ECLI:CZ:US:2016:3.US.894.16.1
sp. zn. III. ÚS 894/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) Ing. Tomáše Moláčka a 2) Ing. Marcely Moláčkové, obou zastoupených JUDr. Janem Tuláčkem, advokátem se sídlem Hošťálkova 29, Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2015, č. j. 46 A 57/2012-429, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2015, č. j. 1 As 145/2015-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé se ve včas podané ústavní stížnosti domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jejich ústavně zaručeného základního práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelů proti v záhlaví uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze, kterým byla jako opožděná odmítnuta žaloba stěžovatelů, kterou se domáhají vyslovení nicotnosti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Příbram, ze dne 24. 10. 2006, č. j. 2695/92, 3834/92, 4153/02, 4158/92, R VI 7/2006 (dále jen "rozhodnutí správního orgánu"), kterým uvedený správní orgán na základě restitučních předpisů přiznal osobám zúčastněným na nyní posuzovaném soudním řízení vlastnické právo k pozemku, ke kterému však jako vlastníci byli v katastrální evidenci zapsáni stěžovatelé.
Stěžovatelé se proto v řízení před Okresním soudem v Příbrami, vedeném pod sp. zn. 14 C 53/2008, domáhali určení, že vlastníci pozemku jsou oni. Na výzvu soudu stěžovatelé dne 20. 4. 2010 svůj návrh upřesnili tak, že se domáhají rozhodnutí, že osoby zúčastněné na řízení nejsou vlastníky pozemku, eventuálně, že soud deklaruje rozhodnutí pozemkového úřadu za nicotné. Okresní soud ohledně návrhu na vyslovení nicotnosti řízení zastavil a stěžovatele odkázal na možnost podat návrh ve správním soudnictví, neboť správní soudy jsou k takovému rozhodnutí kompetentní. Následně stěžovatelé podali žalobu ve správním soudnictví, kterou se domáhali vyslovení nicotnosti rozhodnutí správního orgánu.
Krajský soud v Praze nejprve usnesením ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 46 A 57/2012, žalobu jako opožděnou odmítl. Citované usnesení krajského soudu však Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 1 As 220/2014, zrušil a věc soudu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku konstatoval, že počátek lhůty k podání žaloby nelze v daném případě spojovat s přípisem katastrálního úřadu informujícím o existenci rozhodnutí, nýbrž je rozhodné, kdy byli stěžovatelé s tímto rozhodnutím správního orgánu seznámeni, aniž by však v tomto případě byl současně nutný jejich přístup k příslušnému správnímu spisu. Ohledně okamžiku uplatnění návrhu na vyslovení nicotnosti se pak krajský soud podle Nejvyššího správního soudu musí zabývat tím, kdy skutečně návrh na vyslovení nicotnosti soudu v občanskoprávním řízení došel.
Následně krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením žalobu stěžovatelů opět jako opožděnou odmítl, neboť dospěl k závěru, že jelikož stěžovatelé nepochybně seznali úplný obsah rozhodnutí správního orgánu již dne 24. 6. 2008 a jelikož návrh na vyslovení nicotnosti rozhodnutí správního orgánu byl soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení podán až dne 19. 9. 2008, bylo namístě odmítnout ho jako opožděný návrh podaný po lhůtě stanovené v §72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud v ústavní stížností rovněž napadeném rozsudku ztotožnil a kasační stížnost stěžovatelů jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti především nesouhlasí se závěry správních soudů, jednak pokud jde o počátek lhůty k podání předmětné správní žaloby a jednak pokud jde o okamžik jejího podání, resp. uplatnění.
Stěžovatelé nezpochybňují stávající judikaturu, podle které počátek lhůty pro podání žaloby opomenutým účastníkem počíná okamžikem, kdy se opomenutý účastník bezpečně a bez rozumných pochyb seznámil s obsahem správního rozhodnutí, nicméně v této souvislosti stěžovatelé namítají, že se tak může stát pouze za podmínky, že se opomenutý účastník mohl seznámit také s podklady sloužícími správnímu orgánu pro vydání daného rozhodnutí.
Pokud jde o okamžik uplatnění návrhu na vyslovení nicotnosti rozhodnutí správního orgánu, stěžovatelé namítají, že Nejvyšší správní soud posoudil jejich žalobní návrh ze dne 30. 5. 2008, podaný u okresního soudu, příliš formalisticky. Uvedeným návrhem stěžovatelé navrhovali, aby okresní soud vydal rozsudek, že předmětný pozemek patří do jejich společného jmění manželů. Takový žalobní petit znamená, že se stěžovatelé domáhali toho, aby byl předmětný pozemek opět v jejich vlastnictví, a to i formou "znicotnění" správního rozhodnutí. Stěžovatelé jsou si vědomi toho, že tento žalobní petit není formulován tak, jak vyžaduje §65 odst. 1 soudního řádu správního. Tato skutečnost by jim však neměla být dávána k tíži, neboť stěžovatelé nemají právní vzdělání a nebyli právně zastoupeni, přičemž zdůrazňují, že každé podání je nutno posuzovat zejména podle obsahu a je-li podání nejednoznačné, neúplné, nebo žaloba nemá všechny náležitosti, je povinností soudu vyzvat podatele k opravě nebo odstranění vad podání. Tyto i ostatní shora uvedené námitky stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně rozvádí.
II.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé toliko nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily ohledně včasnosti návrhu na vyslovení nicotnosti rozhodnutí správního orgánu správním soudem, a ze strany Ústavního soudu se domáhají přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich názoru. Stěžovatelé tak ústavní stížnost pojali jako prostředek pro pokračování své polemiky se závěry obecných soudů. Řízení před Ústavním soudem však nelze považovat za další krok v rámci instančního přezkumu, a to navíc za situace, kdy Ústavní soud v souzené věci zjistil, že napadená rozhodnutí vycházejí z adekvátně zjištěného skutkového stavu věci, soudy postupovaly v mezích zákona a vlastní právní názory dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily.
Podle §72 odst. 3 soudního řádu správního jestliže soud rozhodující v občanském soudním řízení zastavil řízení proto, že šlo o věc, v níž měla být podána žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, může ten, kdo takovou žalobu v občanském soudním řízení podal, podat u věcně a místně příslušného soudu žalobu ve správním soudnictví do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí o zastavení řízení. V takovém případě platí, že žaloba byla podána dnem, kdy došla soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení.
Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na to, že judikatura Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 8 As 7/2007, ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 1 As 60/2008 a ze dne 9. 4. 2009, č. j. 1 As 97/2008) i zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (usnesení ze dne 5. 3. 2012, č. j. Konf 53/2011), jakož i odborná literatura (FRUMAROVÁ, Kateřina. Nicotnost správního rozhodnutí. Praha: Leges, 2014, s. 345), zastávají názor, že pravomocí prohlásit nicotnost správního rozhodnutí v rámci rozhodné právní úpravy nedisponují soudy v občanském soudním řízení, nýbrž že je tato pravomoc svěřena výlučně správním soudům, přičemž správní soud tak může učinit jedině meritorním rozhodnutím podle §76 odst. 2 soudního řádu správního.
Poukazují-li stěžovatelé ve své ústavní stížnosti na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 7 As 32/2007, ve kterém se v rámci judikatury Nejvyššího správního soudu ojediněle nachází názor opačný, Ústavní soud k tomu uvádí, že se v nyní posuzované věci nejedná o případ, kdy by stěžovatelé uplatňovali subjektivní právo v dobré víře v souladu s ustálenou soudní praxí a v průběhu řízení by byli konfrontováni s její zásadní změnou v jejich neprospěch. V případě stěžovatelů především není podstatou sporu to, na jaký soud (civilní nebo správní) se se svou žalobou obrátili, nýbrž to, čeho se jí domáhali, resp. zda se jí domáhali toho, aby soud vyslovil nicotnost správního rozhodnutí.
K okruhu námitek stěžovatelů, týkajících se okamžiku, kdy byl návrh na vyslovení nicotnosti rozhodnutí správního orgánu podán, resp. kdy byl uplatněn u okresního soudu, Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku uvádí, že: "V občanském soudním řízení je třeba u námitek rozlišovat, zda se jedná o argumentaci k otázce nicotnosti jako předběžné otázce, kterou musí soud v občanském soudním řízení sám posoudit, anebo argumentaci za účelem domáhání se vydání rozhodnutí o vyslovení nicotnosti. V případě druhé varianty je k iniciování řízení o vyslovení nicotnosti soudem třeba buďto uvádět argumentaci dovolávající se vyslovení nicotnosti, anebo deklaraci nicotnosti v petitu návrhu výslovně uvést. Teprve v tomto okamžiku se totiž účastník domáhá v občanském soudním řízení vydání rozhodnutí, k němuž soud před kterým se vede řízení nemá pravomoc. Opačný výklad by vedl k absurdnímu důsledku, kdy by v podstatě jakákoliv argumentace spočívající v uvádění důvodů za účelem úspěchu v řízení v občanském soudním řízení, vyslovení nicotnosti vůbec nezmiňující, musela iniciovat řízení o vyslovení nicotnosti ve správním soudnictví, ve smyslu rozhodnutí zvláštního senátu."
Uvedený závěr Nejvyššího správního soudu je přitom v souladu se závěry usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona o rozhodování některých kompetenčních sporů ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. Konf 53/2011, v jehož odůvodnění je uvedeno, že "I soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu je oprávněn zkoumat předložené správní rozhodnutí z hlediska jeho možné nicotnosti jako předběžnou otázku. Jestliže však žalobce nicotnost přímo namítá, resp. domáhá se jejího vyslovení po soudu v občanském soudním řízení, nemůže mu tento soud vyhovět a musí ho s tímto nárokem odkázat na soudy ve správním soudnictví."
Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem přitom zjistil, že v podání stěžovatelů ze dne 30. 5. 2008 se v petitu - aby soud vydal rozsudek, že stěžovatelé "mají v SJM pozemek parc. č. X v k.ú. Dobříš, obec Dobříš, který je veden u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram" - výslovně deklarace nicotnosti neuvádí, a toto podání neobsahuje ani argumentaci, která by se vyslovení nicotnosti dovolávala; dle Nejvyššího správního soudu se jím žádá pouze deklaratorní vyslovení vlastnického práva. Správní soudy se podrobně zabývaly rovněž otázkou, zda ani další následná podání či vyjádření stěžovatelů nelze považovat za uplatnění návrhu na vyslovení nicotnosti a dospěly k závěru, že za uplatnění takového návrhu lze považovat až "doplnění podání" doručené Okresnímu soudu v Příbrami dne 20. 4. 2010. Obsah předchozích podání či vyjádření stěžovatelů v dané věci Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí posoudil buď jako argumentaci opírající se o nezákonnost rozhodnutí správního orgánu nebo týkající se posouzení nicotnosti jako předběžné otázky a podporující žalobní nárok a tyto své závěry dostatečným způsobem odůvodnil (odstavce č. 44 a č. 45 odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
Brojí-li ve své ústavní stížnosti stěžovatelé proti uvedenému závěru správních soudů s poukazem na obsah protokolu z jednání u Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2009, Ústavní soud upozorňuje na tu část odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ve kterém je uvedeno, že počátek lhůty k uplatnění návrhu na vyslovení nicotnosti rozhodnutí správního orgánu připadl na den 24. 6. 2008 a konec této lhůty tedy připadl na den 24. 8. 2008. Jednání před krajským soudem, kterého se stěžovatelé v této části jejich ústavní stížnosti dovolávají, se tedy konalo až po uplynutí dané lhůty k podání návrhu na vyslovení nicotnosti.
Na shora uvedené závěry soudů, ohledně počátku lhůty k uplatnění návrhu na vyslovení nicotnosti rozhodnutí správního orgánu, navazuje druhý okruh námitek stěžovatelů. Stěžovatelé v této části své ústavní stížnosti namítají, že k tomu, aby daná lhůta počala běžet, nestačí seznámení se s rozhodnutím správního orgánu, ale je třeba mít rovněž přístup do příslušného správního spisu.
Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí v souvislosti s touto námitkou odkázal na své předchozí rozhodnutí, které bylo ve věci vydáno, ve kterém dospěl k závěru, že: "za situace, kdy stěžovatelé žalobou ve správním soudnictví napadají...pouze nicotnost správního rozhodnutí, přístup k podkladům tohoto rozhodnutí k účinné obraně není třeba. Vady nicotnosti jsou vadami typově natolik zřejmými, že jejich seznání je možné i jen se znalostí napadaného správního rozhodnutí. Navíc za situace, kdy soud musí přezkoumávat nicotnost správního rozhodnutí z moci úřední, není po žalobci ohledně tvrzené nicotnosti vyžadována detailní a vyčerpávající argumentace a přezkum nicotnosti soudem se tak neomezuje jen na žalobcem tvrzené důvody nicotnosti" (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 1 As 220/2014). Přitom se Nejvyšší správní soud znovu danou námitkou v napadeném rozhodnutí nezabýval, neboť ji ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního označil za nepřípustnou a poukázal přitom na svoji předchozí judikaturu, podle které citované ustanovení brání Nejvyššímu správnímu soudu v tom, aby se v řízení o opakované kasační stížnosti za nezměněného skutkového a právního stavu vyjadřoval k námitkám, které ve svém dřívějším rozsudku označil za nedůvodné, neboť je také tímto závěrem svého předchozího rozsudku v dané věci vázán.
Ústavní soud ani na shora uvedených závěrech Nejvyššího správního soudu, ohledně počátku předmětné lhůty a aplikace §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního, neshledává nic protiústavního a v podrobnostech na přesvědčivé odůvodnění kasačního soudu odkazuje.
Zjevně nedůvodná je i námitka stěžovatelů, že Nejvyšší správní soud v dané fázi soudního řízení, kdy zkoumal pouze splnění procesních podmínek přípustnosti žaloby, věcně posoudil žalobní body, na základě kterých stěžovatelé dovozují nicotnost rozhodnutí správního orgánu, aniž by si tento soud vyžádal příslušný správní spis. Poukazují přitom na tu část odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kde se uvádí, že: "Další důvod, který na okraj a snad pro předejití pocitu nespravedlnosti stěžovatelů soud uvádí, proč uvedené odvolání nemohlo představovat uplatnění návrhu na vyslovení nicotnosti je, že důvody uváděné stěžovateli nejsou typově důvody zakládající nicotnost. Ač stěžovatelé z uváděných důvodů dovozují nicotnost rozhodnutí, jde o typické důvody nezákonnosti - nesprávně aplikovaná právní úprava a nesprávně zjištěný skutkový stav. Takovéto důvody nedosahují kvalitativně tak těžkých vad rozhodnutí, aby bylo vůbec možné uvažovat o kategorii nicotnosti."
Ústavní soud dává za pravdu stěžovatelům, že se Nejvyšší správní soud nad rámec posouzení splnění procesních podmínek v této části odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval i věcným posouzením skutkového a právního stavu věci. Ústavní soud ale hodnotí tento přístup Nejvyššího správního soudu na rozdíl od stěžovatelů kladně. Jde o tzv. projev obiter dictum ("řečeno na okraj"), který soudy používají v případě, kdy považují za potřebné podateli sdělit, a to nad rámec nezbytného posouzení, svůj, byť zcela nezávazný názor na otázky, které sice podatel položil, ale které nemohou být předmětem závazného věcného posouzení. Protože takový názor nemá vliv na meritorní posouzení věci, nelze jej považovat za zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatelů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 1617/13).
Ve světle shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro jeho zásah v dané věci splněny nejsou. Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku se závěry soudů, vedenou v rovině práva tzv. podústavního, v níž stěžovatelé setrvávají v argumentaci, kterou uplatňovali již v dřívějších stadiích řízení. Ústavní soud přitom v napadených rozhodnutích neshledal prvky svévole ani žádný jiný exces, který by opodstatňoval závěr o porušení práva na spravedlivý proces. Pouhý nesouhlas stěžovatelů s právním závěrem správního soudu v tomto směru není postačující.
Oba správní soudy se s námitkami, opakovanými v ústavní stížnosti, v napadených rozhodnutích adekvátně vypořádaly a jejich úplnému a logickému odůvodnění nelze ničeho vytknout. Lze proto uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedly řízení, a ani jejich výsledek, nepřekračují hranice ústavnosti; stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod nezdařilo doložit.
Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2016
Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu