ECLI:CZ:US:2016:3.US.431.16.1
sp. zn. III. ÚS 431/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Pugra, zastoupeného JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., LL.M., MPA, advokátem, sídlem Jablonského 640/2, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2015 č. j. 23 Cdo 2317/2015-179, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2014 č. j. 54 Co 255/2014-140 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. února 2014 č. j. 16 C 126/2012-102, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Davidem Šmídem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel podal žalobu na zrušení rozhodčího nálezu ze dne 17. 2. 2012, bez spisové značky, jímž rozhodla v rozhodčím řízení ad hoc JUDr. Jitka Mothejzlíková jako jediná rozhodkyně ve sporu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Zjistil, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem řízení byla dne 13. 10. 2009 uzavřena smlouva o dílo, v jejímž čl. XV se účastníci dohodli, že pravomoc k řešení veškerých sporů a nároků, které přímo nebo odvozeně vznikly z této smlouvy nebo v návaznosti na ni, se řídí zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále "zákon o rozhodčím řízení"). Dále se dohodli, že spor bude rozhodovat jeden rozhodce ad hoc, kterého bude jmenovat žalobce. Na základě tohoto ujednání vedlejší účastník řízení jmenoval rozhodcem ad hoc JUDr. Jitku Mothejzlíkovou, advokátku a rozhodkyni, která funkci rozhodce přijala. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodčí smlouva byla platně sjednána. Rozhodčí nález nezrušil ani z důvodu podle §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení, jelikož v řízení nebylo tvrzeno, že by rozhodkyně nebyla způsobilá k výkonu funkce, a nebylo ani prokázáno, že by nebyla k rozhodování ve sporu povolána.
3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výši nákladů řízení, jinak jej potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že podmínkou uplatnění žaloby na zrušení rozhodčího nálezu je splnění podmínek dle §33 zákona o rozhodčím řízení, které se na posuzovaný případ vztahuje, neboť stěžovatel namítl neplatnost rozhodčí smlouvy, a to, že rozhodkyně nebyla povolána k rozhodování dle zákona o rozhodčím řízení z důvodu neplatnosti dodatku č. 1 ke smlouvě. Podjatost rozhodkyně, kterou žalobce namítal, není důvodem podřaditelným pod ustanovení §31 písm. b) nebo c) zákona o rozhodčím řízení. Nezpůsobilost rozhodkyně stěžovatel nenamítal ve vztahu k nároku rozhodnutému věcně, ale k nároku, ohledně kterého bylo rozhodčí řízení zastaveno (rozhodkyně o něm tedy nerozhodovala). S názorem stěžovatele, že se soud má vždy zabývat absolutní neplatností rozhodčí doložky, se odvolací soud neztotožnil s odůvodněním, že pak by ustanovení §33 zákona o rozhodčím řízení bylo naprosto nadbytečné.
4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením pro nepřípustnost, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s jeho judikaturou a není založeno na otázce právního nebo procesního charakteru, která by v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena. S odkazem na svoji předcházející judikaturu uvedl, že dle §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení je důvodem zrušení rozhodčího nálezu situace, že se ve věci zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem; nelze se však dovolávat podjatosti rozhodců coby důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu, neboť toto ustanovení míří výslovně jen na případy nezpůsobilosti rozhodce k výkonu funkce (ve smyslu §4 zákona o rozhodčím řízení) a na případy, kdy rozhodující rozhodce nebyl k rozhodnutí povolán rozhodčí smlouvou. Podjatost rozhodce je nezbytné namítat okamžitě, jakmile se vyskytnou pochybnosti o jeho nepodjatosti (§8 a §12 zákona o rozhodčím řízení) a v takovém případě je třeba postupovat podle §12 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a podat soudu návrh, aby o vyloučení takového rozhodce rozhodl. Tento postup však stěžovatel nezvolil; po zahájení rozhodčího řízení přitom v prvním úkonu ve věci nenamítl neplatnost rozhodčí doložky ve smyslu §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, pouze namítal podjatost rozhodce jako důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. c) téhož zákona.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že vedlejší účastník řízení podal na základě rozhodčí doložky ve smlouvě o dílo ze dne 13. 10. 2009 žalobu k JUDr. Jitce Mothejzíkové, kterou tím povolal (mimo vůli stěžovatele) do funkce ad hoc rozhodkyně. Při svém prvním úkonu ve věci (§15 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení) stěžovatel vznesl námitku podjatosti této rozhodkyně ve vztahu k právní zástupkyni vedlejšího účastníka řízení a dále námitku nedostatku pravomoci rozhodkyně ve vztahu k finančním položkám, které se smlouvou o dílo nesouvisejí. Po provedeném rozhodčím řízení, v němž nebyl na námitku podjatosti brán ohled, došlo dne 17. 2. 2012 k vydání rozhodčího nálezu bez spisové značky, proti němuž stěžovatel brojil žalobou.
6. Všechna ústavní stížností napadená rozhodnutí se sjednotila v právním závěru, že bez ohledu na jiné případné námitky (a vady rozhodčí doložky) je namístě žalobu zamítnout s poukazem na §33 zákona o rozhodčím řízení, neboť při prvním úkonu ve věci samé stěžovatel nevznesl řádně námitku nedostatku pravomoci rozhodce, spočívající např. v neplatnosti rozhodčí doložky. Soud prvního stupně se zabýval otázkou platnosti předmětné rozhodčí doložky, ovšem dospěl k závěrům dle stěžovatele zcela kolidujícím jak s aktuální rozhodovací praxí Nejvyšší soudu, tak i Ústavního soudu, a s akceptovatelným výkladem §7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, když dospěl k závěru, že rozhodčí doložka je platným ujednáním. Další soudní instance se již otázkou platnosti předmětné rozhodčí doložky vůbec nezabývaly. Stěžovatel se nemůže spokojit se závěrem, že pokud neuplatnil námitku nedostatku pravomoci rozhodce, je nutno žalobu dle §33 zákona o rozhodčím řízení zamítnout bez ohledu na namítané vady, byť by byly jakkoliv závažné.
7. Stěžovatel má za to, že rozhodčí doložka ve smlouvě o dílo ze dne 13. 10. 2009 je absolutně neplatným právním ujednáním. Jde o ujednání o naprosto netransparentním způsobu určení rozhodce jen jedním účastníkem dle jeho vlastní ničím nelimitované vůle, které koliduje s rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1558/14, IV. ÚS 2576/13, I. ÚS 871/11, I. ÚS 199/11, IV. ÚS 2735/11, II. ÚS 2164/10, též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1616/2014). Z odkazované judikatury podle stěžovatele vyplývá, že pokud rozhodčí doložka neobsahuje jakoukoliv smluvní limitaci ve vztahu k jednání jedné ze smluvních stran, která se rozhodne podat žalobu, z jakých osob a dle jakých kritérií může rozhodce určit, je o to více třeba trvat na závěru o absolutní neplatnosti rozhodčí doložky a nezpůsobilosti rozhodčího nálezu. Tuto neplatnost je třeba na úrovni obecného soudnictví zjišťovat a vyslovovat z úřední povinnosti, neboť jde o neplatnost absolutní. Pokud k tomu soudy v napadených rozhodnutích nepřihlédly a ponechaly takto vydaný rozhodčí nález (s účinky exekučního titulu) v platnosti s mechanickým poukazem na nedostatečně vznesenou námitku dle §15 zákona o rozhodčím řízení, dopustily se dle stěžovatele nutně ústavně nekonformního formalismu, čímž zkrátily jeho právo na spravedlivý proces.
8. Stěžovatel má za to, že ve svém prvním úkonu ve věci poukázal na závažné procesní závady na straně rozhodkyně a její pravomoci, tudíž bylo namístě v řízení o zrušení rozhodčího nálezu realizovat přezkum důvodnosti zrušovacích důvodů v celém rozsahu §31 písm. b) a písm. c) zákona o rozhodčím řízení. Stěžovatel poukazuje na přístup Ústavního soudu k §15 zákona o rozhodčím řízení ve fázi nařízení exekuce (srov. např. nález ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2735/11), a možnost jeho vztažení i na řízení o zrušení rozhodčího nálezu, neboť to je již také řízením dalším, ve vztahu k pohledávce žalobce nikoliv nalézacím. Smyslem a účelem exekučního řízení je vykonání pravomocně přiznané pohledávky (tudíž zde dovozený přezkum platnosti rozhodčí smlouvy navzdory neuplatnění námitek v rozhodčím řízení je podstatným, leč ústavně konformním zásahem do právní jistoty stran), naopak v řízení o zrušení rozhodčího nálezu je při uplatněném zrušovacím důvodu dle §31 písm. b) a rovněž c) zákona o rozhodčím řízení přezkum platnosti rozhodčí doložky jeho stěžejním úkolem a cílem, tudíž materiální vymezování toho, na které aspekty sporu se námitka stěžovatele dle §15 zákona o rozhodčím řízení vztahovala či které zůstaly nedotčeny, je nepřípustným formalismem na straně obecných soudů a neakceptovatelně extenzívním výkladem §33 zákona o rozhodčím řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že okolnost zcela netransparentní, tudíž absolutně neplatné, rozhodčí doložky je v zájmu spravedlivého soudního přezkumu nutné zohlednit v každém okamžiku, bez ohledu na okolnosti či "kvalitu" vznesených námitek dle §15 zákona o rozhodčím řízení.
9. Stěžovatel se rovněž pozastavuje nad skutečností, kterou soudy všech stupňů bez dalšího přešly, resp. soud prvního stupně ji posoudil nedostatečně, a to je otázka Dodatku č. 1 ze dne 13. 10. 2009 ke smlouvě o úvěru. Originál tohoto dodatku nikdy nebyl ani rozhodkyni ani soudu v řízení o zrušení rozhodčího nálezu předložen, načež pochopitelně písmoznalec nebyl schopen z nekvalitní fotokopie uzavřít, zda jde o falzum podpisů či nikoliv. Spis soudu prvního stupně sp. zn. 16 C 126/2012 obsahuje rovněž čestné prohlášení Markéty Brůžové, že předmětný dodatek nikdy neviděla ani nepodepsala. Předložením tohoto dodatku na straně vedlejšího účastníka řízení lze sledovat dvojí záměr: i) do postavení dalšího dlužníka "vtáhnout" paní Markétu Brůžovou, ii) precizovat rozhodčí doložku, nově znějící přímo na jméno dr. Mothejzíkové, s jistým vědomím neplatnosti či alespoň "spornosti" rozhodčí doložky vtělené do smlouvy o dílo. Byť formálně na podkladě tohoto dodatku rozhodováno nebylo, stěžovatel má pochybnosti o legalitě jednání na straně vedlejšího účastníka řízení v postavení rozhodčího žalobce, což žádný ze soudů soudní soustavy dostatečně nereflektoval.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti především nesouhlasí se závěrem obecných soudů, podle něhož při řádném neuplatnění námitky nedostatku pravomoci rozhodce (dle §33 zákona o rozhodčím řízení) bylo nutno žalobu na zrušení rozhodčího nálezu zamítnout. S poukazem na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu, podle níž není transparentní taková rozhodčí doložka, která ponechává výběr rozhodce výlučně na úvaze jedné smluvní strany, se stěžovatel domnívá, že vady rozhodčí doložky tohoto typu (tj. netransparentní výběr rozhodce) je nutno zkoumat bez dalšího, z moci úřední. Ústavní soud konstatuje, že výklad právní úpravy [§33 zákona o rozhodčím řízení - cit. "Soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody §31 písm. b) nebo c), jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé."], jak byl proveden obecnými soudy, nejenže odpovídá zákonné dikci, ale odpovídá i judikatuře Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 4. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1560/14 či ze dne 22. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 1281/14 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pokud se tedy stěžovatel domáhal neplatnosti rozhodčí smlouvy na základě důvodů uvedených v §31 písm. b), c) zákona o rozhodčím řízení, nicméně neučinil tak bez objektivních důvodů do okamžiku zákonem stanoveného, nelze mu neuplatnění námitky neplatnosti rozhodčí smlouvy a rozhodování rozhodcem k tomu nepovolaným prominout; to vyplývá jak z právní úpravy a judikatury, tak z odborné literatury (viz komentáře k §33 zákona o rozhodčím řízení - Olík, M., Maisner, M. a kol. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015; či Lisse, L. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha: Linde, 2012). Byl-li tedy ze strany obecných soudů vyžadován procesně souladný postup pro uplatnění vznášené námitky nedostatku pravomoci rozhodce, resp. neplatnosti rozhodčí doložky, Ústavní soud v tomto postupu ani v daném případě nevidí výkladový exces, který by mohl odůvodňovat jeho kasační zásah.
14. Poukazuje-li stěžovatel na přístup Ústavního soudu k ustanovení §15 zákona o rozhodčím řízení ve fázi nařízení exekuce a možnost jeho vztažení i na řízení o zrušení rozhodčího nálezu, nejde o přiléhavou argumentaci. Ústavní nekonformitu aplikovaného ustanovení §33 zákona o rozhodčím řízení, resp. jeho výklad, nelze dovozovat ze skutečnosti, že námitku nedostatku pravomoci rozhodce je nutno ex offo zkoumat v řízení vykonávacím (exekučním), neboť "toto ustanovení má aplikační dosah pouze na probíhající rozhodčí řízení" [nález ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 871/11 (N 15/64 SbNU 155)]. Podstatné je, že v řízení o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu soudem možnost vznést tuto námitku zaručena - byť s určitým procesním omezením - je. Nutno podotknout, že přezkum rozhodčí doložky v řízení o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu není podmíněn včasnou aktivitou žalobce v případě sporů ze spotřebitelských smluv (srov. poslední větu ust. §33 zákona o rozhodčím řízení, ve znění účinném do 30. 11. 2016), což se však netýká případu nyní posuzovaného (k tomu srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013 sp. zn. 3 Cdo 3896/2012), neboť stěžovatel ve smlouvě o dílo vystupoval jako dodavatel a podnikatel (viz §52 a násl. obč. zák.).
15. Námitka stěžovatele, že obecné soudy se dostatečně nezabývaly dodatkem ke smlouvě o dílo, není z hlediska přezkumu věci Ústavním soudem relevantní, když sám stěžovatel uvádí (a vyplývá to i z napadených soudních rozhodnutí - podle soudu prvního stupně nebylo v řízení prokázáno uzavření tohoto dodatku), že na podkladě uvedeného dodatku ke smlouvě rozhodováno nebylo.
16. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu