ECLI:CZ:US:2005:1.US.615.04
sp. zn. I. ÚS 615/04
Usnesení
I.ÚS 615/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Ivou Drahošovou, advokátkou, proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 7. 7. 2004, č. j. 3T 67/2004-149, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 11. 8. 2004, č. j. 14 To 33/2004-167, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, a za účasti Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Orlicí a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 7. 2004, č. j. 3T 67/2004-149 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým tento soud podle §72 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zamítl žádost obviněného o propuštění z vazby, podle §73 odst. 1 písm. b trestního řádu nepřijal slib obviněného, podle §73 odst. 1 písm. c trestního řádu zamítl žádost obviněného o nahrazení vazby dohledem probačního úředníka, podle §73a odst. 2 písm. a trestního řádu nepřijal nabídku peněžité záruky a podle §71 odst. 5 stejného právního předpisu ponechal obviněného ve vazbě. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), ze dne 11. 8. 2004, č. j. 14 To 33/2004-167 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti tomuto usnesení okresního soudu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí následující: Dne 11. 4. 2004 bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 a krádeže dle §247 odst. 1 písm a zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen trestní zákon), a dne 12. 4. 2004 byl vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a písm. c trestního řádu. Dne 21. 6. 2004 pak podal k Okresnímu státnímu zastupitelství v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní státní zastupitelství") žádost o propuštění z vazby. Státní zástupce této žádosti nevyhověl a předložil ji dle §73b trestního řádu okresnímu soudu. Okresní soud o této žádosti rozhodl v neveřejném zasedání tak, že ji zamítl a to bez přítomnosti stěžovatele a aniž by jej předem k věci vyslechl. Stěžovatel má za to, že tím bylo porušeno jeho právo být slyšen v řízení, v němž jsou přezkoumávány důvody trvání vazby a omezení osobní svobody stěžovatele, právo vyjádřit se osobně ke konkrétním důvodům, které svědčí pro trvání vazby a mít možnost je vyvrátit logickou argumentací, uvedením dalších skutečností a důkazů, či upřesněním skutečností a údajů již známých. V daném případě opírá okresní soud svou argumentaci zejména o to, že stěžovatel dle provedených důkazů spáchal trestné činy, pro které je stíhán, a proto mohl podrobně poukázat na rozpory ve výpovědích svědků a dalších provedených důkazech a přesvědčit soud o pravdivosti jeho výpovědi učiněné v přípravném řízení, což by mohlo mít zásadní vliv na posouzení obou důvodů trvání vazby.
Dále stěžovatel uvádí, že právo být v uvedeném případě slyšen je zaručeno čl. 5 odst. 4 a čl. 6. odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a v této souvislosti poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva uvedenou v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 573/02 a dovozuje, že postupem okresního soudu byla porušena jeho práva zaručená mu uvedenými ustanoveními Úmluvy a ze stejného důvodu byl porušen i čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 38 odst. 2 stejného právního předpisu.
Stěžovatel je také toho mínění, že pokud bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě bez jeho osobního slyšení, nachází se nyní ve vazbě, aniž by bylo v zákonné třicetidenní lhůtě podle §71 odst. 5 řádně rozhodnuto o trvání či ukončení vazby.
Stěžovatel, jak uvádí ve své ústavní stížnosti, upozorňoval krajský soud, ke kterému podal stížnost proti usnesení okresního soudu, na pochybení okresního soudu spočívajícímu v nevyslechnutí stěžovatele osobně k věci. Krajský soud však názor stěžovatele neakceptoval, a jeho stížnost opět bez slyšení stěžovatele zamítl. K námitce stěžovatele ohledně osobního slyšení před okresním soudem krajský soud uvedl, že stěžovatel se podrobně vyjádřil písemnou formou a ani při hlavním líčení konaném dne 26. 7. 2004 se k podané žádosti a stížnosti nevyjadřoval. V této souvislosti však stěžovatel poukazuje na to, že předmětem tohoto hlavního líčení nebyla žádost o propuštění z vazby ani stížnosti proti rozhodnutí o vazbě. Stěžovatel je toho názoru, že krajský soud svým postupem porušil stejná ustanovení Listiny a Úmluvy jako okresní soud.
V závěru své ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na to, že Ústavní soud svůj názor na nutnost osobního slyšení při rozhodování soudu o vazbě vyjádřil v nálezech sp. zn. I. ÚS 573/02 a I. ÚS 161/04.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rovněž požádal o to, aby dle §39 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen zákon o Ústavním soudu) Ústavní soud upřednostnil projednání této ústavní stížnosti, neboť danou věc považuje za velmi naléhavou. Stěžovatel konečně ve své ústavní stížnosti také vyslovil souhlas s upuštěním od případného ústního jednání.
II.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti jako vedlejší účastník vyjádřilo Okresní státní zastupitelství v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní státní zastupitelství"). Ve svém vyjádření Ústavnímu soudu sdělilo, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, a k námitce absence osobního výslechu uvedlo, že se obviněný velmi podrobně vyjádřil ve své žádosti o propuštění z vazby a také upozornilo na to, že obviněný nevyužil možnosti se vyjádřit ani v průběhu hlavního líčení dne 26.7.2004.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti jako vedlejší účastník vyjádřilo také Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové (dále jen "krajské státní zastupitelství"). Ve svém vyjádření odkázalo na usnesení krajského soudu, s jehož závěry se ztotožňuje.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil okresní soud. Ve svém vyjádření nesouhlasí s tím, že by postupem soudů v dané věci došlo k ústavně nepřípustnému omezení základních práv obviněného. Okresní soud ve svém vyjádření uvádí, že převažující praxe obecných soudů vychází z toho, že podání obviněného, zpracované jeho obhájcem, a směřující k rozhodnutí soudu o dalším trvání vazby, obsahuje plnou argumentaci obviněného, kterou je možno až do rozhodnutí soudu kdykoliv doplnit. Není důvodné předpokládat, že by soud při osobním slyšení obviněného v těchto případech zjistil více rozhodných skutečností pro své rozhodnutí, včetně argumentů ve prospěch obviněného.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil rovněž krajský soud. Uvádí, že nesdílí názor prezentovaný v ústavní stížnosti, ohledně tam vytýkaných pochybení a odkázal na své stanovisko, které vyjádřil ve svém usnesení, když má za to, že skutečnosti, které jsou v ústavní stížnosti uvedeny, jsou stejné jako ty, s kterými se již v tomto svém usnesení vypořádal.
III.
K posouzení argumentů stěžovatele a vyjádření účastníků konstatuje Ústavní soud především, že problematikou osobního slyšení při rozhodování o vazbě se opakovaně zabýval ve své judikatuře, včetně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 22/03 (nepublikováno), III. ÚS 544/03 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 32, usnesení 6, strana 479), I. ÚS 573/02 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 32, nález 41, strana 397), III. ÚS 333/04, III ÚS 369/04,
I. ÚS 515/04, IV. ÚS 394/04, IV. ÚS 239/04, IV. ÚS 265/04 (nepublikována).
V nálezu sp. zn. I. ÚS 573/02 Ústavní soud shledal, že "Právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Pokud v takovém řízení není umožněno slyšení obviněného, dochází v případě následného pokračování vazby k ústavně nepřípustnému omezení svobody (čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy.)" Obdobně v případě nálezu sp. zn. I. ÚS 161/04 Ústavní soud konstatoval, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy "je třeba při rozhodování o pokračování omezení osobní svobody zajistit slyšení dotčené osoby." V případě obou těchto nálezů Ústavní soud konstatoval absenci osobního slyšení a napadená rozhodnutí zrušil. Přitom zohlednil i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který mnohokrát konstatoval důležitost osobního slyšení a kontradiktorního procesu při rozhodování o vazbě, včetně například rozhodnutí Garcia Alva v. Germany - application no. 23541/94, Schöps v. Germany - application no. 25116/94, Nikolova v. Bulgaria - application no. 31195/96, Assenov and Others v. Bulgaria - 90/1997/874/1086, Megyeri v. Germany - 63/1991/315/386, Sanchez-Reisse - 4/1985/90/137, Kampanis v. Greece - 19/1994/466/547, NiedbaĹ‚a v. Poland - application no. 27915/95, Trzaska v. Poland - application no. 25792/94, Kawka v. Poland - application no. 25874/94, Lietzow v. Germany - application no. 24479/94, Shishkov v. Bulgaria - application no. 38822/97, Graužinis v. Lithuania - application no. 37975/97, WĹ‚och v. Poland - application no. 27785/95, G.K. v. Poland - application no. 38816/97, Frommelt v. Liechtenstein - application no. 49158/99 (http://cmiskp.echr.coe.int/tkp197/).
Ústavní soud nicméně ve svých rozhodnutích rovněž konstatoval, že tyto dva uvedené nálezy Ústavního soudu a zmíněnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva nelze interpretovat tak, že absence ústního slyšení v řízení, ve kterém je rozhodováno o dalším trvání vazby, sama o sobě znamená vždy porušení ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavní soud tak ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 515/04 neměl výhrady k postupu soudu v případě, kdy "Stěžovatel nebyl propuštěn z vazby na svobodu, protože Vrchní soud v Praze se neztotožnil s názorem, že přes přetrvávající důvody vazby a přes konkrétní opodstatněnost trestního stíhání stěžovatele, kdy je reálně ohrožen vysokým trestem odnětí svobody, může být postačujícím důvodem pro propuštění stěžovatele na svobodu fakt, že o předchozím ponechání stěžovatele ve vazbě krajský soud nerozhodoval se zajištěním slyšení obviněného, při němž by se mohl vyjádřit ke konkrétním důvodům své vazby." Ústavní soud přitom zdůraznil, že tento závěr není v rozporu s právním názorem vysloveným v nálezu sp. zn. I. ÚS 573/02, protože ve věci sp. zn. I. ÚS 573/02 bylo, na rozdíl od případu sp. zn. I. ÚS 515/04, "nesporné, že konkrétní vazební důvod tvrzený obecnými soudy nebyl opodstatněný a průběh řízení prokázal, že stěžovatel, pokud by měl dánu příležitost v rámci vazebního slyšení reagovat na tento tvrzený vazební důvod, by jeho existenci snadno vyvrátil. Jinými slovy, v této věci neveřejná forma jednání soudu o pokračování omezení svobody stěžovatele přispěla k omezení jeho možnosti zvrátit svým vyjádřením rozhodnutí soudu, které se opíralo pouze o formálně konstatovaný vazební důvod."
V rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 239/04 pak Ústavní soud shledal, že "nelze mít výhrady proti postupu soudu rozhodujícímu ve vztahu k existujícím konkrétním vazebním důvodům bez slyšení stěžovatele v případech, kdy konkrétní námitka, jejíž prokázání by reálně mohlo opodstatněnost vazby zvrátit, nebyla uplatněna". Ústavní soud v tomto svém rozhodnutí také dospěl k závěru, "že jak z článku 5 odst. 4 Úmluvy, tak ani z výše uvedeného nálezu ve věci I. ÚS 573/02, nelze dovodit povinnost automaticky ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby (tj. s výjimkou prvotního rozhodování soudu o vzetí do vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy) plně respektovat záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v čl. 6 Úmluvy. Opačný výklad by byl ryzím formalismem, byť je nepochybné, že i v těchto případech procesní záruky nesmějí být výrazně nižší, než jsou garance, které poskytuje článek 6 odst. 1 Úmluvy. Je jisté, že při každém dalším rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšena. Takový požadavek musí ovšem být relevantní, tj. splňovat jisté kvalitativní náležitosti, a tudíž minimálně z něho musí být zřejmá konkrétní fakta, která se nezdají ani nepravděpodobná ani bezvýznamná, mající pro rozhodování soudu význam a jež nelze objasnit jinak, než osobním slyšením. Zda takové slyšení soud akceptuje či nikoliv, záleží plně na jeho úvaze. Stěžovatel ve své stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání ve vazbě neuvedl jakékoliv konkrétní námitky, jež by naznačovaly, že okolnosti, na kterých bylo omezení jeho svobody založeno, se změnily či zanikly, a z nichž by vyplývala nutnost jeho osobního slyšení; již proto se nemůže svého práva být osobně slyšen důvodně domáhat ani v rámci podané ústavní stížnosti." (Obdobně viz též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 265/04.)
Rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 515/04 a IV. ÚS 239/04 vycházejí z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srovnej jeho výše uvedená rozhodnutí, zejména pak Kampanis v. Greece, Nikolova v. Bulgaria, Shishkov v. Bulgaria).
Ústavní soud uzavírá, že český trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by zakotvovalo právo obviněného na osobní výslech při rozhodování soudu o žádosti obviněného o propuštění z vazby dle §72 odst. 3, ani při rozhodování soudu o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce, který rozhodl dle §71 odst. 3, případně odst. 4, tak, že se obviněný ponechává ve vazbě, a ani při rozhodování soudu o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění z ní dle §71 odst. 5, případně odst. 6. Ústavní soud nicméně ve své judikatuře dospěl k závěru, že tato ustanovení trestního řádu nelze vykládat izolovaně, nýbrž v kontextu práv zaručených Úmluvou, v tomto případě zejména s ohledem na její čl. 5 odst. 4. Vzhledem k tomu, a s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, proto Ústavní soud shledal, že při rozhodování soudu v těchto případech patří ústní slyšení mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení. Ústavní soud nicméně ve své judikatuře zastává názor, že nutnost osobního výslechu není automaticky daná ve všech případech. Ústavní soud konstatoval, že při každém rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodováním soudu osobně slyšena. Takovýto požadavek musí být ovšem relevantní, tedy splňující určité kvalitativní náležitosti. Soud, který nevyhoví takovémuto požadavku pak musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody k odepření slyšení vedly.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného všechny námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že jeho ústavní práva nebyla porušena.
Pokud stěžovatel, odkazujíce na nálezy sp. zn. I. ÚS 573/02 a I. ÚS 161/04, namítá absenci osobního slyšení při rozhodování o vazbě, Ústavní soud považuje za nutné v souladu se svou shora uvedenou judikaturou zdůraznit, že absence takovéhoto slyšení neznamená vždy automaticky porušení ústavně zaručených práv a svobod, nýbrž každý případ je nutno posuzovat individuálně, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, včetně toho zda stěžovatel vznesl požadavek, aby mu bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšen, a tento požadavek splňoval určité kvalitativní náležitosti.
V daném případě ze spisu okresního soudu sp. zn. 3T 67/2004, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že stěžovatel ve své žádosti o propuštění z vazby osobní slyšení ani nepožadoval a ani neuvedl jedinou konkrétní námitku, jejíž prokázání by, ve vztahu k existujícím konkrétním vazebním důvodům, reálně mohlo v rámci slyšení vyvrátit konkrétní důvod opodstatňující vazbu. Rovněž ve své stížnosti proti usnesení okresního soudu nežádal o osobní slyšení před krajským soudem a neuvedl žádnou skutečnost, pro kterou by slyšen být měl. Proto Ústavní soud neshledal v postupu soudů nedostatky, které by porušovaly základní práva stěžovatele.
Ústavní stížnost je nutno považovat z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a senát Ústavního soudu ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
V rámci podané ústavní stížnosti, stěžovatel také požádal aby, vzhledem k tomu že věc je naléhavá, byl zvolen postup podle §39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud, aniž by v tomto směru přijal příslušné usnesení, od samého počátku v řízení před ním postupoval tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu