ECLI:CZ:US:2016:3.US.3820.16.1
sp. zn. III. ÚS 3820/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Ivou Pavlíkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Pod Bateriemi 1096/23, Praha 6 - Střešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2016 č. j. 20 Cdo 3725/2016-117, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2016 č. j. 26 Co 95/2016-53 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. srpna 2015 č. j. 10 E 14/2015-15, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a nezletilé H. G., zastoupené matkou E. G., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byla údajně porušena jeho základní páva zaručená v čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 4, 11 a 38 Listiny.
2. Z podkladů předložených stěžovatelem Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") nařídil podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi výkon rozhodnutí ve prospěch pohledávky vedlejší účastnice na zaplacení dlužného a běžného výživného zřízením soudcovského zástavního práva na konkrétních stěžovatelových nemovitostech.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž se zabýval jeho doručením, dále uváděl, že exekuční titul byl změněn a že byly dány podmínky pro zastavení výkonu rozhodnutí, resp. jeho odklad. Krajský soud v odůvodnění zrekapituloval podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí a shledal, že v dané věci byly splněny, proto usnesení okresního soudu potvrdil. V závěru se věnoval důsledkům částečného zániku a úplného zániku zajištěné pohledávky. Krajský soud stěžovatele poučil o možnosti podat dovolání.
4. V souladu s poučením krajského soudu podal stěžovatel proti jeho usnesení dovolání, které Nejvyšší soud odmítl, protože směřuje proti usnesení odvolacího soudu, proti kterému není podle ustanovení §30 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních přípustné, protože v posuzované věci jde o řízení ve věcech výživného (o výkon rozhodnutí ve věcech výživného).
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel informuje, že vedlejší účastnice podala kromě návrhu na výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva u okresního soudu také návrh na nařízení exekuce u Obvodního soudu pro Prahu 6. Dovozuje, že návrhem nebyl sledován účel vymožení plnění, nýbrž jde o návrh šikanózní, když podání nebylo vedeno snahou domoci se co nejrychleji a nejefektivněji uspokojení nároku na plnění, nýbrž snahou zatížit mu byt ve vlastnictví zástavním právem a znemožnit tak nerušený výkon vlastnického práva. Poté stěžovatel zpochybňuje vykonatelnost exekučního titulu s ohledem na nabytí právní moci a tvrdí porušení podmínky proporcionality. Upozorňuje, že předběžně vykonatelný rozsudek soudu prvního stupně byl změněn, čímž se snížila výše běžného i výše dlužného výživného, soud nevěnoval patřičnou pozornost požadavku proporcionality a citlivé otázce výkonu předběžně vykonatelného rozsudku. Dodává, že krajský soud se sice věnoval možnosti zastavení tohoto výkonu rozhodnutí po změně exekučního titulu, avšak dospěl k odlišnému názoru, než jaký zastává bohatá judikatura Nejvyššího soudu. V návaznosti na to se stěžovatel zabývá rozsahem zajištěné pohledávky, její povahou (s důrazem na určení okamžiku její dospělosti), zánikem a odlišnostmi soudcovského zástavního práva v důsledku jeho specifického vzniku.
6. Samostatnou pozornost stěžovatel věnuje postupu Nejvyššího soudu, který vyústil v odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, k čemuž namítá, že neměl aplikovat §30 zákona o zvláštních řízeních soudních, protože nešlo o řízení o výživném, nýbrž o nucené zřízení zástavního práva soudem pro výživné, a tudíž nejde ani o proces vedoucí k vymožení výživného jako pohledávky; v této souvislosti upozorňuje na odlišně upravenou místní příslušnost pro řízení ve věcech výživného. Nejvyššímu soudu vytýká manévr, kterým se vyhnul meritorně vyjádřit k problematice zastavení či zrušení nařízeného soudcovského zástavního práva, a k otázce, zda je přípustné aplikovat soudcovské zástavní právo na pohledávky výživného.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti zohlednil Ústavní soud závěr Nejvyššího soudu o objektivní nepřípustnosti dovolání podle §30 zákona o zvláštních řízeních soudních, přihlédl však k okolnosti, že krajský soud stěžovatele poučil o přípustnosti dovolání. S odkazem na svoje judikaturní závěry ohledně významu nesprávného poučení o procesních právech (srov. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 332/04, N 173/35 SbNU 323) nepřistoupil Ústavní soud v nyní posuzované věci k odmítnutí ústavní stížnosti prima facie pro její nepřípustnost.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelovu argumentaci v ústavní stížnosti lze rozdělit do dvou úrovní (které se v jeho textu prolínají): odmítnutí dovolání pro nepřípustnost a podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva.
10. Nejvyšší soud odůvodnil odmítnutí stěžovatelova dovolání odkazem na §30 zákona o zvláštních řízeních soudních a závěrem, že v posuzované věci jde o řízení ve věcech výživného (o výkon rozhodnutí ve věcech výživného). Tento závěr považuje Ústavní soud za souladný s ústavně právními principy. K tomu doplňuje, že jde o konstantní přístup Nejvyššího soudu k dovolání v řízeních navazujících na samotné řízení o výživném, typicky vykonávací a exekuční řízení po nabytí účinnosti zákona o zvláštních řízeních soudních (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015 sp. zn. 26 Cdo 1630/2015, ze dne 14. 11. 2015 sp. zn. 26 Cdo 2229/2015, ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. 26 Cdo 3214/2015, ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. 26 Cdo 3142/2015, ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. 26 Cdo 2978/2015, ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. 26 Cdo 3877/2015 aj.). Ústavní soud dodává, že tento přístup má původ v aplikaci zásady a maiori ad minus, z níž lze dovodit, že pokud není přípustné dovolání proti rozhodnutí o meritu věci, není přípustné ani v bezprostředně navazujících řízeních. Takovým řízením je i řízení vykonávací podle VI. části občanského soudního řádu, která za jeden ze způsobů výkonu rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky považuje i zřízení soudcovského zástavního práva k nemovitým věcem (§258 odst. 1).
11. Na základě posouzení napadených usnesení Ústavní soud konstatuje, že postup okresního soudu i krajského soudu při rozhodování o zřízení soudcovského zástavního práva byl v souladu s konstrukcemi upravenými tzv. podústavním právem, a tudíž jim nelze vytýkat žádnou ústavně relevantní kvalifikovanou vadu. Jako obiter dictum Ústavní soud konstatuje, že po dobu trvání tohoto zástavního práva je třeba, na straně jedné, respektovat jeho odlišnosti od obecného zástavněprávního vztahu (typicky při jeho vzniku), a na straně druhé, zohlednit jeho obecné funkce při jeho využití ve vykonávacím (exekučním) řízení (např. roli zajišťovací funkce).
12. Vzhledem k závěru o zjevné neopodstatněnosti (bod 9. i. p.) Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu