ECLI:CZ:US:2016:3.US.732.16.1
sp. zn. III. ÚS 732/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 18, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2015 sp. zn. 8 To 120/2015, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), jímž bylo dle stěžovatelova tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a 40 Listiny základních práv a svobod, čl. 47 Listiny základních práv Evropské Unie a právo vyplývající z čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 10 T 12/2011 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu trestného činu vraždy podle ustanovení §140 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Usnesením ze dne 21. 10. 2015 č. j. 10 T 12/2011-1073 zamítl městský soud již několikátý stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení v uvedené trestní věci, neboť stěžovatel nepřednesl žádný nový důkaz, který by ve smyslu ustanovení §278 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odůvodnil jiné rozhodnutí o vině, trestu či náhradě škody. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou vrchní soud napadeným usnesením zamítl. Přitom návrh na povolení obnovy nazval bezradným, jelikož, jako předchozí obdobné návrhy, pouze polemizuje se závěry odsuzujících rozhodnutí bez předložení nových relevantních důkazů. Jediným novým důkazem je na žádost obhajoby zpracovaný znalecký posudek, dle nějž by ovládací a rozpoznávací schopnosti stěžovatele mohly být ovlivněny, pokud by jednal pod vlivem alkoholu. Stěžovatelovo nové tvrzení o silné podnapilosti v době páchání skutku je však dle vrchního soudu naprosto osamocené a bez opory v provedeném dokazování. Vrchní soud je tak zařadil mezi mnoho dalších lživých tvrzení stěžovatele, jimiž se hájil už v původním řízení. Závěry znaleckého posudku pak soud označil za obecně známé, neprokazující nic nového ve stěžovatelově případě.
II.
Argumentace stěžovatele
3. V ústavní stížnosti stěžovatel rozporuje závěr obecných soudů o jeho úmyslu poškozenou usmrtit. Všechny důkazy dle něj svědčí toliko o úmyslu obohatit se na jejím majetku. Úmysl usmrtit poškozenou zpochybňuje i chování stěžovatele po činu (omluva, koupení dárku). Rovněž poukazuje na rozpory v provedených důkazech, jejichž hodnocení označuje za porušení závěrů judikatury Nejvyššího soudu. Za naprosto nepřiměřený pak považuje stěžovatel uložený trest odnětí svobody v trvání 17 let. Procesní aktivitu stěžovatele pak ovlivnily i výhružky soudů o dalším možném trestním stíhání, bude-li vypovídat o spoluúčasti poškozené na jiné majetkové trestné činnosti. Nedostatky v důkazním řízení tak vedly k nespravedlivému odsouzení stěžovatele za zvlášť závažný zločin, ačkoliv nebyl dostatečně prokázán nezbytný úmysl spáchat takový trestný čin. Z uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní podmínky projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Po seznámení se se všemi výše uvedenými okolnostmi dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ačkoliv stěžovatel petitem ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí soudu vydaného v řízení o povolení obnovy řízení, v němž se podle §278 a násl. trestního řádu rozhoduje o relevanci nově předložených důkazů na dřívější rozhodnutí o vině, trestu a náhradě škody, v odůvodnění ústavní stížnosti napadá výhradně závěry soudů, rozhodujících v původním řízení o obžalobě, potvrzených Nejvyšším soudem a Ústavním soudem (srov. usnesení ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 3894/12). Stejnou argumentaci uplatnil stěžovatel i v řízení před oběma rozhodujícími soudy. Ty tedy nemohly za takových podmínek stěžovateli vyhovět, a proto nemohlo zamítnutím jeho stížnosti dojít k porušení jeho procesních ústavních práv.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu