ECLI:CZ:US:2016:3.US.3837.15.1
sp. zn. III. ÚS 3837/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Ch., zastoupené Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, sídlem Komenského 241, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2015 č. j. 21 Cdo 3231/2015-588, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2014 č. j. 16 Co 304/2012-482, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a navrhovala jejich zrušení. Namítala, že postupem Nejvyššího soudu a v řízení před krajským soudem bylo porušeno její základní právo, aby o jejím sporu rozhodoval nezávislý a nestranný soudce.
2. K věci stěžovatelka uvedla, že je obětí zločinu proti lidskosti, jako příslušnice rodiny samostatně hospodařících rolníků, kteří se v padesátých letech urputně bránili socializaci vesnice, a že odvetou za pevný postoj jejího otce bylo odcizení celkem čtyř sourozenců jejich matce přímo u porodu či krátce po porodu, a jejich předání neplodným komunistickým rodinám k nezrušitelnému osvojení. Jedním z kroků, které měly vést k částečné nápravě důsledků zločinného jednání úředníků, byla její žaloba podaná u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"), kterou se domáhala zrušení specifikovaných rozsudků Okresního soudu v Hodoníně, Okresního soudu v Gottwaldově a krajského soudu z druhé poloviny šedesátých let (pozn. jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu, šlo o rozsudky o osvojení jejích sourozenců a o zbavení rodičovských práv - viz bod 5.). Soud první instance její žalobě nevyhověl, o jejím odvolání rozhodoval krajský soud, členkou jehož senátu byla bývalá komunistka; stěžovatelka ji vyzvala, aby se z řízení vyloučila, poté podala návrh na její vyloučení, který zůstal bez povšimnutí. Stěžovatelka též namítá porušení jejího procesního práva jednat osobně před soudem, protože se z jednání omluvila pro závažnou nemoc, avšak krajský soud nařízené jednání neodročil. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním, které bylo odmítnuto, ovšem i v rámci dovolání bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, protože v dovolacím senátu zasedala opět osoba, která se kompromitovala jejím členstvím v KSČ.
3. K ústavní stížnosti stěžovatelka přiložila rozsudek krajského soudu ze dne 25. 2. 1969 sp. zn. 16 Co 24/69 (ve dvou verzích) a omluvu A. Ch. z jednání dne 25. 11. 1969.
4. Přípisem ze dne 30. 12. 2015 byla stěžovatelka informována, že o její ústavní stížnosti bude rozhodovat senát Ústavního soudu ve složení: JUDr. Josef Fiala, JUDr. Jan Filip a JUDr. Jan Musil a byla upozorněna na zavedení systému pravidelné obměny složení senátů. Podáním ze dne 23. 3. 2016 stěžovatelka navrhla vyloučení člena senátu JUDr. Jana Musila. Ústavní soud o jejím návrhu nerozhodoval, protože je bezpředmětný, neboť podle Rozvrhu práce Ústavního soudu na období od 1. 1. 2016 (rozhodnutí Org. 1/16 dostupné na http://www.usoud.cz) je III. senát složen ze soudců JUDr. Josefa Fialy, JUDr. Jana Filipa a JUDr. Radovana Suchánka.
II.
5. S ohledem na obsah ústavní stížnosti a její přílohy (aniž by Ústavní soud v rámci efektivity vyzýval stěžovatelku k odstranění vad jejího podání, neboť k němu nepřiložila zákonem předepsanou kopii rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, jak to vyžaduje ustanovení §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu) si Ústavní soud vyžádal spis městského soudu sp. zn. 19 C 169/2008, z něhož zjistil následující relevantní skutečnosti.
6. Stěžovatelka se žalobou doručenou městskému soudu dne 22. 7. 2008 domáhala (po upřesnění) zrušení tří rozsudků Okresního soudu v Uherském Hradišti a jednoho rozsudku Okresního soudu v Gottwaldově (Zlíně) o osvojení a jednoho rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti a rozsudku Krajského soudu v Brně o zbavení rodičovských práv; napadená rozhodnutí byla vydána v letech 1966 - 1969. Jako žalované označila tři soudy: ČR-Krajský soud v Brně, ČR-Okresní soud v Uherském Hradišti a ČR-Okresní soud ve Zlíně. V průběhu řízení podala stěžovatelka návrh na přikázání věci Okresnímu soudu v Českých Budějovicích odůvodněnou nezákonnými průtahy; Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 10. 2011 č. j. 4 Nd 244/2011-203 rozhodl, že se věc tomuto soudu nepřikazuje. Podáním ze dne 18. 1. 2012 stěžovatelka navrhla postoupení věci Okresnímu soudu ve Zlíně, návrhu nebylo vyhověno. Městský soud rozsudkem ze dne 8. 2. 2012 č. j. 19 C 169/2008-300 stěžovatelčinu žalobu zamítl. V odůvodnění konstatoval, že žaloba nebyla řádným ani mimořádným opravným prostředkem, nešlo o obnovu řízení, ani o žalobu pro zmatečnost a zdůraznil, že aby mohl být účastník řízení úspěšný, musí být nositelem hmotného práva, o něž v řízení jde, tj. musí mít tzv. věcnou legitimaci. Přitom věcnou legitimaci k podání žaloby o zrušení osvojení (v případě osvojení zrušitelného) má pouze osvojitel nebo osvojenec, tj. osoby, které byly účastny na řízení o osvojení a jichž se toto osvojení týkalo; stejně je tomu v případě zbavení rodičovských práv. Stěžovatelka nebyla účastna na těchto řízeních, proto není, a nebyla aktivně legitimována k podání žaloby ohledně zrušení osvojení a ohledně zbavení rodičovských práv. Městský soud též konstatoval nedostatek věcné legitimace na straně žalované, protože soudy sice vydaly napadené rozsudky, nicméně to není Česká republika a uvedené soudy, které by v případě řízení o zrušení osvojení měly stát na straně žalované; v takovém případě by věcná pasivní legitimace náležela pouze osvojitelům, event. osvojencům. Posléze městský soud připomenul, že nelze zrušit tzv. nezrušitelné osvojení.
7. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě o její žalobě rozhodoval krajský soud; tento soud rozsudkem ze dne 5. 11. 2014 č. j. 16 Co 304/2012-482 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. V odůvodnění konstatoval omluvu stěžovatelky z neúčasti u odvolacího jednání s tím, že o odročení nepožádala, proto v souladu s §101 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti. Dále reagoval na stěžovatelčinu námitku o vyloučení členky odvolacího senátu, kterou neshledal důvodnou a právně relevantní (s odkazy na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu). V meritu věci se shodl se správnými skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně konstatováním, že podle minulé i nyní platné právní úpravy není a nemůže být žaloba důvodná pro nedostatek aktivní i pasivní věcné legitimace.
8. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, přičemž uvedla, že právo na jeho podání se opírá jednak o poučení v rozsudku a také zejména o ustanovení §237 o. s. ř. V dalších částech obsáhlého dovolání se věnovala dědickému řízení po zemřelé matce, popisovala perzekuci její rodiny v letech 1951 - 1969 a odůvodňovala svoje hodnocení rozsudků o osvojení jako rozsudků podvodných, nezákonných a absolutně neplatných. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 9. 2015 č. j. 21 Cdo 3231/2015-588 odmítl, protože neobsahuje údaj o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (s odkazy na jeho dvě usnesení, z nichž jedno bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
III.
9. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
10. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Ústavní soud po seznámení s ústavně právní argumentací stěžovatelky a obsahem spisu městského soudu (včetně v něm založených napadených rozhodnutí) dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná a v části směřující proti rozsudku krajského soudu nepřípustná, a to z následujících důvodů.
12. Z obsahu ústavní stížnosti lze dovodit, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení postupu Nejvyššího soudu při projednání jejího dovolání. Nejprve budiž připomenuto, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, a je proto v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí (§236 odst. 1 o. s. ř.), a také (v určité souvislosti s tím), zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí požadavek, aby dovolatel byl v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem, příp. notářem), není-li sám dostatečně právnicky vzdělán (pozn. stěžovatelka doložila vlastní vysokoškolské právnické vzdělání). Z právní úpravy dovolání de lege lata vyplývá, že je třeba rozlišovat jeho přípustnost a důvodnost, přičemž prověření přípustnosti je prvotním předpokladem věcného projednání dovolacích námitek. Ze stěžovatelčina dovolání, jakož i z obsahu její ústavní stížnosti plyne zřetelné nepochopení této právní úpravy, konkrétně pak nedůsledné odlišení naznačených předpokladů přípustnosti dovolání (v jejím případě ve smyslu §237 o. s. ř.) a způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.). Obligatorní náležitostí dovolání bylo (a je - srov. §241a odst. 2 o. s. ř.) uvedení předpokladu (předpokladů) přípustnosti dovolání a vymezení důvodu dovolání tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Je tedy na dovolateli, aby dovolání podal řádně, tedy se všemi zákonnými náležitostmi.
13. V posuzované věci stěžovatelka tyto zákonné náležitosti evidentně nesplnila. Pouze odkázala na §237 o. s. ř., ale neformulovala žádnou právní otázku (hmotného nebo procesního práva), jež by přípustnost dovolání zakládala. Při úvaze o přípustnosti stěžovatelčina dovolání bylo na ní, aby přesně vymezila spornou právní otázku. V této souvislosti Ústavní soud připomíná princip subsidiarity ústavní stížnosti k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, z něhož plyne, že k věcnému projednání ústavní stížnosti může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky efektivně vyčerpal (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což v první řadě předpokládá, aby dovolání obsahovalo řádnou argumentaci o jeho přípustnosti, což se v daném případě nestalo. Podání vadného dovolání nelze postavit na roveň situaci popsané v ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť stěžovatelka svým nesprávným postupem neumožnila dovolacímu soudu zvažovat přípustnost dovolání. Pokud stěžovatelčino dovolání neobsahovalo vymezení přípustnosti dovolání, a tudíž nebylo možnost v dovolacím řízení pokračovat, a dovolání bylo odmítnuto, nevyčerpala stěžovatelka efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Rozhodnutí Nejvyššího soudu odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi, přičemž ústavní stížnosti mířící proti obdobným rozhodnutím dovolacího soudu Ústavní soud již opakovaně odmítl jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3345/14, ze dne 6. 5. 2014 sp. zn. IV. ÚS 789/14, ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 93/14, ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3625/13 či ze dne 7. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3189/13, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz), a ani v nyní projednávané věci nemá Ústavní soud důvod se od citovaných rozhodnutí odchylovat. Ústavní soud dodává, že zvažování přípustnosti dovolání je otázkou ryze právní, politicky zcela indiferentní a v záležitosti členství některých soudců v KSČ odkazuje na odůvodnění rozsudku krajského soudu.
14. Ve vztahu k rozsudku krajského soudu je tudíž ústavní stížnost z důvodu řádného nevyčerpání všech procesních prostředků nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
15. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu