že je podstatné, zda a jaké rozhodnutí (obsahově) vedlejší účastnice přijala a jaký byl od počátku jeho cíl a účel; vyložil, že v případě sledování jiného cíle než zákonem předpokládaného by bylo třeba na takové rozhodnutí zaměstnavatele (vedlejší účastnice) nahlížet tak, že učiněno nebylo (to by mělo vliv i na platnost výpovědi dané pro nadbytečnost). Krajský soud tedy "nevystavěl" své rozhodnutí v rozporu s judikaturou dovolacího soudu na právním názoru, podle kterého by byla skutečnost směřování rozhodnutí zaměstnavatele k odlišnému cíli (než zákonem aprobovanému) irelevantní. Je zřejmé, že stěžovatelka vznáší své výtky spíše z toho důvodu, že sama má jiný náhled na hodnocení důkazů, a za cíl rozhodnutí vedlejší účastnice nepovažuje organizační změny, zefektivnění práce a snížení počtu zaměstnanců, nýbrž snahu ukončit zaměstnanecký poměr se stěžovatelkou, aby bylo umožněno pracovní zařazení svědkyně. Rovněž tak se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu týkající se obsazování uvolněného (téhož) pracovního místa novým zaměstnancem po výpovědi dané předchozímu zaměstnanci pro nadbytečnost. Stěžovatelka zjevně v dovolání vycházela, a nadále i v ústavní stížnosti vychází, ze svého vlastního skutkového závěru ve věci, a sice že původní zrušené a nově zřízené pracovní místo jsou shodné, toliko došlo k výměně původní zaměstnankyně (stěžovatelky) za novou zaměstnankyni (svědkyni). Odvolací soud však zaujal jiné skutkové závěry, a to o odlišnosti obou pracovních pozic; nebylo proto ani ze strany dovolacího soudu na místě řešit a široce se vyjadřovat k právní otázce, jaký vliv má na platnost výpovědi pro nadbytečnost původní zaměstnankyně fakt přijetí nové zaměstnankyně na uvolněné (shodné) pracovní místo.
17. Pokud jde o argumentaci ve věci samé, stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje svůj skutkový závěr ve věci, který uvedla již před soudy v předchozích řízeních. Dovolává se přehodnocení provedených důkazů, k čemuž však není Ústavní soud povolán, neboť není další běžnou přezkumnou instancí soudní soustavy; zakročit může pouze v případě extrémního nesouladu skutkových závěrů soudů se skutečnostmi vyplývajícími z provedeného dokazování; takový nesoulad a libovůli však zde Ústavní soud neshledal. Krajský soud zhodnotil v řízení provedené důkazy a zabýval se v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu všemi předpoklady pro platnost výpovědi podané pro nadbytečnost, tedy zejména tím, zda vedlejší účastnice přijala rozhodnutí a jaký byl obsah a pravý účel tohoto rozhodnutí (zda jím byly právě organizační změny a zefektivnění práce, příp. snížení počtu zaměstnanců), zda se v důsledku tohoto rozhodnutí stala stěžovatelka nadbytečnou a zda zde byla také příčinná souvislost mezi rozhodnutím a nadbytečností stěžovatelky. Závěry krajského soudu o existenci takového požadovaného rozhodnutí vedlejší účastnice, které se v dané věci přímo týkalo stěžovatelčina pracovního místa, jež bylo tímto rozhodnutím zrušeno, přičemž nadále vedlejší účastnice potřebovala jen omezenou část administrativní pracovní činnosti stěžovatelky, kterou však vyžadovala současně spojit v jedné nově zřizované pracovní pozici s dalšími činnostmi ekonomickými, nejsou v rozporu s provedeným dokazováním. Ostatně ani stěžovatelka uvedené v podstatě nepopírá (nevyvrací soudní zjištění, že v rámci nové pracovní pozice již nejsou vykonávány některé pracovní činnosti původní funkce asistenta, a naproti tomu jsou zde vykonávány v nemalém rozsahu ekonomické činnosti, které nepatřily do pracovní náplně funkce asistenta), toliko namítá, že by se svou kvalifikací mohla zastávat i nově zřizované pracovní místo. Obsahem nového pracovního místa je však dle zjištění krajského soudu jiný druh práce, než tomu bylo u funkce asistenta, přičemž stěžovatelka netvrdí, že by jí vedlejší účastnice mohla i nadále přidělovat práci v rámci druhu práce sjednaného s ní v pracovní smlouvě v rozsahu dříve vyžadovaném.
18. Stěžovatelka dále namítla, že se soudy nezabývaly tím, že vedlejší účastnice před výpovědí stěžovatelce nenavrhla dohodu o změně obsahu pracovního poměru, příp. dohodu o rozvázání pracovního poměru. Ani tato námitka však nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Dané skutkové tvrzení o absenci návrhu takových dohod, jakož i v podstatě s tím (logicky) spojené tvrzení, že by snad takové návrhy dohod měly být podmínkou platnosti výpovědi pro nadbytečnost, stěžovatelka vznesla až před Ústavním soudem, který však není oprávněn se v první instanci takovými tvrzeními zabývat. Pro ústavněprávní přezkum činěný na základě ústavní stížnosti platí zásada subsidiarity. Mínila-li stěžovatelka touto námitkou nesplnění tzv. nabídkové povinnosti (tomu by nasvědčovala např. její argumentace, dle které by s její kvalifikací byla schopna zastat i novou pracovní pozici), zabýval se touto otázkou již krajský soud a jeho závěry k (ne)existenci tzv. nabídkové povinnosti (dle zákoníku práce) nevybočují z právních závěrů zastávaných Nejvyšším soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3777/2014). V ústavní stížnosti stěžovatelka ostatně ani netvrdí, že by se v této právní otázce krajský soud od ustálené judikatury dovolacího soudu odchýlil, resp. nevyplývá, že by takový případný rozpor namítala v dovolání.
19. Odkazy stěžovatelky na konkrétní čtyři nálezy Ústavního soudu (srov. bod 9. tohoto usnesení) jsou v dané pracovněprávní věci nepřípadné. První tři nálezy směřují k ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany v případech ujednání rozhodčí doložky (jejího konkrétního obsahu, transparentního určení rozhodce), a tedy i ztížení přístupu k nezávislému soudu, a dále ujednání smluvní pokuty pouze v tzv. všeobecných obchodních podmínkách. Tyto nálezy, ani jmenovaný nález čtvrtý, nenasvědčují závěru, že by krajským soudem či Nejvyšším soudem v dané věci byla porušena stěžovatelčina základní práva; jen obecný poukaz stěžovatelky v souvislosti s těmito nálezy na to, že obdobně ona byla v pracovněprávním vztahu ve slabší smluvní pozici, nepřesvědčil Ústavní soud o opodstatněnosti ústavní stížnosti.
20. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu