ECLI:CZ:US:2016:3.US.3844.15.1
sp. zn. III. ÚS 3844/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky P. P., zastoupené JUDr. Heinzem Eflerem, advokátem, sídlem Boberská 442, Žacléř, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. října 2015 č. j. 24 Co 380/2015-430, a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. června 2015 č. j. 12 P 230/2013-302 ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 23. července 2015 č. j. 12 P 230/2013-306, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově jako účastníků řízení, a A. M., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 26. 6. 2015 č. j. 12 P 230/2013-302 ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 23. 7. 2015 č. j. 12 P 230/2013-306 rozhodl ve věci péče o nezletilou V. P. tak, že výrokem I. svěřil nezletilou do péče vedlejšího účastníka (otce nezletilé), výrokem II. určil stěžovatelce (matce nezletilé) povinnost přispívat na nezletilou výživným ve výši 1 500 Kč měsíčně, výrokem III. konstatoval, že citovanými dvěma výroky byly změněny první a druhý výrok rozsudku téhož soudu ze dne 27. 4. 2011 č. j. 12 Nc 3431/2010-64 (pozn. tímto předchozím rozsudkem byla nezletilá svěřena do péče stěžovatelky a vedlejšímu účastníku byla uložena povinnost přispívat na výživné pro nezletilou částkou 2 000 Kč měsíčně), dále výrokem IV. uložil stěžovatelce povinnost nahradit České republice náklady prvostupňového řízení, výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů prvostupňového řízení mezi účastníky, a výrokem VI. zamítl návrh vedlejšího účastníka na úpravu styku s nezletilou.
2. Ke stěžovatelčině odvolání Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 10. 2015 č. j. 24 Co 380/2015-430 svým výrokem I. potvrdil výroky I, II, III a V rozsudku okresního soudu, svým výrokem II. změnil výrok IV rozsudku okresního soudu tak, že každému z rodičů nezletilé uložil povinnost nahradit České republice polovinu jejích nákladů řízení, a svým výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky.
3. Soudy vyvodily shodné skutkové a právní závěry, dle nichž došlo oproti předchozí soudní úpravě k podstatné změně poměrů odůvodňující svěření nezletilé do péče vedlejšího účastníka (§889, §907 a §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník); podmínky pro nařízení střídavé výchovy přitom neshledaly. Dle soudů z dokazování vyplynulo, že stěžovatelka úmyslně a dlouhodobě brání styku nezletilé s vedlejším účastníkem, a to i navzdory předběžným opatřením soudu. Soudy vzaly za prokázané, že výchova nezletilé stěžovatelkou není v jejím zájmu a poškozuje ji z více důvodů (manipulace nezletilou vůči vedlejšímu účastníku a izolace od něj vedoucí k syndromu zavrženého rodiče, stranění nezletilé od vrstevníků a společnosti vedoucí k sociální nezralosti, nestandardní až patologická výchova hygienickými požadavky způsobující již nyní neurotické chování nezletilé). Za vyvrácené považovaly soudy tvrzení stěžovatelky o sexuálním obtěžování nezletilé vedlejším účastníkem a její tvrzení o nedostatečných hygienických podmínkách v domě vedlejšího účastníka. Dle soudů současně u vedlejšího účastníka nejsou omezení ve výchovných schopnostech ani omezení materiálního zajištění nezletilé; nezletilá v jeho domě opakovaně byla a prostředí jí není zcela cizí; k vedlejšímu účastníku se při případné realizaci styku dle předběžných opatření projevovala pozitivně a bezprostředně. Naproti tomu u stěžovatelky bylo s ohledem na výše citované shledáno podstatné omezení ve schopnosti vychovávat nezletilou; bylo rovněž prokázáno, že stěžovatelka není materiálně zajištěna, nemá zaměstnání a žije s nezletilou u svých rodičů, kteří ji živí (stěžovatelka až u odvolacího soudu předložila pracovní smlouvu z 5. 10. 2015).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Ústavní stížností ze dne 28. 12. 2015 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudků citovaných v záhlaví, a to z důvodu porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 odst. 2 a čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
5. Stěžovatelka vylíčila, že o nezletilou od narození pečovala a do roku 2015 nebyly k její péči připomínky. Nezletilá odmítala osamocený kontakt s vedlejším účastníkem, proto probíhal jejich styk v přítomnosti stěžovatelky, a to nejdříve na základě dohody obou rodičů a poté i v průběhu nařízeného předběžného opatření soudu ze srpna 2013. Následné předběžné opatření soudu o asistovaném styku v regionálním institutu ambulantních psychosociálních služeb (RIAPS) v Trutnově z prosince 2014 (pozn. v rozsahu hodiny a půl každý pátek) současně s rodinnou terapií v Hradci Králové nařízenou soudem v lednu 2015 na tři měsíce nebyla stěžovatelka údajně z objektivních důvodů schopna plnit, neboť bez automobilu se nemohla rychle dopravit mezi městy, snažila si v té době zajistit zaměstnání a k tomu musela celodenně pečovat o nezletilou. Současně (však) namítla, že od ledna do března 2015 bylo deset nařízených asistovaných kontaktů realizováno, tedy není pravdou, že by bránila styku nezletilé s vedlejším účastníkem. Následné předběžné opatření z dubna 2015 o nařízení styku nezletilé s vedlejším účastníkem nemohla údajně plnit z obdobných důvodů a pro požadavek nezletilé na její stálou přítomnost u styku; příčinou byla údajně negativní zkušenost nezletilé s nevhodným chováním vedlejšího účastníka vůči ní, jež stěžovatelku vedla k podezření ze sexuálního obtěžování nezletilé.
6. Stěžovatelka dále namítla, že v řízení provedené znalecké posudky sexuální obtěžování nezletilé vedlejším účastníkem nepotvrdily, ale ani nevyvrátily, proto měl být na její návrh proveden revizní znalecký posudek. Znalkyně psycholožka PhDr. Jana Mervartová dle stěžovatelky navíc činila psychiatrické závěry v rozporu se svou specializací a jen reprodukovala tvrzení vedlejšího účastníka. Stěžovatelka údajně v průběhu řízení vznesla také "řadu námitek" proti závěrům znalců, avšak soud se s nimi nevypořádal.
7. Dle stěžovatelky prvostupňový soud navíc nepřihlédl ke zprávám psycholožky PhDr. Lenky Hüblové a MUDr. Jany Schmidtové, jež deklarovaly negativní vztah nezletilé k vedlejšímu účastníkovi, doporučily zamezení samostatného kontaktu nezletilé s vedlejším účastníkem až do skončení potřebného vyšetření a označily výhradní péči nezletilé vedlejším účastníkem jako nevratně psychicky poškozující nezletilou. Odvolací soud pak nevzal dle stěžovatelky v potaz závěry znalce PhDr. Vladimíra Tesaře, jenž stěžovatelku jako vychovatelku v žádném případě nediskvalifikoval; soud nezohlednil ani skutečnost, že nezletilá začala v září 2015 navštěvovat mateřskou školku, kde se cítila dobře. Dle stěžovatelky tak důkazy v její prospěch nebyly provedeny vůbec nebo byly zlehčovány ve prospěch vedlejšího účastníka.
8. Stěžovatelka uvedla, že opatrovník ani prvostupňový soud neprovedly výslech nezletilé a nezjišťovaly tak její názor na výchovné prostředí; její názor neměl být odmítnut s tím, že si v pěti letech není schopna učinit na věc názor. Přání nezletilé projevené ve znaleckých posudcích bylo současně soudy pominuto ve světle jiných důkazů.
9. Dle stěžovatelky soudy dále opomenuly: a) zprávu MUDr. Vambery doporučující vyšetření vedlejšího účastníka pro vyloučení infekce, b) zprávu MUDr. Valešové osvědčující hysterický a psychopatologický projev vedlejšího účastníka v její dětské ordinaci, kdy nejprve na lékařku křičel a poté se rozplakal, c) zprávu Mgr. Weisse ze zařízení RIAPS v Trutnově, kterému nezletilá při prvním vyšetření svěřila své prožitky s vedlejším účastníkem.
10. Dle soudních rozhodnutí bude dle stěžovatelky nezletilá předána do péče vedlejšího účastníka do prostředí, kde se necítí jako doma; bude odloučena od svého domova, stěžovatelky, kterou miluje, a rovněž mateřské školky, jíž začala navštěvovat. Vedlejší účastník se však musí věnovat své výdělečné činnosti a přetrvává u něj podezření na sexuální obtěžování nezletilé; soudy navíc nezjišťovaly, zda je schopen o nezletilou pečovat. Dle stěžovatelky je důvodem drastického opatření soudů minimální kontakt nezletilé s vedlejším účastníkem, kterého nezletilá sama odmítá; mírnější právní prostředky k zajištění styku přitom nebyly vyčerpány (např. asistovaný kontakt, jenž probíhal bez problému až do dubna 2015). Soudní rozhodnutí vedla k tomu, že nezletilá byla od 27. 10. 2015 umístěna na doporučení MUDr. Schmidtové do Dětské psychiatrické nemocnice Opařany pro úzkost z vedlejšího účastníka a těžkou adaptaci na nové prostředí a odtud byla z podnětu vedlejšího účastníka dne 16. 12. 2015 přemístěna do Dětského centra Veská, kde jsou jí naordinována antidepresiva a je jí zakázán i jen telefonický kontakt se stěžovatelkou.
III.
Formální předpoklady projednání ústavní stížnosti
11. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byly vydány rozsudky soudů napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 Ústavy České republiky je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. V dané věci má Ústavní soud za to, že práva zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem porušena nebyla.
14. Výtky uplatněné stěžovatelkou v ústavní stížnosti v převážné míře kopírují její odvolací námitky, se kterými se přehledně, racionálně a ústavně konformně vypořádal již krajský soud.
15. Na rozdíl od stěžovatelky soudy na základě více provedených důkazů považovaly stěžovatelčino tvrzení o nebezpečnosti vedlejšího účastníka pro nezletilou z důvodu možného sexuálního obtěžování za vyvrácené. Tomu odpovídajícím způsobem reagovaly rovněž na důkazní návrh stěžovatelky o provedení revizního znaleckého posudku; soudy neopomenuly tento důkazní návrh ve smyslu judikatury Ústavního soudu. K řešené otázce možného sexuálního obtěžování soudy vyšly ze skutkových zjištění, jež lze označit za adekvátní a mající dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Jediným podkladem pro uvedený závěr soudů nebyl znalecký posudek PhDr. Jany Mervartové. Soudy uvážlivě a přiléhavě hodnotily také obsah zpráv PhDr. Lenky Hüblové a MUDr. Jany Schmidtové; tyto zprávy nebyly opomenuty, naopak byly hodnoceny, a to i v souvislosti s ostatními provedenými důkazy (zejména třemi posudky znalců) a okolnostmi jejich vyhotovení. Ústavní soud přitom není povolán k přehodnocování dříve v řízení provedených důkazů; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti, což se v daném případě nestalo.
16. Obdobné lze konstatovat k námitkám stěžovatelky, dle kterých krajský soud vůbec nezohlednil stěžovatelkou v odvolacím řízení předložené důkazy - závěry znalce PhDr. Vladimíra Tesaře o jejích výchovných schopnostech a zprávu o přijetí nezletilé do mateřské školky (do té dle zjištění soudu došla celkem jedenáctkrát vždy na půl dne). I zde má Ústavní soud za to, že krajský soud obsah těchto důkazních prostředků a jejich význam (závažnost) pro rozhodnutí ve věci dostatečně v odůvodnění svého rozsudku vyložil a Ústavní soud zde žádný exces neshledal.
17. Již v odvolacím řízení stěžovatelka také poukazovala na skutečnost, že vedlejší účastník je pracovně vytížen a nemůže se o nezletilou starat, příp. že se soudy nezabývaly tím, zda je schopen o nezletilou pečovat. Těmto obecným pochybnostem stěžovatelky se věnoval již krajský soud; stěžovatelka je přitom v ústavní stížnosti nijak více nekonkretizuje a s argumentací krajského soudu uvedenou v odůvodnění jeho rozsudku ani nepolemizuje. Lze dodat, že tato obecná tvrzení stěžovatelky navíc nevyvrací dostatečně odůvodněný závěr soudů o podstatné změně poměrů odůvodňující i změnu dosavadního výchovného prostředí nezletilé.
18. Soudům nelze v dané věci vytknout, že by aplikovaly "nesprávné" podústavní právo nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování; závěry soudů zdůrazňující především zájem nezletilé lze přitom rozumně zastávat a jsou obhajitelné. Nutno podotknout, že soudy zkoumaly, zda došlo k takové změně poměrů, jež by byla způsobilá ovlivnit původní rozhodnutí o výchově nezletilé; shledaly přitom závažné okolnosti převažující nad požadavkem stálosti výchovného prostředí nezletilé, resp. okolnosti nasvědčující přímo rozporu stávajícího výchovného prostředí se zájmem nezletilé i společnosti (mimo jiné i dostatečně konkrétně uvedly, v jakých obdobích a z jakého důvodu shledaly maření stěžovatelkou styku nezletilé s vedlejším účastníkem). Nelze proto věc posouvat do roviny, v jaké okresní soud při svém prvním rozhodování o výchově nezletilé posuzoval podmínky pro její výchovu u každého z rodičů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 14/2000, ze dne 8. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 309/05, ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1544/15, nebo ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 1493/15).
19. Pokud pak stěžovatelka namítá nezohlednění důkazních prostředků uvedených zde v bodu 9., není zřejmé, že by uvedené namítala již v odvolacím řízení. Nadto z takto stěžovatelkou prezentovaného obsahu důkazních prostředků nevyplývá, jak by tyto měly a mohly zvrátit důkazy podložený závěr soudů o podstatné změně poměrů, jež nastala oproti předchozí soudní úpravě výchovy nezletilé (část zprávy MUDr. Jarmily Valešové o datech zdravotních komplikací a vyšetření nezletilé přitom soudy hodnotily), resp. jejich závěr o absenci sexuálně nebezpečného chování vedlejšího účastníka vůči nezletilé (ten je podložen konkrétními znaleckými posudky hodnocenými i v souvislosti se stěžovatelkou předloženými zprávami PhDr. Lenky Hüblové a MUDr. Jany Schmidtové vypovídajícími rovněž o slovních formulacích, které i jim nezletilá měla sdělit o svém "zážitku" s vedlejším účastníkem). Obdobné může Ústavní soud uvést k výtce stěžovatelky, dle které se soudy nevypořádaly s "řadou námitek", jež údajně vznesla k postupu znalců a jejich posudkům. Z ústavní stížnosti lze vysledovat konkrétně pouze přesvědčení stěžovatelky o preferování vedlejšího účastníka ze strany znalců, což dovozuje z toho, že vedlejší účastník údajně nemusel zodpovědět otázky PhDr. Jany Mervartové v její ordinaci (mohl je zodpovědět doma), a byl vyšetřován často v přítomnosti nezletilé, která tak slýchala jeho "lživou verzi" o osobě stěžovatelky.
20. K požadavku zahrnout do posuzování soudu o výchovném prostředí rovněž názor nezletilého dítěte se Ústavní soud již opakovaně ve své judikatuře vyjádřil tak, že za předpokladu, kdy je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je třeba jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání nejlepšího zájmu dítěte. Nejde však o hledisko jediné a vyslovený názor nezletilého je třeba posuzovat i s ohledem na jeho věk, resp. vyspělost [srov. např. bod 24. a 25. nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nebo usnesení ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1544/15]. V projednávané věci se krajský soud přiléhavě a v souladu s ústavními požadavky vyjádřil k důvodům neprovedení samostatného výslechu nezletilé opatrovníkem či soudem, jakož i k námitce, dle které měly soudy rozhodnout dle přání nezletilé (nízký věk nezletilé; její opakované zatěžování znalci v rámci opatrovnického řízení i šetření trestního oznámení; z již provedených důkazů jasně vyplývající upřednostňování stěžovatelky nezletilou, které je však třeba hodnotit v souvislosti se skutečnostmi zjištěnými o způsobu působení stěžovatelky na nezletilou během výchovy; nutnost hodnocení přání nezletilé v souvislosti s dalšími relevantními okolnostmi případu).
21. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu