ECLI:CZ:US:2016:3.US.791.16.3
sp. zn. III. ÚS 791/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti H. P., zastoupené JUDr. Věrou Soldánovou, advokátkou se sídlem Brno, Orlí 490/14, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 2015 č. j. 19 Co 227/2015-496 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2015 č. j. 22 Nc 80/2013-371, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a D. P., zastoupeného Mgr. Janem Vondrou, advokátem se sídlem Brno, Černíkova 2986/14, a nezletilé N. P., zastoupené opatrovníkem Statutárním městem Brno, Úřad městské části Brno-střed, se sídlem Brno, Dominikánská 264/2, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. března 2016, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně navrhla, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, po dobu tohoto řízení odložil jejich vykonatelnost.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud") ze dne 2. prosince 2015 č. j. 19 Co 227/2015-496 byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně (dále též "soud prvního stupně") ze dne 1. dubna 2015 č. j. 22 Nc 80/2013-371, kterým se - stručně řečeno - nezletilá dcera stěžovatelky svěřuje v každém lichém týdnu v kalendářním roce do péče matky (stěžovatelky) a v každém sudém týdnu v kalendářním roce do péče otce (vedlejšího účastníka). Současně byla tímto rozsudkem uložena matce i otci nezletilé povinnost platit výživné (otci ve výši 1 200 Kč měsíčně a matce ve výši 600 Kč měsíčně) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
3. Oba soudy měly za prokázané, že rodiče spolu nežijí, když jejich společná domácnost byla ukončena dne 26. dubna 2013. Od tohoto dne je nezletilá v péči matky, přičemž otec na ni hradil výživné a materiálně přispíval na její výživu. Stýkal se s ní podle toho, jak byla postupně vydávána předběžná opatření soudu, neboť mezi rodiči vázla komunikace ohledně těchto kontaktů. Z provedeného znaleckého posudku vypracovaného PhDr. Václavem Mrštíkem, znalcem z oboru psychologie, specializace psychologie dětská, vyplývá, že oba rodiče jsou výchovně způsobilí a jsou schopni zajistit péči o nezletilou v plném rozsahu. Zároveň se ani z jiných důkazů nepodává žádná skutečnost, která by bránila svěření nezletilé do střídavé péče. Za překážku nelze považovat ani vzdálenost bydliště obou rodičů, ani problematickou komunikaci mezi nimi. Odvolací soud nepovažoval za důvodné námitky stěžovatelky ohledně nedostatečnosti skutkových zjištění. Soud prvního stupně totiž provedl obsáhlé dokazování a vzal v úvahu závěry obsažené ve znaleckém posudku, které byly obsáhle odůvodněny.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy postupovaly protiústavně při interpretaci a aplikaci relevantních ustanovení občanského zákoníku, zejména jeho §906 a násl. a §910 a násl., a že jejich skutkové a právní závěry jsou v extrémním rozporu s navrhovanými a pouze zčásti a nedostatečně provedenými důkazy.
5. Při rozhodování o svěření nezletilé dcery stěžovatelky do společné péče měly obecné soudy vyjít především ze znaleckého posudku PhDr. Václava Mrštíka, a to přestože se z něj nepodává dostatečná odpověď na soudem či jí položené otázky. Z důvodu neúčasti uvedeného znalce na jednání soudu jej nebylo možné ani vyslechnout. Obecné soudy se naopak neměly nijak vypořádat se stěžovatelkou předloženými posudky či zprávami, konkrétně zprávami Psychologické poradny pro děti, mládež a rodinu, vypracovaných Mgr. Yvonou Pecák Fasurovou, jakož i zprávami PhDr. Marty Skulové a PhDr. Vladimíra Sojky, ani neprovedly výslech babičky nezletilé a nevyhověly návrhu na vypracování revizního posudku. Tyto opomenuté důkazy by přitom v případě jejich provedení opodstatňovaly závěr, že delší pobyt nezletilé u jejího otce pro ni představuje zátěžovou situaci a není v jejím zájmu. Na rozdíl od současných skutkových zjištění by tyto důkazy umožnily obecným soudům posoudit osobnost otce, zejména jeho hrubé a neuctivé projevy. Svěření nezletilé do střídavé péče má bránit i problematická komunikace rodičů nezletilé. V této souvislosti stěžovatelka upozorňuje na to, že dnešní judikatura zaznamenává odklon od dřívějších závěrů Ústavního soudu o střídavé péči jako prioritní formy úpravy výchovného prostředí.
6. Ve zbytku své argumentace stěžovatelka zpochybňuje rozhodnutí o výživném. Je přesvědčena, že obecné soudy (řádně) neprovedly některé důkazy (daňová přiznání, výdělkové zprávy), v důsledku čehož učinily nesprávné závěry o majetkových poměrech otce. Kdyby vycházely ze zásady potencionality příjmů, uložily by mu povinnost hradit výživné vyšší. Stěžovatelka navrhovala částku 3 000 Kč. O výživném navíc mělo být - v souladu s jejím návrhem - rozhodnuto ve vztahu k období od ukončení společné domácnosti, a nikoliv teprve od právní moci rozsudku.
7. K návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků stěžovatelka poukázala na některé novější zprávy či posudky, popisující výsledky vyšetření nezletilé v období, kdy již byla realizována střídavá péče. Podle nich dochází v případě nezletilé k dekompenzaci, objevují se u ní "neurotické potíže" a neschopnost vyrovnat se s dlouhým odloučením od matky a zejména s ovlivňováním proti matce a členům její rodiny otcem.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
8. Usnesením ze dne 23. března 2016 č. j. III. ÚS 791/16-14 ustanovil Ústavní soud statutární město Brno, Úřad městské části Brno-střed, opatrovníkem nezletilé vedlejší účastnice v tomto řízení. Usnesením z téhož dne č. j. III. ÚS 791/16-18 následně podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyhověl návrhu stěžovatelky a odložil vykonatelnost napadených rozsudků do rozhodnutí o ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal spis vedený u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Nc 80/2013 a vyzval účastníky a vedlejší účastníky k vyjádření se k ústavní stížnosti.
10. Krajský soud v Brně i Městský soud v Brně ve svých vyjádřeních datovaných dny 22. června 2016 a 14. června 2016, podepsaných předsedy příslušných senátů, zcela odkázaly na odůvodnění napadených rozsudků.
11. Vedlejší účastník D. P., otec nezletilé, ve vyjádření ze dne 24. května 2016 uvedl, že nesouhlasí s námitkami ve vztahu k znaleckému posudku PhDr. Václava Mrštíka, který považuje za řádně odůvodněný. Jednoznačně z něj plyne závěr, že oba rodiče jsou schopni saturovat prakticky veškeré potřeby své dcery. Pakliže stěžovatelka odkazuje na různé jiné zprávy psychologů, je třeba zmínit, že její matka (babička nezletilé) je osobou s pedagogickým a psychologickým vzděláním, která v oblasti Jihomoravského kraje poskytuje poradenství pro děti, rodiče i pedagogy, a to mj. pokud jde o dětskou a rodinnou terapii, řešení výchovných problémů atd. Zcela přirozeně se tak zná s řadou odborníků a soudních znalců v dané oblasti, což vyvolává pochybnosti o objektivitě uvedených zpráv, jež vyznívají tak, že byly zpracovány bez ohledu na zájmy dcery pouze za účelem zvýhodnění matky. Právě z tohoto důvodu považuje za správné, že obecné soudy ustanovily soudního znalce působícího v Hradci Králové, u něhož je, s ohledem na zmíněné místo působení, snížená šance ovlivnění. V dalších částech svého vyjádření se podrobně vyjadřuje k jednotlivým tvrzením obsaženým v stěžovatelkou předkládaných zprávách, které rozporuje. Obecné soudy podle jeho názoru nepochybily, jestliže vycházely právě ze závěrů znaleckého posudku PhDr. Václava Mrštíka. Nevidí důvod, aby jeho dcera nebyla svěřena do střídavé péče, a v tomto ohledu žádné relevantní skutečnosti neuvádí ani stěžovatelka. Jeho dcera je naprosto zdravé, veselé, hravé a šťastné dítě, které ničím nevybočuje z normálu a u otce má veškerou péči a lásku, kterou potřebuje. Pokud je mu vytýkáno, že v průběhu řízení opakovaně podával návrhy na nařízení předběžného opatření, jednalo se o jediný způsob jak zajistit alespoň minimální kontakt s dcerou. Ústavní stížnost navrhuje odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, případně zamítnout.
12. Statutární město Brno, opatrovník nezletilé dcery stěžovatelky, ve svém vyjádření ze dne 4. května 2016 podrobně shrnuje skutečnosti týkající se vztahu rodičů a nezletilé od července 2013, kdy došlo ke zrušení společné domácnosti. K ústavní stížnosti uvádí, že není v zájmu nezletilé, aby řešení jejího styku s rodiči bylo nepřiměřeně dlouho předmětem právního posuzování. Nejsou mu známy žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na závěr, že napadené rozsudky ohrožují zájem dítěte. Nelze nevidět, že matka využívá všech nástrojů, které má k dispozici, aby omezovala styk nezletilé s otcem na takový minimální rozsah, který pouze zatěžuje nezletilou cestováním a neposkytuje jí a jejímu otci prostor k tomu, aby si čas strávený společně v klidu užili. Závěry obsažené v jednotlivých zprávách předložených stěžovatelkou se nejeví natolik závažné, aby opodstatňovaly omezení styku otce s dcerou místo z jednoho týdne na 26 hodin. Např. psycholožka PhDr. Marta Skulová se s otcem nesetkala a neviděla ani interakci nezletilé s ním. Zprávy vypracované jí nebo psycholožkou Mgr. Yvony Pecák Fasurovou by jako důkaz neměly být brány v úvahu. Za podstatné je naopak třeba považovat to, že nezletilá sama je stejně ráda u otce i matky. Otec je způsobilý dceru vychovávat, má pouze strach, že ji ztratí. S opatrovníkem komunikuje rozumně, nemá výhrady vůči stěžovatelce, pokud jde o její péči, a přeje si, aby i ona respektovala jeho. Ve zbylé části svého vyjádření opatrovník upozorňuje na některá rozhodnutí Ústavního soudu týkající se problematiky střídavé péče. Neshledává žádný důvod, pro který by neměla být střídavá péče v zájmu nezletilé. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhuje ji odmítnout.
13. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelce, která využila možnost na ně ve stanovené lhůtě reagovat. Ve své replice setrvala na důvodech ústavní stížnosti. Vedlejší účastník měl ve svém vyjádření akcentovat ty závěry znaleckého posudku, které vyznívají v její neprospěch; sám se nicméně nijak nevyjádřil k námitkám ohledně způsobu stanovení vyživovací povinnosti a důkazního řízení. Odmítá výhrady vůči jí předloženým zprávám, jimiž je zpochybňována jejich objektivita, resp. které připouštějí ovlivňování jednotlivých odborníků ze strany babičky nezletilé. Vyjádření opatrovníka nezletilé považuje za subjektivní. Jde o důsledek jejích stížností na neplnění si opatrovnických povinností.
14. Dne 21. července 2016 obdržel Ústavní soud návrh vedlejšího účastníka, otce nezletilé, na zrušení odkladu vykonatelnosti napadených rozsudků, jakož i návrh, aby bylo neprodleně rozhodnuto o ústavní stížnosti. Téhož dne požádal opatrovník vedlejší účastnice, aby Ústavní soud podle §39 zákona o Ústavním soudu o věci rozhodl mimo pořadí.
IV.
Vlastní posouzení
15. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti; zároveň je však zjevně neopodstatněná.
16. Podstatou projednávané věci je nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů, které svými rozsudky svěřily její nezletilou dceru do střídavé péče obou rodičů. Konkrétně jim vytýká, že toto rozhodnutí učinily na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když nezohlednily osobnost otce a zátěž, jakou pobyt u něj představuje pro nezletilou. Obecné soudy měly pochybit i při rozhodování o výši výživného.
17. Ústavní soud připomíná, že v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
18. Výklad a aplikace tzv. podústavního práva bývají ztíženy "kvalifikovanou" vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
19. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů, tykajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, pak je - v souladu s výše uvedenými východisky jeho ústavněprávního přezkumu - třeba vzít v úvahu, že příslušnou zákonnou úpravou je realizována a konkretizována úprava ústavní (čl. 32 odst. 6 Listiny), přičemž úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy neporušily ústavnost zejména tím, že příslušné normy "podústavního" práva, zde konkrétně ty, které jsou obsaženy zejména v §888, §891 odst. 1 a §908 ve spojení s §907 občanského zákoníku, interpretovaly a aplikovaly ústavně konformním způsobem, tj. zda respektovaly (náležitě zohlednily) základní práva stěžovatele na rodinný život a na péči o děti, jež jsou zaručena čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny. Pokud však jde o stanovení samotného rozsahu styku a jeho modalit, toto ovšem je, jak patrno z výše uvedeného, věcí obecných soudů.
20. V tomto ohledu dále platí, že řízení před soudy má být konáno a přijatá opatření mají být činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.). To se nutně týká i rozhodování o úpravě styku dítěte s rodičem, jemuž nebylo svěřeno do péče. Ústavní soud vymezil základní (ústavněprávní) kritéria, na základě nichž by měl být "nejlepší zájem dítěte" zjišťován a posuzován [viz např. nález ze dne 26. května 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), bod 18 a násl.]; v případě, kdy obecné soudy rozhodují o úpravě styku, nutno vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů, a tudíž je-li rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho z nich, pak by tomuto dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání je zpravidla vždy v "nejlepším zájmu dítěte", přičemž odchylky od tohoto principu musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu. Konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá, musí být v daném řízení prokázány [viz nález ze dne 25. září 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529), srov. i nález ze dne 13. března 2012 sp. zn. II. ÚS 3765/11 (N 52/64 SbNU 645), bod 29].
21. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v těchto řízeních vzít v potaz, patří zejména (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou, (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby, (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby a (4) přání dítěte (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 a tam citovaná rozhodnutí).
22. Svěření dítěte do střídavé péče není "automatické" řešení při rozchodu rodičů. Ústavní požadavek na takovéto řešení, jenž lze dovodit z čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, se uplatní pouze za předpokladu, je-li dán o střídavou péči skutečný a upřímný zájem ze strany obou rodičů (subjektivní kritérium) a je-li takovéto svěření v nejlepším zájmu dítěte (objektivní kritérium), což vyžaduje posouzení splnění výše uvedených čtyř kritérií, jakož i případných kritérií dalších, jež mohou vyplynout ze specifických okolností konkrétního případu [např. kritéria Výboru pro práva dítěte formulovaná v Obecném komentáři č. 14 ze dne 29. května 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration, 2013, CRC/C/GC/14), kterými jsou např. péče o ochranu a bezpečí dítěte, příslušnost dítěte ke zranitelné skupině, právo dítěte na zdraví nebo jeho právo na vzdělání]. Mezi tato kritéria však nepatří nesouhlas jednoho z rodičů [např. nález ze dne 17. ledna 2006 sp. zn. I. ÚS 238/05 (N 15/40 SbNU 123), nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, zejména bod 28, nebo nález sp. zn. I. ÚS 3216/13]. V této souvislosti stojí za zmínku, že naše právní úprava (§907 občanského zákoníku; předtím §26 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině) nevyžaduje ke svěření dítěte do střídavé péče souhlas obou rodičů. V platném občanském zákoníku je úmysl zákonodárce nevyžadovat takovýto souhlas vyjádřen ještě zřetelněji, neboť je výslovně požadován jen u svěření do společné péče (srov. §907 odst. 1 poslední věta), zatímco v případě střídavé péče uveden není.
23. Pokud jde o posuzování nejlepšího zájmu dítěte, v případě splnění výše uvedených kritérií se uplatní presumpce ve prospěch střídavé péče. Tato presumpce však může být vyvrácena, jsou-li k tomu pádné důvody. Střídavá péče by například nebyla v nejlepším zájmu dítěte, jestliže by pro něj vzhledem k jeho specifickému či psychickému stavu představovala nepřiměřenou zátěž (např. je-li dotčené dítě nervově labilní nebo má Aspergerův syndrom; k tomu usnesení ze dne 15. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 2441/13), nebo když rodiče, kteří jinak naplňují relevantní kritéria zhruba ve stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte [např. nález ze dne 5. září 2012 sp. zn. II. ÚS 1835/12 (N 152/66 SbNU 289), usnesení ze dne 23. října 2014 sp. zn. I. ÚS 2587/14 nebo nález sp. zn. I. ÚS 3216/13].
24. Ve zcela výjimečných případech může být důvodem bránícím svěření do střídavé péče i nevhodná komunikace mezi rodiči (kterou je třeba odlišit od nesouhlasu jednoho z rodičů se střídavou péčí, jenž přípustným důvodem naopak není). Absence komunikace mezi rodiči či její zhoršená kvalita nemůže vést k vyloučení střídavé péče, neboť v takovém případě by se jednalo v podstatě o ústupek vzájemné rivalitě rodičů, která sleduje jen "boj o dítě", případně trýznění druhého rodiče prostřednictvím dítěte. Vyloučením střídavé péče pouze na základě nevhodné komunikace by se tak otevíral prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl doposud dítě svěřeno do péče. Soudy mají v takovém případě primárně povinnost zkoumat, z jakých důvodů je komunikace mezi rodiči nevhodná, a následně se pokusit pomocí vhodných opatření komunikaci mezi rodiči zlepšit, například ve formě nařízení mediace či nařízení alespoň minimální písemné komunikace týkající se dítěte. Již samotná střídavá péče totiž může být impulsem ke zlepšení komunikace a lepší spolupráci rodičů [srov. nález ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363) nebo nález ze dne 2. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167)].
25. Rodiče by neměli řešit své neshody bojem o dítě či jeho prostřednictvím, ale naopak hledět především na jeho zájem být v péči obou z nich a hledat nejvhodnější způsob, jak mu vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat. Je však nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči může mít negativní vliv na osobnostní rozvoj dítěte. Proto ve výjimečných případech, kdy ani pokusy o nápravu ze strany soudů neměly na zlepšení komunikace vliv, mohou soudy střídavou péči vyloučit. Musí přitom zjistit, na straně kterého z rodičů leží příčina nevhodné komunikace, a zohlednit toto zjištění při jeho svěřování do péče pouze jednoho z nich. Dítě by pak mělo být svěřeno právě do péče toho z rodičů, který je ochotný s druhým z rodičů komunikovat a nebránit mu ve styku s dítětem (nález ze dne 30. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14, bod 32).
26. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí prizmatem výše uvedených východisek, načež dospěl k závěru, že jimi nebyla porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky. Jak vyplývá z obsahu vyžádaného soudního spisu, obecné soudy řádně odůvodnily svůj právní závěr o tom, že jsou splněny podmínky pro svěření nezletilé do střídavé péče, přičemž vycházely z postačujících skutkových zjištění, majících oporu v provedeném dokazování. Ve svých úvahách správně akcentovaly zájem nezletilé, její citovou vazbu na oba rodiče, jakož i schopnost každého z nich o ni samostatně pečovat, když v této souvislosti posuzovaly i jejich osobnostní předpoklady. Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky, podle níž znalecký posudek PhDr. Václava Mrštíka neodpovídá na položené otázky, resp. na ně odpovídá nejednoznačně či vyhýbavě. Lze sice uznat, že obecné soudy se mohly podrobněji vypořádat s důvody odmítnutí některých důkazních návrhů (soud prvního stupně se omezuje na konstatování jejich nadbytečnosti), nic to však nemění na tom, že stěžovatelkou předložené zprávy či posudky by ani v případě jejich provedení samy o sobě nezpochybňovaly skutková zjištění učiněná obecnými soudy, resp. nebyly by způsobilé vést k závěru, že jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Z ústavněprávního hlediska nelze svěření nezletilé do péče obou rodičů nic podstatného vytknout.
27. Pro úplnost se dodává, že Ústavní soud nemohl přehodnotit právní závěry či skutková zjištění obecných soudů na základě zpráv, které tyto soudy v průběhu řízení nemohly mít k dispozici [např. nález ze dne 27. června 1996 sp. zn. I. ÚS 65/96 (N 56/5 SbNU 429)]. Aniž by v tomto směru jakkoliv hodnotil jejich obsah, i kdyby mohly vést k jiným závěrům, stěžovatelka měla (a nadále má) možnost na jejich základě navrhnout, aby příslušný soud opětovně posoudil otázku výkonu rodičovské odpovědnosti.
28. Pokud jde o ty části napadených rozsudků, jež se týkají stanovení povinnosti vedlejšímu účastníku hradit výživné, postačí stručně uvést, že ani zde Ústavní soud neshledal žádný kvalifikovaný exces, který by v tomto řízení opodstatňoval jeho kasační zásah. V tomto ohledu lze plně odkázat na relevantní části jejich odůvodnění.
29. Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky, pročež podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl o odmítnutí její ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. O návrhu vedlejšího účastníka na zrušení odkladu vykonatelnosti již samostatně nerozhodoval. Rozhodnutím o ústavní stížnosti totiž tento odklad pozbyl platnosti, v důsledku čehož se uvedený návrh stal obsoletním. Obdobný závěr se uplatní i ve vztahu k návrhu, aby se Ústavní soud podle §39 zákona o Ústavním soudu usnesl na naléhavosti věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2016
Jan Filip v. r.
předseda senátu