ECLI:CZ:US:2016:3.US.656.16.1
sp. zn. III. ÚS 656/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Boženy Fořtové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Suchým, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova 366, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2016 č. j. 30 Cdo 4160/2015-194, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Jany Růžičkové Suchánkové a Ladislava Růžičky, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání; stěžovatelka se totiž domnívá, že dovolací soud svým postupem porušil ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a současně tím nedostál své povinnosti uvedené v ustanovení čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 17. prosince 2013 č. j. 7 C 177/2010-116 zamítl žalobu vedlejších účastníků, kterou se domáhali určení, že darovací smlouva mezi nimi a stěžovatelkou (jakožto obdarovanou), jejímž předmětem byla tam specifikovaná nemovitost, je neplatná, neboť dospěl k závěru, že vedlejší účastníci neprokázali, že by darovací smlouva, ať již její první či druhá verze, byla uzavřena bez jejich vědomí a proti jejich souhlasu. K odvolání vedlejších účastníků Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 14. května 2014 č. j. 18 Co 86/2014-147 změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že se rozsudkem pro uznání určuje, že inkriminovaná darovací smlouva je neplatná, neboť v daném řízení byly splněny všechny předpoklady vydání rozsudku pro uznání dle ustanovení §114b odst. 5 a §153a občanského soudního řádu.
3. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání, neboť dospěl k závěru, že neobsahuje řádné vymezení žádného ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu.
4. Stěžovatelka s tímto závěrem Nejvyššího soudu nesouhlasí. Připouští, že "dovolání neobsahovalo výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání", zdůrazňuje však současně, že "tato informace z něj vyplývá". Postup dovolacího soudu proto stěžovatelka považuje za rozporný se základním právem na soudní ochranu, pročež navrhuje zrušení napadeného usnesení, aby Nejvyšší soud musel o jejím dovolání rozhodnout meritorně.
5. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
6. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
7. V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.
8. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že se Nejvyšší soud měl meritorně zabývat jejím dovoláním, neboť sice výslovně nevymezila důvody jeho přípustnosti, nicméně "tato informace z něj vyplývá".
9. Stěžovatelka tedy nikterak nepolemizuje se závěrem Nejvyššího soudu, že její dovolání neobsahovalo řádné vymezení jeho přípustnosti, pouze v obecné rovině tvrdí (aniž by se ovšem alespoň pokusila toto své tvrzení něčím doložit), že si Nejvyšší soud mohl důvody přípustnosti sám dovodit, neboť z jejího dovolání - údajně - vyplývají.
10. Postačí tak - stěžovatelce případně na vysvětlenou - připomenout následující. V případě mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání platí, že je přípustný pouze za předpokladu, že jsou splněna zákonná kritéria jeho přípustnosti. Skutečnost, že Nejvyšší soud požaduje naplnění formálních náležitostí dovolání, tedy v prvé řadě řádného vymezení důvodů jeho přípustnosti, přitom Ústavní soud - jak je ostatně uvedeno v odůvodnění napadeného usnesení, v částech odkazujících na rozhodnutí Ústavního soudu - nepovažuje za projev nepřípustného formalismu (viz bod 7. i. f. odůvodnění tam citovaného usnesení ze dne 28. dubna 2015 sp. zn. I. ÚS 1092/15).
11. V postupu dovolacího soudu v projednávané věci proto nelze spatřovat ústavněprávní deficity, jež by odůvodňovaly možný kasační zásah Ústavního soudu.
12. Ústavní soud z uvedených důvodů stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu