ECLI:CZ:US:2016:3.US.410.16.1
sp. zn. III. ÚS 410/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem, sídlem Příkop 8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2015 sp. zn. 26 Cdo 2293/2015, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. února 2015 sp. zn. 20 Co 272/2014, a proti usnesení JUDr. Tomáše Vrány, soudního exekutora Exekutorského úřadu v Přerově, ze dne 1. dubna 2014 č. j. 103 Ex 35608/11-64, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a JUDr. Lukáše Jíchy, soudního exekutora Exekutorského úřadu v Přerově, jako účastníků řízení, a společnosti ESSOX s. r. o., sídlem Senovážné nám. 231/7, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel napadl shora uvedené usnesení soudního exekutora, kterým bylo rozhodnuto o zastavení exekuce nařízené proti stěžovateli a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a dále shora uvedené usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), jímž bylo rozhodnuto o stěžovatelovu odvolání proti usnesení soudního exekutora do výroku o nákladech řízení a rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Konkrétněji pak stěžovatel napadá, že bylo rozhodnuto, že v případě exekučního ani odvolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rovněž napadl shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu, a to jako nepřípustné, neboť jím napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2. V mezidobí po vydání ústavní stížností napadeného usnesení soudního exekutora výkon exekutorského úřadu JUDr. Tomáši Vránovi zanikl a do daného úřadu byl nově jmenován soudní exekutor JUDr. Lukáš Jícha, kterého proto Ústavní soud považoval za účastníka řízení o ústavní stížnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že oprávněný zastavení exekučního řízení nezavinil, neboť byl v legitimním očekávání, že jeho návrhu na nařízení exekuce bude vyhověno. Dle stěžovatelova přesvědčení nutno vyjít z toho, že došlo-li k zastavení exekuce protože titul pro exekuci od počátku nebyl materiálně a formálně vykonatelný, nese náklady exekuce oprávněný, který podle takového titulu nařízení exekuce navrhl. Na tom nemůže ničeho změnit argumentace krajského soudu, že v době podání návrhu na nařízení exekuce nebyla judikatura soudů vyšších stupňů ujednocena, a teprve až v průběhu exekučního řízení došlo k zásadnímu posunu v náhledu na danou problematiku ze strany soudů vyšších stupňů a ke zrušení rozhodčího nálezu jako exekučního titulu.
4. Co se týče rozhodnutí Nejvyššího soudu, stěžovatel nerozporuje, že podaným dovoláním napadl výrok, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, a že podle §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 bylo takovéto dovolání nepřípustné. Domnívá se nicméně, že žádný soud nesmí omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu. Nejvyšší soud se proto měl jeho argumentaci bez ohledu na právní úpravu dovolání v občanském soudním řádu věnovat.
5. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí soudního exekutora a krajského soudu co do výroků nepřiznávajících mu náklady řízení, jakož i usnesení Nejvyššího soudu, zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proti rozhodnutí Nejvyššího soudu přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), ve vztahu k napadeným usnesením krajského soudu a soudního exekutora však procesní předpoklady k projednání nesplňuje (viz níže sub 8 až 10).
IV.
Posouzení věci
7. Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti podaná po lhůtě.
8. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, přičemž důvody této nepřípustnosti ve svém usnesení vyložil. Se správností takového posouzení podaného dovolání stěžovatel ve své ústavní stížnosti sice nesouhlasí, ani on sám však nezpochybňuje, že Nejvyšší soud postupoval v souladu se zněním příslušné procesní úpravy tohoto mimořádného opravného prostředku. Domnívá-li se stěžovatel, že Nejvyšší soud se měl přesto jeho dovoláním zabývat, Ústavní soud připomíná, že institut dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné úvahy zákonodárce, a nikoli projekcí případného základního práva garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině tzv. podústavního práva stanovením určitých podmínek, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Ústavní soud za této situace shledává ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněnou.
9. Předestřené skutečnosti mají nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení krajského soudu a usnesení soudního exekutora. V této části je třeba ústavní stížnost hodnotit jako opožděnou.
10. Lhůty stanovené v ustanoveních §72 odst. 3 až 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jsou propadné a nelze je tedy ani prodloužit, ani prominout. Zjistí-li Ústavní soud nedodržení lhůty, ústavní stížnost bez jednání odmítne.
11. Podáním nepřípustného opravného prostředku k prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti proti jím napadeným rozhodnutím nedochází (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 378/06 a II. ÚS 3874/13). To neplatí pouze tehdy, jestliže by mimořádný opravný prostředek byl orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, což ale není případ projednávané věci (a stěžovatel to ani netvrdí). Za rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu citované úpravy v zákoně o Ústavním soudu je tak třeba považovat usnesení krajského soudu ze dne 2. 2. 2015. To bylo stěžovateli doručeno v průběhu roku 2015, což je zjevné již z toho, že stěžovatel proti němu podal dovolání, o kterém bylo rozhodnuto dne 25. 11. 2015. Ústavní stížnost však byla podána až dne 4. 2. 2016.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu