ECLI:CZ:US:2016:3.US.512.16.1
sp. zn. III. ÚS 512/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem, sídlem Bělehradská 3A, Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2015 č. j. 21 Cdo 1863/2014-258, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. listopadu 2013 č. j. 56 Co 459/2013-210, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a M. S., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel uzavřel s vedlejší účastnicí manželství dne 19. 10. 1996, jež bylo pravomocně rozvedeno dne 3. 1. 2012. Za trvání manželství, a to dne 20. 8. 2010, se narodila nezletilá A. Stěžovateli svědčila první domněnka otcovství podle §51 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině").
2. K návrhu stěžovatele podanému dne 17. 10. 2011 rozhodl Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") výrokem I. rozsudku ze dne 29. 7. 2013 č. j. 9 C 261/2011-190 tak, že stěžovatel není otcem nezletilé A. S., pocházející od vedlejší účastnice (matky nezletilé). Současně okresní soud výrokem II. uložil vedlejší účastnici nahradit stěžovateli náklady řízení, výrokem III. rozhodl, že stěžovatel a nezletilá nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení, a výroky IV. a V. uložil vedlejší účastnici nahradit státu náklady řízení (znalečné, svědečné). Okresní soud ve věci aplikoval §57 odst. 1 zákona o rodině, a to ve znění zákona č. 84/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 84/2012 Sb."). Dospěl k závěru, že podle znaleckého posudku není stěžovatel biologickým otcem nezletilé, přičemž návrh na popření otcovství podal v zákonné šestiměsíční lhůtě ode dne, kdy mu vznikly důvodné pochybnosti o jeho biologickém otcovství. Podle okresního soudu kvalifikované pochybnosti, zakládající počátek běhu tzv. subjektivní lhůty k popření otcovství založil u stěžovatele až znalecký posudek vypracovaný během daného soudního řízení o popření otcovství.
3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 28. 11. 2013 č. j. 56 Co 459/2013-210 změnil rozsudek okresního soudu tak, že výrokem I. zamítl návrh stěžovatele na určení, že není otcem nezletilé. Současně výrokem II. uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů, výrokem III. rozhodl, že stěžovatel ani nezletilá nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení obou stupňů, a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení stěžovatele vůči státu. Krajský soud shodně s okresním soudem aplikoval §57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění zákona č. 84/2012 Sb., avšak dospěl k závěru, že stěžovatel podal návrh až po marném uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty. Krajský soud uvedl, že stěžovatel sám tvrdil, že poslední intimní styk s vedlejší účastnicí měl v říjnu 2009, přičemž kvalifikované pochybnosti o otcovství musel u stěžovatele založit nejpozději negativní výsledek anonymního testu otcovství (DNA) z 23. 2. 2011, který si stěžovatel nechal sám vyhotovit a jeho závěr se dozvěděl nejpozději do konce února 2011 (popěrná lhůta podle krajského soudu uplynula 31. 8. 2011).
4. Dovolání stěžovatele zamítl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 11. 2015 č. j. 21 Cdo 1863/2014-258 pro nedůvodnost. Nejvyšší soud poukázal na text ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2011, dále na zrušení uvedeného ustanovení nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141) dnem 31. 12. 2011, a na následné přijetí nové právní úpravy daného ustanovení zákonem č. 84/2012 Sb., s účinností od 20. 3. 2012. Dále citoval přechodné ustanovení v čl. II zákona č. 84/2012 Sb., a zmínil důvodovou zprávu k tomu zákonu; ohledně přípustnosti retroaktivního působení tohoto ustanovení (s ohledem na cíl a podstatu uvedeného nálezu) připomněl své závěry z rozsudku ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 30 Cdo 677/2013. Konstatoval, že okresní soud rozhodoval o návrhu stěžovatele až po účinnosti zákona č. 84/2012 Sb., proto okresní i krajský soud správně (v souladu s daným přechodným ustanovením) při posouzení včasnosti návrhu aplikovaly ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění zákona č. 84/2012 Sb. Nejvyšší soud dále k námitce stěžovatele o příliš striktním uplatňování zákonné popěrné lhůty poukázal na jeho nepřiměřené váhání osm měsíců s podáním návrhu na popření otcovství poté, kdy mu vznikly "důvodné pochybnosti" o jeho otcovství (negativní výsledek testu DNA). Nejvyšší soud poukázal rovněž na možnost postupu podle §62 odst. 1 zákona o rodině. Nejvyšší soud se zabýval i pojmem "důvodná pochybnost", a uzavřel, že krajský soud v dané věci posuzoval správně skutečnosti, které ve svém souhrnu mohly vést stěžovatele k přesvědčení, že není biologickým otcem nezletilé.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Ústavní stížností ze dne 12. 2. 2016 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených dvou rozhodnutí soudů, a to z důvodu porušení čl. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a dále čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o právech dítěte.
6. Stěžovatel uvedl, že v době narození nezletilé i v době výsledku testu DNA platilo ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2011. Stěžovatel si tedy byl vědom, že zákonná šestiměsíční lhůta pro popření otcovství mu již uplynula, proto nepodal k soudu návrh na popření otcovství. O vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 stěžovatel nevěděl a nemohl tedy ani vědět, že soudy v důsledku tohoto nálezu neaplikují uvedené derogované ustanovení. O daném nálezu se dozvěděl až později, proto podal dne 17. 10. 2011 k soudu návrh na popření otcovství s tím, že podle nálezu by jeho návrh mohl být posouzen jako včasný. Nebylo přitom povinností stěžovatele vědět o existenci nálezu dříve; zásada ignorantia iuris non excusat neplatí neomezeně a navíc se vztahuje pouze ke znalosti zákonů, a nikoliv soudních rozhodnutí. V době, kdy okresní soud rozhodl o jeho návrhu, byla už účinná nová úprava §57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění zákona č. 84/2012 Sb., která působí i zpětně na řízení zahájená před její účinností, a podle které byl i návrh stěžovatele podán opožděně. Avšak před účinností zákona č. 84/2012 Sb. zde existovalo "právní vakuum", které bylo pro stěžovatele příznivější, a podle tohoto právního stavu tedy mělo být rozhodnuto. Soudy v uvedené době neaplikovaly §57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném do 19. 3. 2012, nýbrž byly povinny dle dikce nálezu vedle otázky otcovství řešit také otázku dotčených práv a chráněných zájmů třetích osob (nález přitom zdůraznil zájem dítěte jako přední hledisko s tím, že dítě má právo znát své biologické rodiče, a současně je třeba vážit podobu a intenzitu vazby, resp. citových vztahů mezi právním otcem a dítětem). Soudy by podle stěžovatele byly také povinny řešit, zda stěžovatel o vydání uvedeného nálezu věděl či nikoliv. Hodnocení včasnosti stěžovatelova návrhu tedy mělo zahrnovat nejen vznik jeho "důvodných pochybností" o biologickém otcovství, ale i okolnost, kdy se stěžovatel měl a mohl seznámit s příslušnou změnou právní úpravy (teprve poté mu mohla počít běžet šestiměsíční popěrná lhůta). Stěžovatel uvedl, že ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění zákona č. 84/2012 Sb., považuje za smysluplné a adekvátní, i judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva uznává existenci lhůty k popřední otcovství za legitimní, avšak ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění zákona č. 84/2012 Sb., nemohl, s ohledem na výše uvedené, dodržet a neporušil ani zásadu "neznalost zákona neomlouvá". Stěžovatel poukázal také na princip rovnosti ve vztahu k jiným účastníkům obdobných řízení (srovnával situaci právního otce dítěte, který by se dozvěděl dne 1. 12. 2011, že není biologickým otcem, přičemž po účinnosti zákona č. 84/2012 Sb. by měl možnost podat včasný návrh na popření otcovství).
7. Stěžovatel dále uvedl, že s nezletilou bližší citový vztah nemají a nikdy neměli, v době narození nezletilé již stěžovatel s vedlejší účastnicí pospolu nežili, v době výsledků testu DNA bylo nezletilé šest měsíců, s nezletilou se stěžovatel nestýkal a dosud nestýká, neví ani jak vypadá a učinil již úkony za účelem eliminace dědění nezletilé po stěžovateli; stěžovatel nikdy neměl s nezletilou rodinný vztah, naopak žije s novou partnerkou a chce s ní založit rodinu. Právní stav stěžovatelova otcovství, aprobovaný ze strany soudů, tedy postrádá smysl předpokládaný zákonem a nerespektuje rovněž uvedený nález, neboť sociální ani citová vazba zde vytvořena nebyla a nikdy nebude. Na základě právního otcovství stěžovatel musí plnit k nezletilé vyživovací povinnost, zatímco vedlejší účastnice žije s mužem, který je s velkou pravděpodobností biologickým otcem nezletilé, a ke kterému si i nezletilá buduje citový vztah jako k otci; stěžovatel je současně vystaven posměchu ze strany vedlejší účastnice. Výsledkem soudního řízení tedy bude v budoucnu to, že nezletilá nebude znát svého biologického otce a nebude mít vztah ani s právním otcem (stěžovatelem), neboť ten jí poskytne pouze vedlejší účastnicí vynucené výživné. Naopak pokud by soudy vyhověly návrhu stěžovatele, nemělo by to z hlediska narušení citových vazeb žádný negativní dopad do zájmů nezletilé. V tomto směru stěžovatel provedl srovnání s Nejvyšším soudem poukazovanou věcí sp. zn. 30 Cdo 677/2013; podle stěžovatele tehdy řešená věc byla od případu stěžovatele odlišná, neboť v ní existoval mezi právním (nebiologickým) otcem a dítětem silný citový vztah a společné soužití, přičemž současně bylo v sázce dotčení zájmů druhého (biologického) syna daného otce.
8. Podle stěžovatele soudní praxe rovněž odhlíží od skutečných a mimořádně důležitých zájmů dítěte. V dnešní době má velký význam, a to s ohledem na pokroky v medicíně, znalost genetického základu pacienta; ta může napomoci včasnému rozpoznání i léčbě řady chorob. Neznalost biologického otce je tedy v rozporu se zájmem nezletilé a přímo ji (i další její potomky) ohrožuje na zdraví a životě. Obdobné platí u tzv. příbuzenských transplantací orgánů. Uvedené zdravotní riziko podle stěžovatele převažuje nad zájmem zachovat nezletilé právní vztah k nebiologickému otci, k němuž nemá ani žádný vztah citový. Soudní judikatura by měla reflektovat vědecký vývoj a poznatky. Nezletilá má jednoznačně právo znát svého biologického otce. Soudy aprobovaný právní stav může vést i k tomu, že nezletilá může v budoucnu negativně pociťovat (na rozdíl od vedlejší účastnice) skutečnost mnohaletého placení výživného od stěžovatele jako nebiologického otce; to může vést i k traumatu nezletilé. Současně biologický otec může být v budoucnu konfrontován s obviněním ze strany nezletilé, že jí neposkytoval výživné a zneužit byl v tomto směru stěžovatel. Dále, nezletilá i její rodiče žijí v malé obci a není vyloučeno, že nezletilá nebude v budoucnu znát své polorodé sourozence a založí nevědomě incestní vztah.
9. Stěžovatel má za to, že krajský a Nejvyšší soud nerozhodly v souladu se zásadou právní jistoty a zasáhly do legitimního očekávání stěžovatele. Soudy měly povinnost hodnotit všechny konkrétní okolnosti případu (neexistence citového vztahu nezletilé a stěžovatele, podobu právní úpravy vylučující i po provedení testu DNA úspěšně podat návrh na popření otcovství).
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Podstatou ústavní stížnosti je námitka uplatněná stěžovatelem již v předchozím řízení, podle které soudy neměly aplikovat zákonem stanovenou lhůtu pro podání návrhu na popření otcovství, nýbrž měly stěžovatelův návrh považovat za včasný a věcně jej posoudit z hlediska vzájemně si konkurujících práv a zájmů účastníků řízení. Podle stěžovatele přitom zjevně převažuje právo nezletilé znát svého biologického otce a zájem stěžovatele na ochraně jeho práv. Uvedená argumentace však již byla soudy dostatečně a řádně vypořádána; Ústavní soud k námitce uvádí následující.
14. Podle ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2011, se zákonná šestiměsíční lhůta pro včasné podání návrhu na popření otcovství odvíjela pro manžela matky dítěte (jemuž svědčila zákonná domněnka otcovství) ode dne, kdy se dozvěděl, že se matce narodilo dítě. Uvedené zákonné ustanovení bylo zrušeno dnem 31. 12. 2011 nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141), vyhlášeným ve Sbírce zákonů dne 20. 8. 2010 pod č. 244/2010 Sb. Ústavní soud v uvedeném nálezu, jakož i navazujícím nálezu ze dne 18. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 405/09 (N 229/59 SbNU 329), poskytl soudům návod, jak mají v "běžících" řízeních ústavně konformně postupovat při posuzování včasnosti návrhů na popření otcovství do doby, než zákonodárce přijme novou právní úpravu uvedeného ustanovení, jež by odpovídala ústavnímu pořádku. Ústavní soud rovněž poukázal na problematický přístup Nejvyššího státního zastupitelství při interpretaci a aplikaci ustanovení §62 odst. 1 zákona o rodině, jež bylo koncipováno za účelem možnosti popření otcovství i po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty pro podání návrhu. Nové znění ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině, přijaté zákonem č. 84/2012 Sb., nabylo účinnosti dne 20. 3. 2012. Podle nového znění zákonodárce setrval na délce popěrné lhůty šesti měsíců (tj. pokud jde o tzv. subjektivní lhůtu), avšak počátek běhu této lhůty odvinul ode dne, kdy manželu matky dítěte vzniknou důvodné pochybnosti o jeho otcovství k danému dítěti. Současně zákonodárce zakotvil přechodné ustanovení (čl. II. zákona č. 84/2012 Sb.), podle kterého se řízení o popření otcovství zahájená přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 84/2012 Sb. dokončí podle ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti zákona č. 84/2012 Sb. (poukázal přitom v důvodové zprávě právě na výtky Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 vůči §57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2011). Kromě přijetí nového znění §57 odst. 1 zákona o rodině změnil zákon č. 84/2012 Sb. rovněž dikci ustanovení §62 zákona o rodině, a to za účelem větší aktivace a snížení diskrece Nejvyššího státního zastupitelství při "prolamování" popěrné lhůty.
15. Stěžovatel dle vlastních tvrzení v soudním řízení ukončil intimní styky s matkou nezletilé v říjnu 2009. Nezletilá se narodila 20. 8. 2010; téhož dne byl publikován nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ve Sbírce zákonů. Nejpozději na konci února 2011 měl stěžovatel výsledek anonymního testu DNA, dle kterého není biologickým otcem nezletilé. Stěžovatel podal návrh na popření otcovství 17. 10. 2011. Dne 20. 3. 2012 nabyl účinnosti zákon č. 84/2012 Sb., a následně okresní soud vydal své rozhodnutí o návrhu stěžovatele.
16. Z výše uvedeného je zřejmé, že všechny tři soudy postupovaly podle výslovné právní úpravy v zákoně č. 84/2012 Sb. (čl. I. bod 2., čl. II.). V tomto směru nelze soudům ničeho vytknout; soudy nepostupovaly libovolně ani neinterpretovaly zákonná ustanovení excesivně a v rozporu s jejich smyslem (přechodné ustanovení v čl. II zákona č. 84/2012 Sb. přitom nemá více interpretačních alternativ). Stěžovatel nezpochybňuje, že dle této právní úpravy podal svůj návrh opožděně, avšak má za to, že tato právní úprava neměla být v jeho věci vůbec aplikována, neboť návrh podal ještě před účinností zákona č. 84/2012 Sb. a očekával, že soudy rozhodnou "pouze" dle vodítek nastíněných v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09. Námitka tak ve své podstatě směřuje proti retroaktivním účinkům nově přijatého znění §57 odst. 1 zákona o rodině. Ústavní soud má však za to, že v daném případě ustanovením čl. II. zákona č. 84/2012 Sb. zakotvená pravá retroaktivita neporušila princip právní jistoty ani princip ochrany nabytých práv stěžovatele jako právního otce domáhajícího se popření otcovství (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3852/12).
17. Podle Ústavního soudu nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09 nezaložil stěžovateli legitimní očekávání či určitá práva ve smyslu takovém, jak je nyní předestírá. Nález mu nezaručoval, že jeho návrh, podaný po lhůtě stanovené v derogovaném zákonném ustanovení, bude "automaticky" posouzen jako včasný a důvodný. Podstatou derogace ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2011, byla protiústavní krátkost popěrné lhůty s ohledem na charakter zákonem stanovených právních skutečností, od nichž se počátek běhu této lhůty odvíjel. Cílem nálezu tedy nebylo umožnit popření otcovství bez časového omezení, nýbrž umožnit právním otcům dětí reálnou možnost uplatnění jejich práv, resp. dosáhnout toho, aby orgány veřejné moci (zákonodárce, resp. soudy do přijetí nové ústavně konformní právní úpravy) poskytly prostor i právům těchto navrhovatelů a neupřednostňovaly neproporcionálně jen některá práva a zájmy dětí a jejich matek.
18. Pokud stěžovatel tvrdí, že jednal v souladu s §57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2011, resp. nevěděl a nebylo ani jeho povinností vědět o vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (stěžovatel tím zřejmě navozuje situaci, dle které pokud by se o nálezu dozvěděl dříve, zřejmě by i dříve podal návrh na popření otcovství a soudy by pravděpodobně "stihly" rozhodnout do účinnosti zákona č. 84/2012 Sb.), nemění to nic na neopodstatněnosti jeho ústavní stížnosti. Stěžovatel tvrdí, že ani po výsledcích testu DNA v únoru 2011 nepodal (bezprostředně, co nejdříve) návrh na popření otcovství právě z toho důvodu, že předpokládal, že soudy v souladu se zněním §57 odst. 1 zákona o rodině v derogovaném znění posoudí jeho návrh jako opožděný. Je však zřejmé, že v únoru či březnu 2011, kdy stěžovatel zvažoval podání tohoto návrhu, již byl (od srpna 2010) ve Sbírce zákonů publikován i zmíněný nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09. Nadto, jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 15/09 a sp. zn. II. ÚS 405/09 neotevřel cestu časově neomezenému podávání návrhů, nýbrž výslovně vedl soudy k tomu, aby vždy dle konkrétních okolností věci též posuzovaly, kdy a z jakých důvodů se právní otec dozvěděl skutečnosti vyvolávající pochybnosti o jeho biologickém otcovství a zda podnikl v přiměřené době právní kroky ve vztahu k popření otcovství (podstatou bylo zvážit, zda měl otec reálný čas se rozhodnout, zda prostředku k ochraně svých práv využije či nikoliv). Krajský soud a Nejvyšší soud ve stěžovatelově věci přitom dospěly k závěru, že stěžovatel měl o svém otcovství pochybnosti, které nabyly kvalifikovaného rozměru v únoru 2011, přičemž následně osm měsíců nečinil žádné kroky k popření svého otcovství. Soudy daly najevo, že i pokud by postupovaly "jen" podle zmiňovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (a nikoliv výslovné zákonné úpravy), tj. samy dotvářely právo dle vodítek v uvedených nálezech, považovaly by svůj zásah do stávajícího stavu za nepřiměřený s ohledem na dobu, jež uplynula ode dne, kdy se stěžovatel již mohl domáhat svých práv.
19. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti předestírá širší argumentaci o případných (hypotetických) zdravotních rizicích při neznalosti biologického otce nezletilé, a o absenci citového vztahu stěžovatele s nezletilou, přičemž nastiňuje i současnou partnerskou situaci každého z rodičů nezletilé (je však třeba připomenout, že zde nebyl žádný určitý a soudům známý biologický otec, který by svá práva k nezletilé uplatňoval, tedy soudy rozhodovaly za stavu, kdy při vyhovění návrhu stěžovatele by nezletilá "prozatím" neměla formálně evidovaného žádného otce a žádný otec by tak vůči ní nenaplňoval složky rodičovské odpovědnosti), jde o argumentaci novou, jež mohla zajisté zaznít již v předchozím soudním řízení. Takové argumentaci však, vedle souběžného tvrzení stěžovatele, že nezletilá má právo znát svého biologického otce a má právo na jeho péči, jistě nelze upřít určitou relevanci. Nelze vyloučit, že by měla mít místo při poměřování v kolizi stojících práv a zájmů dotčených osob (stěžovatel, nezletilá, vedlejší účastnice), které může najít svůj prostor v rámci výše již zmíněného (jiného) právního prostředku k ochraně práv a zájmů nezletilé.
20. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal, že by soudy, ve smyslu námitek předestřených v ústavní stížnosti, zasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu