ECLI:CZ:US:2016:3.US.76.16.1
sp. zn. III. ÚS 76/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Václavy Mikulenkové, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 2, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. října 2015 č. j. 57 Co 276/2015-108 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 22. prosince 2014 č. j. 18 C 167/2014-74, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karviné bylo (z titulu dlužných záloh na náklady spojené se správou domu a na úhradu služeb spojených s bydlením) uloženo stěžovatelce jako žalované zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako žalobci částku 15 819 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Na základě stěžovatelčina odvolání Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení 4 936,80 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že v soudním řízení namítla procesní nezpůsobilost vedlejšího účastníka, který jako subjekt práva nikdy nevznikl, přičemž poukázala na §9 odst. 4 tehdy platného zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů s tím, že obecné soudy vyložily text tohoto ustanovení tak, že jde o přechodné ustanovení novely představované zákonem č. 103/2000 Sb., takže tzv. odložený vznik právní subjektivity se týká jen případů, kdy jednotky v domě byly vymezeny do 30. 6. 2000 (tj. do účinnosti uvedené novely); tento výklad stěžovatelka považuje za "extrémní", neboť daná novela měla svá přechodná ustanovení v čl. II a předmětný text byl zakotven přímo do novelizovaného zákona o vlastnictví bytů. V této souvislosti poukázala na právní názor, který vyslovil Vrchní soud v Olomouci v rozsudku ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 5 Cmo 166/2010, a na to, že daný právní názor byl "jako správný" akceptován Ústavním soudem v usnesení ze dne 23. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 1658/12 a ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 3591/10 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Zmínila, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. 29 Cdo 616/2011 vyslovil názor opačný, tento názor však ještě nebyl přezkoumán Ústavním soudem a ona se s ním nemůže ztotožnit, protože prý není žádný důvod vytvářet nerovnost při vzniku právní subjektivity společenství vlastníků jednotek (dále též jen "společenství"). Dle jejího názoru jde totiž o obsahově naprosto totožné případy a skutečnost, že jednotky v domě byly vymezeny až po 30. 6. 2000, není podstatná, resp. takové rozlišování je z hlediska ústavnosti neudržitelné. Společenství tak musí vznikat ve všech případech, kdy bylo původním vlastníkem budovy družstvo a kdy došlo k vymezení jednotek, až prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž budou družstvu doručeny listiny dokládající, že se družstvu snížil jeho spoluvlastnický podíl na společných částech domu na méně než jednu čtvrtinu. Tato podmínka v daném případě nenastala, a tudíž společenství dosud nevzniklo.
4. Stěžovatelka dále uvedla, že v řízení namítala také neplatnost usnesení shromáždění ze dne 15. 12. 2003, jímž vedlejší účastník přijal zásady pro stanovení záloh spojených se správou budovy a pozemků společenství a pro jejich vyúčtování a dále zásady pro stanovení výše záloh na služby spojené s užíváním bytu. Důvodem je rozpor s čl. VII odst. 16 vzorových stanov (nařízení vlády č. 371/2004 Sb., kterým se vydávají vzorové stanovy společenství vlastníků jednotek), neboť k uvedenému datu mělo společenství jen tři členy, a přijímat rozhodnutí tak mohlo jen za souhlasu všech tří členů, ovšem jeden z nich se shromáždění nezúčastnil. Obecné soudy dospěly k závěru, že takové rozhodnutí lze přezkoumat jen ve smyslu ustanovení §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů. Podle stěžovatelky však uvedené ustanovení dopadá jen na případy, kdy shromáždění bylo usnášeníschopné a většinou svých hlasů rozhodlo o důležité záležitosti způsobem, s nímž přehlasovaný vlastník nesouhlasí. Navíc k uvedenému dni nebyla vlastnicí jednotky, a tudíž nemohla proti nezákonnému rozhodnutí shromáždění jakkoli brojit. Z ústavněprávního hlediska dle stěžovatelky nelze připustit, aby pozdější vlastníci jednotek byli vázáni neplatným a nezákonným rozhodnutím shromáždění a neměli k dispozici žádný procesní prostředek ke zjednání nápravy a k uplatnění svého práva u soudu.
III.
Procesní podmínky řízení
5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. V prvé řadě nelze přejít, že předmětem soudního sporu byla částka 15 819 Kč s příslušenstvím, což znamená, že ústavní stížnost byla podána v tzv. bagatelní věci [srov. §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu tato skutečnost (bez dalšího) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí (viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13). Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a doložil), proč věc - přes svou bagatelnost - vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). V tomto ohledu však stěžovatelka v ústavní stížnosti nic neuvedla. Její podstatou je vyjádření nesouhlasu s interpretací a aplikací tzv. podústavního práva, konkrétně §9 odst. 3 a 4 a §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů, kterýžto opodstatněnost ústavní stížnosti dle konstantní judikatury Ústavního soudu nezakládá ani ve věcech, které nelze považovat za tzv. bagatelní.
8. K výkladu ustanovení §9 odst. 3 a 4 zákona o vlastnictví bytů možno dodat, že obecné soudy se se stěžovatelkou vznesenými právními námitkami, které se nyní opakují v ústavní stížnosti, velice pečlivě zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly. Stěžovatelka, dovolávajíc se shora označených rozhodnutí Ústavního soudu, v podstatě přehlíží jejich argumentaci, v níž (zcela přiléhavě) poukázaly na to, že Ústavní soud interpretační problém, týkající se ustanovení §9 odst. 3 a 4 zákona o vlastnictví bytů, resp. zákona č. 103/2000 Sb., identifikoval jako stojící mimo ústavní rovinu (a to i pro případ eventuální nejednotnosti v posuzování této otázky obecnými soudy). Ústavní soud si je vědom, že i právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený ve výše uvedeném usnesení (viz sub 3) byl předmětem kritiky odborné veřejnosti, jakož i toho, že tam, kde dotčené subjekty vycházely z jiného právního názoru, nyní vyvstává otázka platnosti právních úkonů učiněných bytovým družstvem v době, kdy již vzniklo společenství ex lege, kterou bude třeba řešit také s přihlédnutím k principu právní jistoty. V souzené věci však Stavební bytové družstvo DRUBYD jako původní vlastník domu vznik společenství k datu 8. 9. 2003 nijak nezpochybnilo. Naopak se stalo na základě zmíněného usnesení shromáždění ze dne 15. 12. 2003 správcem domu. Pokud snad měla stěžovatelka nějaké pochybnosti stran toho, komu je třeba platit předmětné zálohy, je třeba poukázat na (sub 3) citované usnesení Nejvyššího soudu z roku 2012 (toto usnesení však nebylo předmětem přezkumu v nyní projednávané věci), dne 15. 5. 2014 pak bylo společenství zapsáno ve veřejném rejstříku (s datem vzniku 8. 9. 2003).
9. Konečně je třeba zdůraznit, že stejně tak se obecné soudy podrobně zabývaly otázkou, zda v tomto řízení lze podrobit přezkumu usnesení shromáždění ze dne 15. 12. 2003, jak se toho stěžovatelka domáhala, přičemž s odkazem na §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů dospěly k závěru, že nikoliv. Stěžovatelka argumentuje tím, že uvedené ustanovení dopadá na jiné situace, a navíc že by se ani nemohla ve stanovené (prekluzivní) lhůtě obrátit na soud, neboť v té době nebyla členkou společenství. Ústavní soud si je vědom, že lze (oprávněně) uvažovat i tu variantu, že citované ustanovení výslovně míří na jinou situaci, a tudíž pro daný případ existuje v právní úpravě mezera, nicméně s ohledem na princip právní jistoty se zde jeho použití per analogiam plně nabízí. Především pak argumentuje-li stěžovatelka tím, že v důsledku výkladu přijatého obecnými soudy by nemohla chránit svá práva, Ústavní soud nevidí žádný důvod k určité korekci právního názoru obecných soudů (již jen) s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Ty spočívají v tom, že stěžovatelka z nikoliv obsahových, ale procedurálních důvodů brojí proti usnesení, které bylo shromážděním přijato před více jak 12 lety a které žádná z tehdy dotčených osob - členů společenství nerozporovala, a nerozporovala je ani ona sama, když se následně (jako vlastník jednotky) účastnila dalších shromáždění, a dokonce, jak zmínily obecné soudy, hlasovala pro přijetí usnesení, jež na usnesení ze dne 15. 12. 2003 navazovala; v této souvislosti nutno podotknout, že stěžovatelka, pokud měla proti pravidlům schváleným tímto usnesením výhrady, mohla později (jako členka společenství) předložit návrh na jejich změnu a v návaznosti na to se eventuálně domáhat soudní ochrany na základě výše citovaného ustanovení. Jinak by stanovená pravidla pro rozhodování orgánů společenství pozbývala smyslu, neboť se vznikem členství nového člena společenství by byla dosud přijatá pravidla zase zpochybnitelná, ač na místě je pouze možnost usilovat o jejich změnu.
10. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu