ECLI:CZ:US:2016:3.US.841.16.1
sp. zn. III. ÚS 841/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Českomoravský cement, a. s., sídlem Mokrá 359, Mokrá-Horákov, zastoupené JUDr. Daliborem Lorencem, advokátem, sídlem Veselá 238/39, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2016 č. j. 28 Cdo 3351/2015-503, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. prosince 2014 č. j. 18 Co 90/2014-465 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. října 2013 č. j. 41 C 281/2005-415, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a vedlejších účastníků řízení: a) Bettina Stapleton, b) Thomas Karen, c) Mary Anderson Eirich Kohn, d) Michael Paul Kohn, všech zastoupených Dr. Vratislavem Pěchotou, advokátem, sídlem 225 West 34th Street, Suite 1800, 14 Penn Plaza, New York, Spojené státy americké, a e) Česká republika - Státní pozemkový úřad, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí, a to pro jejich údajný rozpor s čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství, Pozemkovým úřadem Brno, rozhodnutím ze dne 13. 9. 2005 č. j.
1815/96/7-RBD+RNP (výrok I), a dále jím bylo určeno, že vedlejší účastníci a) až d) jsou (výrok II), případně nejsou (výrok IV) vlastníky konkrétních nemovitostí v katastrálním území Maloměřice, čímž bylo nahrazeno citované správní rozhodnutí (výroky III a IV), a rozhodnuto o nákladech řízení (výrok V). Městský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastníci a) až d) mají nárok na vydání těchto pozemků podle zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., (ve znění novely č. 212/2000 Sb.), a podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu ve výrocích I, II, III a IV změnil tak, že se žaloba žalobce na znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství - Pozemkovým úřadem Brno, rozhodnutím sp. zn. 1815/96/7 - RBD + RNP ze dne 13. 9. 2005, zamítá, změnil jej i ve výroku V o nákladech řízení a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
4. Proti rozsudku krajského soudu brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud neshledal přípustným podle §237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a proto je ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení §243a odst. 1 věty první, §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, přičemž rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybnila způsob uplatnění nároku Bettinou Stapleton, Thomasem Karenem a Felixem Kohnem [právním předchůdcem vedlejších účastníků c) až d)], jakož i jejich postavení jako oprávněných osob podle zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 212/2000 Sb., a č. 229/1991 Sb. a velikost jejich restitučních podílů s tím, že (ve stručnosti řečeno) vlastníkem nárokovaného majetku byla komanditní společnost Leo Czech a spol., půda, kterou vlastnila, nebyla zemědělská, a její majetek přešel na stát na základě dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, že svůj nárok oprávněné osoby uplatnily výzvou bez specifikace pozemků a retroaktivně, tj. v době, kdy prvně uvedený zákon neexistoval a kdy také ještě nemohly mít osvědčení o českém státním občanství, že právní předchůdce jmenovaných Max Kohn odkázal část svého podílu dceři Hildě Eislerové, že Thomas Karen byl odškodněn na základě mezinárodní dohody a že nebylo prokázáno, že právní předchůdce jmenovaných Pavel Kohn nebyl jako britský občan odškodněn na základě příslušné mezinárodní dohody. Dle stěžovatelky obecné soudy interpretovaly a aplikovaly restituční předpisy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, a tudíž protiústavně, a také svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, přičemž se nevypořádaly s jejími námitkami.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje své argumenty, resp. námitky, které uplatnila v daném soudním řízení, jimiž se obecné soudy zabývaly a také se s nimi v dostatečném rozsahu vypořádaly v odůvodnění napadených rozhodnutí. S ohledem na (výše popsané) postavení Ústavního soudu v ústavním systému a z něho pramenící vztah k obecné justici platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat až za situace, kdy dané rozhodování je stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Polemika (či pouhé vyslovení nesouhlasu) s řádně odůvodněnými skutkovými a právními závěry obecných soudů v rovině "podústavního" práva - bez dalšího - opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
9. Zpochybnila-li stěžovatelka v ústavní stížnosti postavení Bettiny Stapleton, Thomase Karena a Felixe Kohna jako oprávněných osob tvrzením, že sporné pozemky vlastnila komanditní společnost Leo Czech a spol., a nikoliv předchůdci těchto vedlejších účastníků (Max Kohn a Pavel Kohn) jako její komplementáři, k této otázce se v daném řízení vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 2. 11. 2011 č. j. 28 Cdo 3362/11-255 (a předtím ve stanovisku občanskoprávního kolegia ze dne 15. 7. 1993 sp. zn. Cpjn 50/93), přičemž Ústavní soud nemá, co by mohl danému názoru z hlediska ústavnosti vytknout.
10. Dále stěžovatelka namítla, že předmětné pozemky nespadají do působnosti zákona č. 229/1991 Sb., ovšem tato otázka byla posouzena k tomu příslušným ústředním orgánem státní správy (§17 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. v tehdy platném znění), přičemž obecné soudy z tohoto rozhodnutí podle §135 odst. 2 o. s. ř. vycházely. Nejvyšší soud se pak vyjádřil i k výkladu relevantních ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (§1 odst. 1, §30), a to v tom smyslu, že není podstatné, že v rozhodné době nebyly předmětné pozemky evidovány jako zemědělská či lesní půda, pokud byly užívány pro zemědělskou výrobu či alespoň byly za tímto účelem uchovávány, přičemž tento svůj názor opřel i o judikaturu Ústavního soudu (srov. i usnesení ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 2885/14, jež bylo vydáno v obdobné věci stejné stěžovatelky).
11. Pokud jde o samotný restituční titul, touto otázkou se, jak patrno z odkazů obsažených v napadeném usnesení, Nejvyšší (a také Ústavní) soud v minulosti opakovaně zabýval, přičemž je zřejmé, že za relevantní se v tomto ohledu považuje ten právní akt, kterým došlo ke ztrátě vlastnictví původního vlastníka, od něhož nárok na restituci pochází, tj. právní akt, na jehož základě došlo k arizaci daného tzv. židovského majetku k datu 14. 10. 1940 (§2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb.).
12. V souvislosti s otázkou "řádnosti" uplatnění restitučního nároku pak Nejvyšší soud vysvětlil, z jakého důvodu lze považovat výzvu Bettiny Stapleton, Thomase Karena a Felixe Kohna za včasnou a řádnou, a proč tedy stěžovatelčiny námitky nemohou obstát, tedy že jmenovaní mohli uplatnit svůj nárok do 9. 8. 1996, což učinili, a navíc ještě do 30. 6. 2001 [k "předčasnosti" výzvy srov. i nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998 sp. zn. II. ÚS 111/97 (N 40/10 SbNU 271)], a že postačovalo obecné označení majetku, přičemž jeho specifikace byla možná i v průběhu řízení, na což stěžovatelka v ústavní stížnosti nereagovala. Stejně tak stěžovatelka prakticky nereagovala na závěry obecných soudů ohledně otázky právních účinků poslední vůle Maxe Kohna na postavení výše jmenovaných jako oprávněných osob, dle kterých jde o oprávněné osoby (minimálně) na základě §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., a ani na závěry, dle nichž není podstatné, že oprávněnou mohla být i další osoba (viz str. 6 rozsudku krajského soudu).
13. Obecné soudy se vyjádřily i k námitce absence státního občanství České republiky jmenovaných ke dni podání výzvy, a to tak, že tuto podmínku bylo třeba splnit do 30. 6. 2001 (shodně ostatně postupovaly obecné soudy ve věci, v němž byla podána ústavní stížnost vedená pod sp. zn. III. ÚS 2885/14). Namítla-li stěžovatelka, že Thomas Karen byl částečně odškodněn na základě dohody mezi Československem a Velkou Británií a Severním Irskem ze dne 28. 9. 1949, i na to tuto skutečnost obecné soudy reagovaly tím, že rozsah navráceného majetku adekvátně korigovaly. K tvrzení, že v soudním spise není dokument, prokazující, že Pavel Kohn jako britský občan nebyl odškodněn podle mezinárodní dohody, pak není Ústavnímu soudu zcela zřejmé, kam touto námitkou míří, možno však dodat, že pokud stěžovatelka měla za to, že vzniklá újma byla Pavlu Kohnovi reparována jiným způsobem, mohla, resp. měla v řízení tuto skutečnost prokázat.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud (stejně jako v usnesení ze dne 29. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 836/16) neshledal, že by interpretace a aplikace restitučních předpisů byla nepřiměřená, v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Stejně tak musel odmítnout, že napadená soudní rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna, resp. že by stěžovatelčiny námitky nebyly adekvátně vypořádány (nehledě na to, že se tak již stalo v řadě předchozích soudních řízení, které stěžovatelka v obdobných věcech vedla).
15. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu