ECLI:CZ:US:2016:3.US.3836.15.1
sp. zn. III. ÚS 3836/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Tomáše Horáka, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem Černého 517/13, Praha 8, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. října 2015 č. j. 78 A 4/2015-38, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, sídlem ul. 30. dubna 24/1862, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 29. 12. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, posléze doplněná tak, aby splňovala podmínky projednatelnosti ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroku III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2015 č. j. 78 A 4/2015-38, neboť má za to, že tímto výrokem, kterým mu soud nepřiznal náhradu nákladů řízení v rozsahu náhrady cestovného (4 504,13 Kč), náhrady za promeškaný čas (1 500 Kč), v rozsahu náhrady nocležného (1 960 Kč), bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Popsaným zkrácením náhrady nákladů došlo také k porušení stěžovatelova práva na výběr obhájce ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K návrhu na zrušení předmětného výroku rozsudku stěžovatel připojil i návrh na zrušení §104 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), neboť vylučuje z přezkumu v rámci řízení o kasační stížnosti mimo jiné výrok o náhradě nákladů řízení.
2. Z ústavní stížností napadeného rozhodnutí přitom vyplývá, že výrokem I. krajský soud určil, že policista Policie České republiky se dopustil nezákonného zásahu, pokud od stěžovatele vybral kauci ve výši 5 000 Kč a žalovaný musí tuto kauci podle výroku II. citovaného rozsudku stěžovateli vrátit. Ústavní stížností napadeným výrokem III. krajský soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 14 342 Kč. K výroku o náhradě nákladů řízení mimo jiné poznamenal, že právní zástupce stěžovatele požadoval, aby byl žalovaný povinen zaplatit další náklady řízení spočívající v cestovném osobním automobilem z Prahy do Ostravy a zpět, náhradu za promeškaný čas a náhradu nocležného. Tyto účtované náklady právnímu zástupci stěžovatele vznikly tím, že udělil k zastupování substituční plnou moc Mgr. Václavu Voříškovi, advokátovi, sídlem v Praze. Právní zástupce stěžovatele tak učinil podle svého tvrzení - jak vyplývá i z ústavní stížnosti - proto, že advokáti z Ostravy a z Olomouce nechtějí vystupovat proti Krajskému ředitelství policie Moravskoslezského kraje, neboť mají údajně obavu, aby se jim tato součást Policie České republiky později nepomstila, když ředitel Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje byl podle informací právního zástupce stěžovatele v roce 1989 zařazen u Sboru národní bezpečnosti ve složce Státní bezpečnost.
3. K této argumentaci ovšem krajský soud poznamenal, že pouhým nahlédnutím do seznamu advokátů zjistil, že jen ve městě Ostrava je evidováno 372 advokátů a 150 koncipientů, a že považuje za nemožné, aby právní zástupce stěžovatele nebyl schopen zastoupení stěžovatele u soudního jednání v Ostravě zajistit některým z ostravských advokátů. Podle §60 odst. 1 s. ř. s. přitom podle krajského soudu platí, že nemohou být přiznány náhrady takových nákladů, které byly vynaloženy zbytečně a neúčelně nebo šikanózně s cílem navýšit částku uloženou protistraně k náhradě. Jestliže se právní zástupce stěžovatele nechal zastoupit dalším advokátem sídlem v Praze, nemohl soud náklady s tím spojené (to je cestovné, nocležné a náhradu za promeškaný čas) považovat za důvodně vynaložené.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Právě uvedené platí o to více ohledně rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821)]. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) či nález ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29)].
7. V nyní projednávaném případě ovšem Ústavní soud konstatuje, že v postupu krajského soudu a v jeho rozhodnutí o nákladech řízení neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, jelikož jeho odůvodnění týkající se náhrady nákladů řízení je dostatečně přesvědčivé. Ústavní soud nenašel žádnou indicii, která by mohla svědčit o zásahu do práv stěžovatele, když naopak odůvodnění ústavní stížnosti postrádá jakoukoli hlubší ústavněprávní argumentaci, natož aby se snažilo vypořádat se shora naznačenými limity přezkumu otázek týkajících se náhrady nákladů řízení.
8. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím (jeho výrokem o nákladech řízení) byla porušena základní práva (svobody) garantovaná stěžovateli ústavním pořádkem.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Akcesorický návrh na zrušení ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s., podaný podle §74 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť byla-li ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, odpadla tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. přiměřeně např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu