ECLI:CZ:US:2016:3.US.883.16.1
sp. zn. III. ÚS 883/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele F. H., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného Mgr. Mariem Kotorou, advokátem, sídlem Malická 1576/11, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. února 2016 č. j. 5 To 42/2016-322, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února 2016 č. j. 5 To 43/2016-316, rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. ledna 2016 č. j. 10 T 64/2015-288 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. ledna 2016 č. j. 10 T 64/2015-298, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva vyplývající z čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení §283 odst. 1 a odst. 2 písm. b) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jehož se měl dopustit výrobou pervitinu a jeho poskytováním dalším osobám. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a trestu propadnutí věcí užívaných k páchání trestné činnosti. Téhož dne vydal okresní soud napadené usnesení č. j. 10 T 64/2015-298, kterým rozhodl, že stěžovatel se ponechává ve vazbě. Důvodem byla přetrvávající hrozba, že se stěžovatel bude vyhýbat trestnímu řízení podle ustanovení §67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel se dle okresního soudu vyhýbal trestnímu řízení, neoznámil soudu změnu svého bydliště, vycestoval do Itálie a o průběh trestního řízení se nijak nezajímal. Neměl v té době žádné vazby k České republice. Navíc byl nepravomocně odsouzen k dlouhému trestu odnětí svobody, což dle soudu zvyšuje šanci jeho dalšího vyhýbání se trestnímu řízení.
3. Stěžovatel podal proti uvedenému usnesení stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 5. února 2016 č. j. 5 To 43/2016-316 zamítl stěžovatelovu stížnost proti pokračování vazebního stíhání. V odůvodnění tohoto usnesení se plně ztotožnil se závěry soudu okresního. Podrobněji popsal opakované nepřebírání písemností ze strany stěžovatele a jeho následné zatčení. Vzhledem k jeho vazbám v zahraničí přetrvává i dle krajského soudu obava, že se stěžovatel bude trestnímu stíhání vyhýbat. Proti vazebnímu stíhání nehovoří dle soudu ani údajně zhoršený stěžovatelův zdravotní stav. Dle orgánů věznice a vyjádření České lékařské komory je totiž zdravotní péče, která je stěžovateli poskytována ve věznici, dostatečná. Pro úplnost se dodává, že proti uvedenému rozsudku okresního soudu (sub 2) podal stěžovatel odvolání, které krajský soud zamítl usnesením ze dne 23. 2. 2016 č. j. 5 To 42/2016-322 a jeho odsouzení potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle brojí proti zákonnosti jednoho z hlavních důkazů, a sice jeho vlastního výslechu v nemocnici, kde se nacházel v kritickém zdravotním stavu a nebyl si vědom svého jednání. Užití takového důkazu je dle stěžovatele nepřípustné. Krajský soud se dle stěžovatele dále nedostatečně vypořádal s jeho námitkami ohledně jeho špatného zdravotního stavu, který neumožňuje ani výkon vazby, ani výkon trestu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
5. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, posoudil splnění předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná pouze v části brojící proti usnesení krajského soudu ze dne 5. 2. 2016 č. j. 5 To 43/2016-316 a usnesení okresního soudu ze dne 8. 1. 2016 č. j. 10 T 64/2015-298, jimiž bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě.
6. Ve zbývající části je ústavní stížnost nepřípustná, neboť v současné době běží dovolací řízení před Nejvyšším soudem, na což stěžovatel sám v ústavní stížnosti upozorňuje. Ústavní soud se otázkou subsidiarity ústavní stížnosti k institutu dovolání dle trestního řádu velmi obsáhle zabýval ve svém stanovisku pléna, kterým byla praxe Ústavního soudu v této oblasti objasněna a sjednocena [srov. stanovisko pléna sp. zn.
Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (40/2014 Sb.)]. Na jeho závěry lze v podrobnostech odkázat. Vyplývá z nich, že stěžovatelem podaná ústavní stížnost nesplňuje podmínky přípustnosti uvedené v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Napadená rozhodnutí mohou být dovolacím soudem zrušena, byť z jiných důvodů než uvedených v ústavní stížnosti, v rámci soustavy trestních soudů a případný zásah Ústavního soudu by tak byl předčasný. Odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost proto nepředstavuje pro stěžovatele v budoucnu nepřekonatelnou překážku pro přezkum ústavnosti rozsudků shora uvedených či rozhodnutí nově soudy učiněných poté, co budou stěžovatelem zákonné procesní prostředky vyčerpány, tak jak to požaduje zákon o Ústavním soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2725/15 a tam uvedená další rozhodnutí; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud se proto nemohl zabývat stěžovatelovými námitkami, souvisejícími s jeho odsouzením.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah přípustné části ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Stěžovatel krajskému soudu vytýká nedostatečné vypořádání se s jeho námitkami ohledně nepříznivého zdravotního stavu, který mu neumožňuje pobyt ve vazbě. Těmto námitkám Ústavní soud nepřisvědčil. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že krajský soud vzal tyto námitky v potaz a vypořádal se s nimi srozumitelným způsobem, když poukázal na to, že jak orgány věznice, tak Česká lékařská komora neshledaly v poskytované lékařské péči jakékoliv pochybení. Takový závěr je dle Ústavního soudu přípustný a ani sám stěžovatel jej nijak konkrétně nenapadá. Žádný zásah do stěžovatelových základních práv tedy Ústavní soud neshledal.
9. Z toho důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, a to zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu