ECLI:CZ:US:2016:3.US.677.16.1
sp. zn. III. ÚS 677/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Červenky, zastoupeného Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem, sídlem Ve Vinicích 553, Mělník, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. prosince 2015 č. j. 10 Afs 172/2015-48 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. července 2015 č. j. 62 Af 106/2013-53, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 ve spojení s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Finanční úřad ve Zlíně (správce daně) stěžovateli doměřil dodatečným platebním výměrem ze dne 20. 2. 2013 daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2008, protože stěžovatel neprokázal výdaje za nákupy materiálu a montážních prací od společnosti REALSTEEL, s. r. o., (v celkové výši přes 29 milionů Kč). Odvolání stěžovatele proti tomuto výměru vedlejší účastník řízení zamítl rozhodnutím ze dne 20. 9. 2013 a platební výměr potvrdil.
3. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného zamítl, když dospěl ke stejnému závěru jako vedlejší účastník řízení, totiž že stěžovatel neunesl důkazní břemeno a neprokázal oprávněnost uplatnění výdajů v podobě nákladů na dodávky materiálu a práce od společnosti REALSTEEL, s. r. o., mimo jiné s ohledem na nedostupnost účetnictví této společnosti. Vedlejší účastník řízení tedy oprávněně zvýšil základ daně z příjmů stěžovatele. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl, neboť ji neshledal důvodnou.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny), přičemž zákon musí být vykládán ústavně konformním způsobem. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. II. ÚS 664/04 (N 85/41 SbNU 105), podle něhož je třeba vzít v úvahu, že zákon o daních z příjmů dovoluje zdanit pouze tu část finančního zisku, která výdaj na zajištění příjmu bere na zřetel. Nelze tedy vycházet pouze ze zájmu státu na vybrání daně, ale cílem musí být vybrání daně ve výši správně stanovené. Při realizaci práva státu na vybírání daní je nutno respektovat práva a právem chráněné zájmy daňového subjektu. K tomu dále stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. IV. ÚS 48/05.
5. Stěžovatel tvrdí, že ačkoli výdaje na zajištění příjmu, tedy úhrady za dodávky svého subdodavatele, řádně prokázal, přesto mu tyto výdaje nebyly uznány s tím, že dostatečně neprokázal, že to byl právě deklarovaný dodavatel REALSTEEL, s. r. o., který dodávky uskutečnil. Přitom stěžovatel předložil jako důkazní prostředky objednávky, přijaté faktury, dodací listy, vydané faktury, pokladní doklady o přijetí úhrad, doklady o úhradě na bankovní účet REALSTEEL, s. r. o., své účetnictví, a provedení takto deklarovaných prací a dodávek potvrdil i pan František Vodička, v rozhodné době jednatel tohoto dodavatele. O skutečném provedení prací svědčila fakturace těchto prací odběratelům a fotodokumentace, k níž podal stěžovatel potřebná vysvětlení. Správce daně, odvolací orgán ani soudy neuvedly žádnou úvahu, kdo tedy předmětné práce podle jejich názoru prováděl a dodával předmětný materiál, a neuvedly ani myšlenkovou úvahu, z jakého důvodu by stěžovatel hradil provedené práce deklarovanému dodavateli, jestliže by je ve skutečnosti neprovedl.
6. Stěžovatel má za to, že správce daně ani vedlejší účastník řízení stěžovatelem předložené doklady žádným důkazním prostředkem nevyvrátili, čímž postupovali v rozporu s ustanovením §92 odst. 5 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. Žádné důkazní prostředky pak nesvědčí o tom, že by předmětné práce provedeny nebyly a materiály že by nebyly dodány, nebo že by práce provedl někdo jiný a že někdo jiný dodal žalobci předmětný materiál. Stěžovatel zdůrazňuje, že nemůže nést důsledky neplnění zákonných povinností ze strany správce daně.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
10. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nesouhlasí s tím, jak správní orgány (správce daně a vedlejší účastník řízení jako odvolací správní orgán), potažmo správní soudy, vyhodnotily důkazy, které předložil k prokázání svých daňových tvrzení. Stěžovatel poukazuje na porušení ustanovení §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu, podle něhož správce daně prokazuje skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem. Jak nicméně uvedl Krajský soud v Brně v napadeném rozhodnutí, "správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činí tyto doklady nevěrohodnými, neúplnými, neprůkaznými nebo nesprávnými". Právě takové pochybnosti v daňovém případu stěžovatele nastaly, což vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí správních soudů a Ústavní soud v jimi učiněných závěrech o průkaznosti těchto důkazních prostředků pochybení dosahující ústavní relevance (tzv. kvalifikované vady - viz sub 9) neidentifikoval.
11. Ústavní soud ve vztahu k závěru o důkazní nouzi stěžovatele v daňovém řízení (zejména nedostupnost účetnictví společnosti REALSTEEL, s. r. o. - sub 2) poukazuje na to, že pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními příslušných procesních předpisů, Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat provedené hodnocení důkazů (resp. přezkum takového hodnocení provedeného příslušným správním orgánem), a to ani v případě, kdy by se s tímto hodnocením neztotožňoval. Lze konstatovat, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, potažmo napadený rozsudek krajského soudu, netrpí nedostatky, které by bylo možno považovat za porušení stěžovatelových práv podle hlavy páté Listiny; naopak, vyhovují ústavněprávnímu požadavku na řádné, srozumitelné a logické odůvodnění. Námitky stěžovatele, opětovně vznášené v ústavní stížnosti, byly dostatečným způsobem vypořádány. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěry obsažené v napadených rozhodnutích obecných soudů neakceptoval; v podrobnostech tak lze na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
12. Judikatura Ústavního soudu, na níž stěžovatel v ústavní stížnosti poukazoval, obsahuje závěry obecně platné pro posuzování sporů vycházejících z daňového řízení, resp. pro interpretaci a aplikaci pravidel při ukládání daní ze strany k tomu příslušných státních orgánů. Vzhledem k tomu, že námitka stěžovatele stran porušení zákonné právní úpravy (daňového řádu) nebyla shledána opodstatněnou, a stěžovatel zároveň nenabízí jinou, ústavně relevantní argumentaci, nezbývá Ústavnímu soudu než uzavřít, že napadená rozhodnutí obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřovala, nevybočila z mezí ústavnosti, a že k namítanému porušení základních práv stěžovatele nedošlo. Proto ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu