ECLI:CZ:US:2016:3.US.902.16.1
sp. zn. III. ÚS 902/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Elišky Ešík, zastoupené JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem, sídlem v Bruntále, dr. E. Beneše 1497/21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2015 č. j. 22 Cdo 2419/2015-149 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. prosince 2014 č. j. 56 Co 446/2014-106, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Eliseuse Terze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
2. Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 21. července 2014 č. j. 10 C 155/2013-59 zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se ve smyslu ustanovení §99 odst. 3 občanského soudního řádu domáhala zrušení usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 28. března 2013 č. j. 10 C 103/2008-240, kterým byl schválen smír stěžovatelky a vedlejšího účastníka a vypořádáno jejich společné jmění manželů. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě shora uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil; následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti (stejně jako v předchozím soudním řízení) namítá, že předmětný smír (jejž uzavřela její tehdejší právní zástupkyně bez jejího vědomí) byl schválen v rozporu s hmotným právem, neboť nemovitosti, jež byly součástí vypořádání, do společného jmění manželů nespadaly, jelikož byly ve výlučném vlastnictví stěžovatelky; současně stěžovatelka namítá (a namítala), že v daném případě mělo být aplikováno německé hmotné i procesní právo, pročež nebyla dána ani příslušnost českých soudů.
4. Nadto stěžovatelka namítá, že odvolacím (i nalézacím) soudem odkazované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 314/2003 bylo vydáno před vstupem České republiky do Evropské unie, pročež je třeba považovat tento judikát za překonaný. V projednávané věci navíc není dle stěžovatelky splněna podmínka předvídaná ustanovením §85 občanského soudního řádu, neboť oba rozvádějící se manželé po celou dobu manželství žili a zdržovali se a i v současnosti nadále žijí a zdržují se na území Spolkové republiky Německo. V této souvislosti pak stěžovatelka zdůrazňuje, že obvyklý pobyt (bydliště) ve smyslu rozhodných ustanovení občanského soudního řádu není totožný s obsahem pojmu trvalý pobyt užívaný pro potřeby evidence obyvatel (resp. s údajem, který slouží rovněž k určení adresy pro doručování ve smyslu ustanovení §46b občanského soudního řádu). Dle názoru stěžovatelky proto měly soudy přihlédnout i k existenci rozsudku Obvodního soudu v Ebersbergu ze dne 10. srpna 2006 sp. zn. 002F00278/02, kterým byl vysloven rozvod manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka, a ze kterého je rovněž patrné, že stěžovatelka je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí v Sedlicích.
5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
7. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
8. V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu – z níže uvedených důvodů – nelze vyhovět.
9. Aplikace ustanovení §43 odst. 3 ve spojení s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu přichází do úvahy mj. tehdy, pokud – tak jako v projednávané věci – je (již) z obsahu ústavní stížnosti (a jejích příloh) zřejmé, že stěžovatelka vznáší pouze takové námitky, se kterými se Nejvyšší soud v předchozím řízení již řádně vypořádal, přičemž stěžovatelka – byť petitem ústavní stížnosti toto rozhodnutí dovolacího soudu napadá – proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu žádné ústavněprávně relevantní námitky nevznáší.
10. Ve vztahu k námitce stěžovatelky, že do jí napadeného soudního smíru byly zahrnuty předmětné nemovitosti, jež nespadají do společného jmění manželů, postačí připomenout, že dovolací soud v odůvodnění svého usnesení poukázal na závěry usnesení sp. zn. 22 Cdo 5170/2007, dle kterých nemůže být soudní smír v řízení o vypořádání společného jmění manželů neplatný jen proto, že do něj byla z vůle stran zahrnuta věc ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů. Případnost odkazu dovolacího soudu na tento judikát přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňuje.
11. Řádně se potom dle názoru Ústavního soudu Nejvyšší soud vypořádal i s druhou stěžovatelčinou stěžejní námitkou, že v dané věci nebyla dána příslušnost českých soudů (a že mělo být rozhodováno podle německého procesního i hmotného práva). Označuje-li přitom stěžovatelka dovolacím soudem odkazované rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 314/2003 za překonané, neboť bylo vydáno (ještě) před vstupem České republiky do Evropské unie, je namístě stěžovatelce připomenout, že sama v ústavní stížnosti akcentuje skutečnost, že žádné z příslušných unijních nařízení „neřeší otázku vypořádání majetkových vztahů rozvádějících se manželů“; ani z ústavní stížnosti tak není zřejmé, proč by závěry odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (již) neměly být relevantní. Stejně tak není z ústavní stížnosti jasné ani to, proč by v souzené věci nemohlo (nemělo) být aplikováno ustanovení §86 odst. 2 občanského soudního řádu (ve spojení s ustanovením §21 odst. 1 a §37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním), zvláště když toto ustanovení koresponduje normě obsažené v ustanovení čl. 22 odst. 1 Nařízení „Brusel I“ ?Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, resp. v ustanovení čl. 24 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění)?, pakliže sama stěžovatelka v ústavní stížnosti opakovaně zdůrazňuje, že inkriminované nemovitosti jsou v jejím (výlučném) vlastnictví. Pro úplnost je možné dodat, že v dané věci zjevně není možné aplikovat ustanovení čl. 3 Nařízení „Brusel II“ [Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti].
12. Z uvedených důvodů tak postačí již pouze zdůraznit, že se stěžovatelce porušení základních práv zaručených Listinou doložit nepodařilo; okolnost, že se neztotožňuje se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích, přitom nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti.
13. Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu