ECLI:CZ:US:2016:3.US.747.16.1
sp. zn. III. ÚS 747/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Ciniburkové, zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2015 č. j. 30 Cdo 2624/2015-75, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2015 č. j. 22 Co 320/2014-54 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. července 2014 č. j. 19 C 64/2014-45, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 963/3, Praha 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ve věci se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 884 000 Kč, která jí měla být ze strany vedlejších účastníků řízení způsobena v trestním řízení, vedeném proti jejímu druhovi, Michalu Bendovi, obviněnému ze spáchání trestného činu loupeže. Druh stěžovatelky byl obžaloby zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že by skutek, z jehož spáchání byl obviněn, spáchal. Stěžovatelka požadovala zadostiučinění za poškození svého jména a pověsti v pracovní oblasti, neboť byla po zatčení svého druha vyzvána k podání vysvětlení přímo na pracovišti, kde proběhlo loupežné přepadení, s nímž policie jejího druha spojovala; stěžovatelka tak měla nabýt v očích kolegů a v důsledku medializace případu i v očích veřejnosti pověsti osoby úzce spojené s kriminálními živly. V žalobě stěžovatelka uvedla, že již dne 6. 3. 2012 podala žalobu k Městskému soudu v Praze, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze z důvodů věcné příslušnosti postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2, jenž ji v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 239/2012 zamítl se závěrem, že nelze aplikovat obecná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a její nárok posuzoval podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Rozsudek v uvedené věci byl též potvrzen odvolacím soudem a dovolání proti posledně uvedenému rozsudku bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2014 č. j. 30 Cdo 1496/2014-171.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") napadeným usnesením řízení zastavil (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Svůj postup odůvodnil tím, že ve věci je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, když má být projednána stejná věc (totožnost osob - žalobkyně proti státu, totožnost věci je pak dána totožností skutku zakládajícímu žalovaný nárok), o které již bylo pravomocně rozhodnuto. Skutečnost, že se stěžovatelka domáhala téhož nároku podle jiných zákonných ustanovení (dle občanského zákoníku), není podle obvodního soudu způsobilá odlišnost věci založit.
4. Odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.
5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, když neshledal rozpor rozhodnutí odvolacího soudu se svojí ustálenou judikaturou, resp. stěžovatelkou namítaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1646/2000.
II.
Argumentace stěžovatelky a vyjádření účastníků řízení
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že jednáním státu bylo zasaženo do její osobnostní sféry a vzniklá újma jí není z procesních důvodů nahrazena. Zdůrazňuje, že v prvním řízení, vedeném ohledně náhrady nemajetkové újmy, neměla stěžovatelka jako osoba blízká osobě, proti níž bylo nezákonné trestní stíhání vedeno, dle názoru soudů nárok na náhradu nemajetkové újmy dle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., jelikož nebyla účastníkem trestního řízení, a pokud následně stěžovatelka včas uplatnila nárok dle obecných ustanovení občanského zákoníku, je její nárok zamítnut proto, že řízení brání překážka rei iudicatae.
7. Stěžovatelka je přesvědčena, že v této věci nejde o překážku věci rozhodnuté, jelikož v řízení vedeném před soudem prvního stupně pod sp. zn. 15 C 239/2012 a v řízeních souvisejících se stěžovatelka domáhala náhrady nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., a v tomto řízení se domáhá náhrady přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do svého práva na ochranu osobnosti, zejména do práva na ochranu lidské důstojnosti a cti dle tehdy platného ustanovení §11 a násl. občanského zákoníku (neboť dle pravomocného rozhodnutí nebyla aktivně legitimována k podání žaloby dle zákona č. 82/1998 Sb.). Má za to, že současný stav, kdy je stěžovatelce upřeno právo domáhat se náhrady nemajetkové újmy, je v rozporu se základními právy stěžovatelky, když je nepochybné, že jednáním vedlejšího účastníka řízení došlo k masivnímu zásahu do jejích osobnostních práv; stěžovatelka dle svého přesvědčení nemůže být zbavena svého práva domáhat se přiměřeného zadostiučinění u soudu.
8. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti shrnula předcházející průběh řízení a svůj postup ve věci. Poukázala na to, že ve vztahu k předcházející věci, v níž nebyla shledána jako aktivně legitimovaná pro řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., je vedeno řízení u Evropského soudu pro lidská práva pod č. 59728/15. Stěžovatelka upozornila též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, z něhož cituje.
III.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelky
9. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků k ústavní stížnosti.
10. Soud prvního stupně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na napadené usnesení a jeho podrobné odůvodnění; ústavní stížnost neshledává opodstatněnou.
11. Odvolací soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyzdvihl jako podstatné, že stěžovatelka již v minulosti uplatnila svůj nárok na odškodnění, přičemž v původním řízení nebyla úspěšná. Není podstatné, jako normy hmotného práva soudy v původním řízení aplikovaly, neboť o věc rozsouzenou jde vždy ve vztahu k tvrzenému skutku, nikoli ve vztahu k právnímu posouzení věci. Pokud bylo v původním řízení pravomocně shledáno, že nárok stěžovatelkou uplatněný není po právu, pak nelze připustit vedení nového řízení s tím, že na stejný skutkový stav lze aplikovat jinou právní normu, dle níž je nárok stěžovatelky oprávněn. To by bylo též v rozporu s principem právní jistoty.
12. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pro stručnost odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K tomu dodal, že doktrína totožnosti věci soudy projednávaných případů vychází z toho, že totožnost není dána při odlišném vylíčení skutkových okolností, což však zjevně nebyl tento případ. Není pravdou, že by došlo k nenahrazení tvrzené újmy stěžovatelky z procesních důvodů, když o nároku stěžovatelky v předcházejícím řízení bylo rozhodnuto zamítavě z důvodů hmotněprávních. Rozhodnutí, proti nimž ústavní stížnost směřuje, jsou pouze nutným důsledkem uplatnění zásady ne bis in idem.
13. Stěžovatelka v replice k vyjádření účastníků řízení znovu uvedla, že jednáním ze strany státu bylo zasaženo do její osobní sféry, čímž jí vznikla nemajetková újma. Trvá na tom, že v dané věci jí bylo odepřeno právo na spravedlivý proces. Je přesvědčena, že pokud jí v prvním řízení nebyla přiznána aktivní legitimace, nemůže v dalším řízení, v němž uplatnila stejný nárok z titulu ochrany osobnosti, jít o překážku věci rozhodnuté.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
14. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o stavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. Ústavní soud předně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
17. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně rozhodl o žalobě stěžovatelky o přiznání nemajetkové újmy rozsudkem ze dne 21. 2. 2013 č. j. 15 C 239/2012-135 tak, že ji zamítl. Ve věci aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., načež shledal, že stěžovatelka nebyla účastnicí trestního řízení a tudíž jí nelze považovat za poškozenou podle §7 naposled uvedeného zákona. Jak bylo výše uvedeno, stěžovatelka nebyla s podáním opravných prostředků proti tomuto rozsudku úspěšná a rovněž ústavní stížnost v této věci byla usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 3817/2014 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Nelze přisvědčit stěžovatelce, že by její žaloba na náhradu nemajetkové újmy v předcházejícím řízení byla neúspěšná z procesních důvodů, neboť byla zamítnuta z důvodů hmotněprávních, totiž nedostatku aktivní věcné legitimace ve věci náhrady za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím dle zákona č. 82/1998 Sb. Otázku věcné legitimace, tj. zda účastníkovi řízení svědčí hmotné právo, o nějž v řízení jde, totiž posuzuje soud až v rozhodnutí o věci samé na základě provedeného dokazování a právního posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. 23 Cdo 4363/2010 a rozhodnutí tam citovaná).
18. Stěžovatelka je přesvědčena, že v posuzované věci nebyla dána překážka věci rozhodnuté, když v předcházejícím řízení se domáhala náhrady nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., a v tomto řízení se domáhá náhrady přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti. Tento názor však koliduje s ustálenou judikaturou, zabývající se interpretací této tradiční procesní překážky řízení při rozhodování soudu o žalobě. O překážku rei iudicatae jde tehdy, má-li být opětovně rozhodováno o "totožné věci". Ta je dána totožností účastníků řízení a totožností předmětu řízení. O stejný předmět řízení jde za situace, kdy tentýž uplatněný nárok vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, přičemž pro posouzení existence překážky není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce (viz např. usnesení ze dne 15. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 328/02, dostupné na http://nalus.usoud.cz, či z judikatury Nejvyššího soudu rozsudek ze dne 4. 9. 2008 sp. zn. 28 Cdo 2663/2008, usnesení ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. 26 Cdo 2269/2008, usnesení ze dne 27. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2254/2011 aj.). Stejný závěr vyplývá i ze stěžovatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, přičemž jak uvedl též Nejvyšší soud v napadeném usnesení, "potenciálně jiné právní posouzení týchž skutkových okolností, na základě nichž žalobce vyvozuje stejný předmět (žalobní petit), nevede k rozdílnosti předmětů řízení". V posouzení věci obecnými soudy tudíž Ústavní soud nespatřuje ústavně relevantní (ani jiné) pochybení, jež by mohlo odůvodňovat požadovaný kasační zásah.
19. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu