ECLI:CZ:US:2016:3.US.896.16.1
sp. zn. III. ÚS 896/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. N., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného JUDr. Ing. Janem Vučkou, advokátem, sídlem Školská 694/32, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2015 č. j. 12 To 564/2015-207 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. října 2015 č. j. 2 T 127/2015-133, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny, právo na osobní slyšení před soudem podle čl. 38 odst. 2 Listiny, a právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Namítá rovněž porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Stěžovatel byl stíhán pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Soudce Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozhodl napadeným usnesením o vzetí stěžovatele do vazby, z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Toto rozhodnutí je odůvodněno důvodnou obavou, že stěžovatel, který má bohaté zkušenosti se svým trestním stíháním, i s výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody, uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul hrozícímu nepodmíněnému trestu, neboť nemá stálé bydliště, a že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, nejen pro své sklony k recidivě trestné činnosti, ale též proto, aby si opatřil prostředky pro svou obživu.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") stížnost stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu napadeným rozhodnutím zamítl. Obdobně jako okresní soud shledal, že důvody útěkové vazby jsou naplněny, neboť stěžovatel se nezdržuje na adrese žádného trvalého pobytu, který by byl soudu znám, na telefonický kontakt nijak nereagoval a na adrese, kterou označil jako adresu pro doručení, si předvolání nevyzvedl. Rovněž důvody předstižné vazby jsou dle krajského soudu dány, neboť v případě stěžovatele hrozí reálné nebezpečí opakování trestné činnosti, zejména majetkové povahy, aby získal finanční prostředky.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozhodnutím krajského soudu a) bylo rozhodnuto o vazbě, ačkoli trestní stíhání nebylo zahájeno zákonným způsobem, b) stěžovateli nebyla poskytnuta účinná možnost právního zastoupení, dále c) bylo porušeno jeho právo na slyšení a d) bylo překročena maximálně přípustná doba vazebního řízení.
5. K námitce sub a) stěžovatel uvádí, že zákonným způsobem zahájené trestní stíhání je conditio sine qua non rozhodnutí o vzetí do vazby. Poukazuje na to, že usnesení o zahájení trestního stíhání uvádí v tzv. skutkové větě následující popis údajného skutku: "v blíže nezjištěné době [následuje bližší popis okolnosti] a odcizil [následuje výčet odcizeného zboží]". Stěžovatel uvádí, že slovo "odcizil" není skutkovým popisem, jde o synonymum ke slovu "ukrást", tj. právní hodnocení. Má za to, že "popis děje" pomocí právních termínů je zásadní vadou usnesení o zahájení trestního stíhání, která způsobuje jeho nezákonnost. Tvrzení, že slovo "odcizil" je synonymem ke slovu "ukradl" stěžovatel dokládá kopií webové stránky Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky, kde se obrat "odcizené výrobky" používá jako přesné synonymum k "ukradené výrobky". Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho věci neexistovalo zákonným způsobem zahájené trestní stíhání.
6. K námitce sub b) stěžovatel odkazuje na protokol o vazebním zasedání ze dne 15. 10. 2015, z něhož vyplývá, že mu nebyla dána účinná možnost právního zastoupení. Průběh vazebního zasedání byl následující: i. stěžovatel byl poučen o svých právech, včetně práva odmítnout vypovídat a práva být zastoupen obhájcem, ii. soud se stěžovatele zeptal, zda využije práva odmítnout vypovídat, iii. stěžovatel uvedl, že chce vypovídat, iv. soud se stěžovatele nezeptal, zda si přeje být zastoupen obhájcem, v. soud zahájil výslech stěžovatele, vi. až po výslechu stěžovatele se jej soud zeptal, zda si chce zvolit obhájce. Stěžovatel uvádí, že kdyby se jej soud zeptal, zda chce právní pomoc obhájce, stěžovatel by jednoznačně uvedl, že ano a že si přeje ustanovit obhájce ihned. Když se však soud stěžovatele nezeptal, zda chce obhájce již nyní, a započal ihned výslech stěžovatele, stěžovatel se řídil instrukcemi soudu a vypovídal v domnění, že soud ví, jak postupovat v řízení, a že patrně má stěžovatel nárok na obhájce až později.
7. Stěžovatel poukazuje na to, že je právní laik a v dobré víře se řídil instrukcí soudce, že když neodmítl vypovídat, tak má nyní odpovídat na otázky, a tudíž odpovídal na jednotlivé dotazy soudu. Když se jej soud po výslechu zeptal, zda si chce zvolit obhájce, stěžovatel soudu řekl, že obhájce chce (což bylo jeho přáním od počátku) a že žádá o přidělení obhájce ex offo. V tu chvíli však bylo již po výslechu, a proto bylo zjevně bezpředmětné, aby stěžovatel něco dalšího konal. Stěžovatel v této souvislosti připomíná judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), konkrétně rozhodnutí ve věci Pischalnikov proti Rusku, stížnost č. 7025/04 (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3677/10 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle níž musejí soudy poskytnout obviněným účinnou možnost výkonu jejich práv, nikoli možnost pouze formální, a v praxi zmařenou postupem soudu. Má za to, že jeho "souhlas" se vzdáním se práva byl neinformovaný, a tudíž neplatný.
8. K námitce sub c) stěžovatel uvádí, že ve své stížnosti proti usnesení okresního soudu uvedl, že je schopen uvést nové skutečnosti nebo bližší podrobnosti o již učiněných tvrzeních, aby tím doložil, že vzetí do vazby je nedůvodné nebo je alespoň lze nahradit jiným opatřením. Za tím účelem navrhl, aby byl detailněji slyšen. Krajský soud však vydal rozhodnutí, aniž zadrženou osobu slyšel. Pokud soud věděl, že zadržená osoba chce uvést nové skutečnosti (nebo nové podrobnosti o skutečnostech, které dosud byly známy jen v hrubých rysech) zeslabující důvody jejího vzetí do vazby, avšak slyšení stěžovatele odmítl, dopustil se hrubého porušení jeho práv. Soud má povinnost umožnit zadržené osobě uvádět důvody proti vazbě. Pokud zadržená osoba uvede, že je připravena zpochybnit důvodnost vazby novými informacemi, je povinností soudu tyto informace vyslechnout a zvážit, aby mohl soud garantovat, že vazba je skutečně jedinou možnou cestou (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2012 sp. zn. II. ÚS 876/12 a zde uvedená judikatura). Odmítnutí stěžovatele slyšet i přes jeho výslovné přání je o to intenzivnějším zásahem do jeho práv, že mezi rozhodnutím okresního soudu (15. 10. 2015) a rozhodnutím krajského soudu (2. 12. 2015) uplynula doba 48 dnů. Tato doba už není zcela bezvýznamná a sama o sobě může vést ke změně situace a k tomu, že zadržená osoba je schopna přinést nové argumenty ve prospěch propuštění.
9. K námitce sub d) stěžovatel uvádí, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ukládá povinnost rozhodnout o vazbě urychleně. Řízení o vazbě nesmí přesáhnout jistou dobu, jinak je další pokračování zadržení bez učinění finálního rozhodnutí porušením lidských práv (čl. 5 odst. 4 Úmluvy). Přiměřená délka řízení o vazbě závisí na složitosti případu a na tom, zda jde o jedno- nebo dvojinstanční řízení. V případě dvojinstančního řízení o vazbě a typově jednoduchých případů pokládá ESLP za porušení lidských práv již 30 dní trvající zadržení bez finálního rozhodnutí o vazbě (rozsudek ze dne 21. 4. 2009 ve věci Răducu v. Rumunsko, stížnost č. 70787/01). První vazební zasedání proběhlo u okresního soudu dne 15. 10. 2015. Obhájce podal stížnost proti usnesení o vzetí do vazby dne 22. 10. 2015, obratem poté, co mu bylo usnesení doručeno. Následující den obhájce stížnost doplnil o detailní odůvodnění. Krajský soud však o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby rozhodl až dne 2. 12. 2015; řízení o vazbě trvalo celkem 49 dní. Rozhodnutí krajského soudu přitom bylo stěžovateli doručeno až dne 7. 2. 2016.
10. Stěžovatel dodává, že se na uvedeném překročení přiměřené délky řízení nijak nepodílel, neobstruoval. Případné administrativní komplikace a zdržení při vyřizování stížnosti na straně soudu jsou odpovědností státu a nelze je klást k tíži stěžovateli. Vzhledem k tomu, že došlo k překročení maximální přípustné délky trvání řízení o vazbě, na což stěžovatel krajský i okresní soud upozorňoval, je rozhodnutí krajského soudu ústavně nekonformní. Proto je třeba rozhodnutí krajského soudu zrušit. Krajský soud měl správně postupovat tak, že zadrženou osobu měl ihned po překročení maximální přípustné délky řízení propustit. Krajský soud nejen stěžovatele nepropustil, ale při vydání svého rozhodnutí se s námitkou překročení doby nijak nevypořádal, čímž se dopustil další svévole a porušení principů řádného procesu.
11. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 7. 4. 2016 stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu publikovanou až po podání ústavní stížnosti. Poukázal na nález ze dne 22. 3. 2016 ve věci sp. zn. I. ÚS 469/16, v němž Ústavní soud zdůraznil nutnost dbát ochrany osob ve zranitelném postavení, které nejsou schopny efektivně využít svých práv. To je i případ stěžovatele, který nemá žádné právní vzdělání, byl dlouho nezaměstnaný a v minulosti byl i osobou bez přístřeší.
12. Stěžovatel konečně dodává, že napadené usnesení o vzetí stěžovatele do vazby dokonce ani neuvádí, od kdy se běh vazby počítá, což je jinak základní součást tohoto rozhodnutí (včetně uvedení přesného času). Toto pochybení může mít podle stěžovatele rovněž ústavněprávní relevanci.
III.
Vyjádření účastníků řízení
13. Ústavní soud postupem podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu poskytl účastníkům řízení možnost vyjádřit se k návrhu.
14. Okresní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zopakoval průběh předcházejícího řízení, resp. obsah napadených rozhodnutí. Má za to, že ústavní stížnost je nedůvodná, neboť dodržel nejen všechna zákonná ustanovení trestního řádu vztahující se k postupu soudce po realizaci příkazu k zatčení stěžovatele, ale dodržel i všechny základní principy soudního řízení ve vztahu k uplatnění práva na jeho obhajobu jako obviněného. Okresní soud dále podotkl, že postup soudu ve věci samé byl řešen i vzhledem ke stížnosti stěžovatele předsedovi zdejšího soudu ze dne 20. 11. 2015, když uplatňoval námitku průtahů při předkládání spisu nadřízenému soudu k podané stížnosti proti rozhodnutí o jeho vazbě. Předsedou soudu bylo dne 14. 12. 2015 pod sp. zn. 31 St 36/2015 konstatováno, že na základě podané stížnosti provedl kontrolu předmětného spisu a dospěl k následujícím závěrům: ve věci proběhlo vazební zasedání dne 15. 10. 2015. Rozhodnutí bylo vyhotoveno a vypraveno v zákonné lhůtě dne 20. 10. 2015 a současně s tím bylo nařízeno hlavní líčení na 4. 11. 2015. Dne 22. 10. 2015 byla podána blanketní stížnost ve 22.15 hod. s tím, že ji obhájce do tří dnů odůvodní, k čemuž došlo v pátek 23. 10. 2015 v 16.24 hod. S ohledem na to, že toto doplnění obhájce učinil datovou schránkou již po skončení pracovní doby, bylo doplnění stížnosti dodáno na trestní oddělení až dne 26. 10. 2015. Potvrzení o doručení předmětného rozhodnutí obžalovanému bylo okresnímu soudu doručeno až dne 30. 10. 2015, kdy však soudce věc nepředložil stížnostnímu soudu, neboť pokud by tak učinil, došlo by ke zmaření hlavního líčení, které bylo nařízeno na 4. 11. 2015. V tomto hlavním líčení byl vyhlášen rozsudek, který byl vyhotoven a vypraven v zákonné lhůtě dne 9. 11. 2015. Doručenka od obžalovaného byla soudu doručena dne 19. 11. 2015 a od poškozeného dne 24. 11. 2015. Pokud pak spis byl předložen krajskému soudu dne 25. 11. 2015, jak s předmětnou stížností, tak současně s odvoláním proti rozsudku ze dne 4. 11. 2015, nelze v jednání předsedy senátu spatřovat průtahy. Zde zdůraznil, že jakýmkoli jiným postupem, který by soudce zvolil, by došlo k prodloužení vazebního trestního řízení a pravděpodobně i k prodloužení pobytu stěžovatele ve vazbě, což by rozhodně bylo v zásadním rozporu s jeho oprávněnými zájmy. Trestní řízení je totiž třeba vnímat jako jeden celek a soud je zejména ve vazebních věcech povinen postupovat tak, aby ve věci bylo co nejrychleji trestní řízení skončeno, tedy aby bylo vydáno pravomocné rozhodnutí. Právě v souladu s tímto imperativem soud postupoval urychleně s cílem co nejdříve ve vazební věci pravomocně rozhodnout.
15. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. K námitce stěžovatele, týkající se překročení přípustné délky vazebního řízení, krajský soud uvedl, že příkaz k zatčení stěžovatele byl vydán až v řízení před okresním soudem, a to dne 30. 9. 2015, realizován byl dne 15. 10. 2015, týž den bylo konáno vazební zasedání, v němž bylo rozhodnuto o vazbě stěžovatele. Po provedení hlavního líčení rozhodl okresní soud odsuzujícím rozsudkem dne 4. 11. 2015, a spis se stížností proti usnesení o vazbě i s rozsudkem napadeným odvoláním stěžovatele předložil krajskému soudu, jemuž došel dne 25. 11. 2015. O stížnosti rozhodl krajský soud v neveřejném zasedání dne 2. 12. 2015, o odvolání ve veřejném zasedání pak dne 16. 12. 2015, kdy byl nařízen i výkon trestu odnětí svobody. Usnesení ze dne 2. 12. 2015 bylo vyhotoveno dne 4. 12. 2015 a po vyhotovení rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 12. 2015 byl spis vrácen okresnímu soudu. Z nejasných důvodů se obhájce stěžovatele obrátil přípisem ze dne 3. 2. 2016 na krajský soud s urgencí o doručení napadeného usnesení, na který bylo reagováno přípisem ze dne 4. 2. 2016 s informací, že písemnosti doručuje soud okresní. Zda a kdy bylo napadené usnesení doručeno stěžovateli a jeho obhájci nelze z materiálů dostupných krajskému soudu zjistit. Krajský soud má za to, že jeho postup ve věci byl správný, námitka stěžovatele, týkající se délky rozhodování ve vazebních věcech, je v rozporu s §72 odst. 1 trestního řádu; lhůta 30 dnů, jíž se stěžovatel pro vydání rozhodnutí o vazbě dovolává, se týká rozhodování soudu ve vazebních věcech po podání obžaloby, v posuzované věci šlo však o vazbu na základě soudem vydaného příkazu k zatčení v řízení před okresním soudem. Vazební řízení přitom bylo ukončeno pravomocným rozhodnutím krajského soudu dne 16. 12. 2015, byl nařízen i výkon trestu odnětí svobody (a proveden zápočet vazby do pravomocně uloženého trestu odnětí svobody).
16. Vedlejší účastníci řízení se na výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti nevyjádřili.
17. Ústavní soud zaslal tato vyjádření stěžovateli, který již ale nevyužil možnosti k následné replice.
IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu
18. Ústavní soud konstatuje, že jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, ústavní stížnost je tak přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
19. Ústavní soud dospěl na základě obsahu ústavní stížnosti, jakož i jí napadených rozhodnutí, vyžádaného spisového materiálu, a s přihlédnutím k vyjádření účastníků, k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
20. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v tzv. podústavních předpisech měl jiný názor.
21. Je-li napadáno soudní rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby, resp. přezkumné rozhodnutí stížnostního soudu, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení, upravujících rozhodování o omezení svobody stěžovatele, jmenovitě rozhodování o vzetí do vazby nebo o propuštění z vazby trvající z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy.
22. Ačkoli, jak vyplývá z výše uvedeného, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným v čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3 věta druhá Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanovena v předmětných ustanoveních trestního řádu. Předmětem přezkumu Ústavním soudem je tedy otázka, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly se základní zákonnou podmínkou vzetí stěžovatele do vazby, tj. zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný (§67 trestního řádu).
23. Podle §67 trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že - dle písm. a) - uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest, či že - dle písm. c) - bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil. Obě aplikovaná ustanovení [§67 písm. a) a c) trestního řádu] poskytují soudu relativně široký prostor pro uvážení při výkladu klíčových pojmů (viz pojem "důvodné obavy"), když pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (tj. zda měl být stěžovatel jako obviněný vzat do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 1646/15). Při tomto úsudku soudy přihlížejí k osobě obviněného, jakož i k povaze a závažnosti trestného činu, pro který je stíhán. Obecně přitom platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy); to platí i ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. a) a c) trestního řádu.
24. Ústavní soud neshledal, že by soudy přijaté závěry byly výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), resp. že by zakládaly stav nepřípustné svévole a tím vybočovaly ze zásad spravedlivého procesu; v tomto ohledu neshledal důvod k zásahu. I kdyby zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti útěkové a předstižné vazby bylo možno hodnotit i jinak, nejde zde o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem. K tomu nutno uvést, že obecné soudy přijaté závěry, založené v dostupných zjištěních, srozumitelně odůvodnily.
25. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil námitky, které se týkají údajných procesních pochybení obecných soudů při rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby, resp. při přezkumu opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí.
26. Stěžovatel poukazuje na to, že v jeho případě došlo k nezákonnému zahájení trestního stíhání. Nezákonnost spatřuje v tom, že usnesení o zahájení trestního stíhání obsahuje v tzv. skutkové větě pojem "odcizil", který není skutkovým pojmem, nýbrž jde o právní hodnocení. Z hlediska ústavněprávního přezkumu rozhodnutí o vazbě je však stěžejní zjištění (viz výše), jakým způsobem se obecné soudy vypořádaly se základními zákonnými podmínkami pro aplikaci této formy omezení osobní svobody (viz §67 trestního řádu). Z tohoto hlediska je podstatné, zda z usnesení o zahájení trestního stíhání je zcela zřejmé, jaký skutek byl stěžovateli jako obviněnému kladen za vinu, resp. jakým jednáním, kdy a kde se měl tohoto skutku dopustit. V tomto ohledu neshledal Ústavní soud v napadených rozhodnutích vady ústavněprávní relevance.
27. Tvrdí-li stěžovatel, že mu byla upřena účinná možnost právního zastoupení, což spatřuje v absenci položení otázky ze strany okresního soudu (před svým výslechem ve vazebním zasedání), zda si přeje být zastoupen obhájcem, v postupu okresního soudu, za současného přihlédnutí k okolnostem případu, resp. osobě stěžovatele jakožto obviněného, nelze této námitce stěžovatele přisvědčit. Stěžovatel byl ze strany okresního soudu řádně poučen o svých právech, což v ústavní stížnosti ani nepopírá, přičemž za situace, kdy nešlo o případ tzv. nutné obhajoby (srov. §36 trestního řádu) a kdy se nelze ztotožnit s názorem stěžovatele o zranitelnosti jeho osoby (jenom z toho důvodu, že je právním laikem, resp. že stěžovatel byl nezaměstnaný a bez přístřeší), nelze postup okresního soudu označit za vybočující z intencí čl. 37 odst. 2 Listiny. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel již byl v minulosti opakovaně trestně stíhán, a rovněž byl ve výkonu trestu odnětí svobody, lze jej naopak vnímat spíše jako "poučeného" právního laika, jehož tvrzenou nevědomost o svém právu na obhájce lze stěží považovat za prokázanou, nota bene, byl-li o svém právu na možnost zvolit si právního zástupce řádně poučen. Výslovný dotaz soudu na volbu obhájce po rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby pak koresponduje s tzv. nutnou obhajobou vazebně stíhané osoby.
28. Stěžovatel dále namítal, že mu bylo upřeno jeho právo na osobní slyšení před krajským (stížnostním) soudem. Právem na osobní slyšení v rámci rozhodování ve vazbě se Ústavní soud již několikrát zabýval (k souhrnu judikatury viz např. v usnesení ze dne 10. 4. 2012 sp. zn. II. ÚS 876/12), včetně situací, kdy lze absenci tohoto zásadního prvku v komplexu práva obviněného na spravedlivý proces výjimečně akceptovat. V nálezu ze dne 25. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 516/05 (N 90/41 SbNU 157) byla formulována teze, dle níž ani z Listiny, ani z Úmluvy a ani z judikatury ESLP nevyplývá povinnost vytvořit prostor pro slyšení ve dvou stupních. Osobní slyšení pak není nezbytné za situace, kdy obviněný nevznesl kvalifikovaný požadavek na osobní slyšení před soudem, tj. požadavek obsahující uvedení skutečností majících pro předmětné rozhodnutí soudu význam, a jež by nebylo lze objasnit jinak, než osobním slyšením; tedy pokud nevznesl požadavek na osobní slyšení, které by takto případně mohlo do věci vnést nové skutečnosti, pro rozhodování soudu o vazbě relevantní. Soud, který nevyhoví požadavku na osobní slyšení v těchto případech, musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody ho k odepření slyšení vedly (srov. v podrobnostech nálezy sp. zn. IV. ÚS 353/04, I. ÚS 471/05, I. ÚS 516/05, I. ÚS 1812/08; či např. usnesení sp. zn. III. ÚS 684/04, I. ÚS 615/04, II. ÚS 649/04, I. ÚS 1196/09, II. ÚS 1179/11, IV. ÚS 1603/11 a další).
29. Stěžovatel sice požadoval, aby byl v řízení před stížnostním soudem osobně slyšen, nicméně je nutno konstatovat, že tento svůj požadavek založil na důvodech, které nelze považovat za kvalifikovaný požadavek na osobní slyšení před soudem ve smyslu shora uvedeném. Tvrzení stěžovatele ve stížnosti, že se detailně vyjádří ke svému bydlišti (s tím, že pokud v minulosti nebylo jeho bydliště známo, tato skutečnost již není aktuální), jakož i ke svým zdrojům příjmů, je nutno ve světle ostatních zjištěných skutečností (osobnost stěžovatele - opětovné páchání trestné činnosti ve zkušební době, informace ze zprávy probační služby - neléčená závislost na návykových látkách, neexistence legálního zdroje příjmu), jakož i s přihlédnutím k prostoru obecného soudu pro výklad pojmu "důvodné obavy" podle §67 trestního řádu, považovat za tvrzení příliš obecná (vyjádření ke zdrojům příjmů, bez uvedení konkrétních tvrzení, např. že získal zaměstnání), resp. účelová (např. tvrzení ve stížnosti, že má s přítelkyní, u níž se střídavě zdržuje, čtyřměsíční dceru, o kterou se chce starat, byť s ohledem na stěžovatelem tvrzený věk dítěte nejde o novou skutečnost pro stížnostní soud). V tomto ohledu má tedy Ústavní soud za to, že za situace, kdy byl stěžovatel osobně slyšen v rámci vazebního zasedání před okresním soudem, nikoli však již před soudem stížnostním, nevybočuje z rámce kautel zakládajících právo na osobní slyšení při rozhodování o vazbě.
30. Poslední námitka stěžovatele se týká nepřiměřenosti délky řízení o vazbě. Jak správně stěžovatel uvádí, přiměřená délka řízení o vazbě závisí na konkrétních okolnostech (složitosti) každého případu (ve vazbě na čl. 5 odst. 4 Úmluvy viz rozsudek ESLP ve věci Rehbock proti Slovinsku, 28. 11. 2000, č. 29462/95, §84), nicméně z hlediska požadavku na délku řízení lze rozlišovat mezi situací, kdy má být soudem poprvé rozhodováno o vazbě zatčené osoby, a situací, kdy je takové rozhodnutí o vazbě předmětem soudního přezkumu (viz rozsudek ESLP ve věci Abdulkhanov proti Rusku, 2. 10. 2012, č. 14743/11, §198), kdy je ze strany ESLP větší tolerance z hlediska požadavku na rychlost rozhodnutí - za situace, kdy původní rozhodnutí o vazbě bylo vydáno ze strany soudu (viz rozsudek ESLP ve věci Shcherbina proti Rusku, 26. 6. 2014, č. 41970/11, §65). Při hodnocení přiměřenosti délky řízení o vazbě musí být přitom váženy různé aspekty případného prodlení (nečinnost na straně orgánů veřejné moci, prodlevy způsobené osobou vazebně stíhanou, případně další faktory, viz rozsudky ESLP ve věcech Mooren proti Německu, 9. 7. 2009, č. 11364/03, §106, Kolompar proti Belgii, 24. 9. 1992, č. 11613/85, §42).
31. Jak vyplývá ze spisového materiálu (viz též časový přehled sub 14 a 15), o vazbě stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím okresního soudu rozhodnuto neprodleně po jeho zatčení (15. 10. 2015). Současně s vyhotovením a vypravením napadeného rozhodnutí (20. 10. 2015) bylo nařízeno hlavní líčení (na 4. 11. 2015), stížnost pak byla společně s odvoláním proti rozsudku ve věci samé předložena krajskému soudu dne 25. 11. 2015, který o ní rozhodl dne 2. 12. 2015 (o odvolání ve veřejném zasedání pak dne 16. 12. 2015, kdy byl nařízen i výkon trestu odnětí svobody). Z časové souslednosti zachycující postup okresního soudu ve vazební věci stěžovatele nelze vyvozovat nedůvodné průtahy, a to zejména s ohledem na skutečnost, že ve věci samé bylo ještě před podáním samotné stížnosti nařízeno hlavní líčení, v němž byl vyhlášen rozsudek ve věci samé. S přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci lze pak aprobovat argumentaci okresního soudu, že zvláště ve vazebních věcech je nutno usilovat o co nejrychlejší skončení trestního řízení.
32. Poukazuje-li stěžovatel na porušení maximální přípustné délky pro řízení o vazbě, je nutno přisvědčit argumentaci krajského soudu, že v daném případě se neuplatní 30denní lhůta pro rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě podle §72 odst. 3 trestního řádu, neboť o vazbě stěžovatele bylo rozhodováno okresním soudem na základě soudem vydaného příkazu k zatčení (§69 odst. 5 trestního řádu) z důvodu, že se stěžovatel jako obžalovaný nedostavil k nařízenému hlavnímu líčení, neboť se nezdařilo jeho předvolání a jeho pobyt nemohl být ani jinak zjištěn; nešlo tedy o rozhodování soudu ve vazebních věcech po podání obžaloby, na něž míří ustanovení §72 odst. 3 trestního řádu. Překročena nebyla ani zákonná tříměsíční lhůta vymezená v §72 odst. 1 trestního řádu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 3287/14). Namítá-li konečně stěžovatel, že v napadeném usnesení o vzetí stěžovatele do vazby není uveden přesný čas počátku běhu vazby, nutno podotknout, že tento argument vznesl stěžovatel poprvé až v ústavní stížnosti; nicméně v této skutečnosti, která nijak neovlivňuje postavení stěžovatele a jemu poskytované zákonné záruky (např. zápočet vazby od doby omezení osobní svobody a zohlednění této doby při nařízení výkonu trestu), nelze spatřovat pochybení ústavněprávní relevance.
33. Stěžovatelovo vazební stíhání tak Ústavní soud v daném uspořádání věcí nepovažuje za vybočující z možností omezení osobní svobody podle čl. 8 odst. 5 Listiny, neshledal ani porušení ostatních stěžovatelem namítaných základních práv. S ohledem na vše výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu