ECLI:CZ:US:2016:3.US.984.16.1
sp. zn. III. ÚS 984/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti Energo IPT s.r.o., sídlem v Brně, Sušilova 602/13, zastoupené Mgr. Radkem Vondráčkem, advokátem, sídlem v Kroměříži, Masarykovo nám. 128, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2016 č. j. 23 Cdo 663/2015-149, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. října 2014 č. j. 5 Cmo 188/2014-123 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. února 2014 č. j. 34 Cm 113/2011-95, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a společnosti TELKAS s.r.o., sídlem v Brně, Helfertova 519/22, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Krajský soud v Brně rubrikovaným rozsudkem zavázal stěžovatelku k povinnosti uhradit vedlejší účastnici částku 962 901 Kč s příslušenstvím z neuhrazených plateb objednatele díla (jehož předmětem byla dodávka a montáž oken a dveří). K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci shora uvedeným rozsudkem rozsudek krajského soudu potvrdil; následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť dospěl k závěru, že právní závěr odvolacího soudu (stručně rekapitulovaný v bodu 4.) je správný.
3. Předmětem sporu se v posuzované věci stala otázka, zda peněžité dluhy stěžovatelky, k jejichž úhradě vyzvala vedlejší účastnice fakturami č. 280100331, 280100344 a 280100371, zanikly splněním, či nikoliv. Stěžovatelka totiž v řízení tvrdila, že úhradu provedla (již) prostřednictvím šeku ze dne 8. dubna 2009 a dvěma bezhotovostními platbami ze dne 15. ledna 2009 a 18. února 2009, ve kterých však uvedla chybné variabilní symboly, pročež vedlejší účastnici na tuto skutečnost upozornila přípisem ze dne 5. května 2009, v němž informovala, že učiněnými platbami uhradila (rovněž) dluhy, k jejichž úhradě byla vyzvána inkriminovanými fakturami; stěžovatelka navíc v řízení konstantně tvrdila, že vedlejší účastnice vystavila faktury č. 280100371 a 280100370, přestože jimi vyúčtované práce vůbec nebyly provedeny (což vedlejší účastnice dle stěžovatelky v řízení nikterak nerozporovala).
4. Obecné soudy však dospěly k závěru, že stěžovatelka šekem a dvěma bezhotovostními platbami jasně identifikovala příslušné faktury, přičemž následným přípisem nebylo možné tyto úhrady jednostranně měnit. Obecné soudy proto kvalifikovaly původní plnění stěžovatelky jakožto bezdůvodné obohacení vedlejší účastnice, které však v době jejich rozhodnutí nebylo splatné, neboť stěžovatelka vedlejší účastnici k jeho vydání nevyzvala. Stěžovatelčinu kompenzační námitku proto neshledaly důvodnou.
II.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jí dříve učiněné platby - klasifikované soudy (dle jejího názoru formalisticky) jako bezdůvodné obohacení - měly být považovány (s použitím ustanovení §330 ve spojení s ustanovením §324 obchodního zákoníku) za platby bez označení. Dle názoru stěžovatelky, akcentující dlouhodobý charakter jejího obchodního vztahu s vedlejší účastnicí, by totiž bylo porušením ustanovení čl. 11 Listiny, pokud by k platbě označené variabilním symbolem mělo být přistupováno rozdílně ve srovnání s platbami bez uvedení jejich specifikace.
6. Nadto stěžovatelka namítá, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu je třeba kvalifikovat jako nepředvídatelné a překvapivé. Soud totiž - aniž by stěžovatelku o tomto svém záměru ve smyslu ustanovení §118a občanského soudního řádu poučil - právně kvalifikoval její předchozí platby jako bezdůvodné obohacení vedlejší účastnice, což mělo v konečném důsledku vliv na právní posouzení stěžovatelčiny kompenzační námitky (mj. proto, že jí nebyla dána příležitost doložit, že vedlejší účastnici zaslala výzvu na vydání bezdůvodného obohacení).
III.
7. Ještě dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
9. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
10. Aplikace ustanovení §43 odst. 3 ve spojení s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu totiž přichází do úvahy mj. tehdy, pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší pouze námitky, se kterými se obecné soudy v předchozím řízení již řádně (a opakovaně) vypořádaly, tedy za situace, kdy stěžovatelka (navzdory řadě dovolávaných ustanovení ústavního pořádku) via facti žádnou ústavněprávní argumentaci nepředkládá a toliko pokračuje v dosavadní polemice se závěry obecných soudů.
11. Posuzovaná ústavní stížnost obsahuje dvě stěžejní námitky: a) soudy nesprávně - v rozporu s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku - kvalifikovaly stěžovatelčino plnění jako bezdůvodné obohacení vedlejší účastnice, přestože z obsahu jejího přípisu ze dne 5. května 2009 je zjevné, že třemi platbami v průběhu roku 2009 již inkriminovaný závazek splnila; b) soudy vydaly překvapivé a nepředvídatelné rozhodnutí, neboť bez předchozího poučení kvalifikovaly stěžovatelčiny platby jako bezdůvodné obohacení vedlejší účastnice, čímž znemožnily efektivní procesní obranu stěžovatelky, neboť jí nebylo umožněno prokázat, že se její nárok na vydání bezdůvodného obohacení (již) stal splatným, a tedy i započitatelným.
12. Odhlédne-li Ústavní soud od skutečnosti, že se obě výše rekapitulované námitky navzájem poněkud vylučují, omezí se na konstatování, že se s těmito námitkami řádně (a tedy ústavně konformním způsobem) vypořádal Nejvyšší soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku, pročež dle názoru Ústavního soudu postačí na tomto místě toliko odkázat jak na poslední odstavec na str. 3 a první odstavec na str. 4 rozsudku (kde se dovolací soud vypořádává s otázkou důvodnosti stěžovatelčiny kompenzační námitky), tak na druhý odstavec na str. 4 rozsudku Nejvyššího soudu (kde je podrobně vysvětleno, proč v daném případě neměl nalézací soud ve vztahu ke stěžovatelce poučovací povinnost ve smyslu ustanovení §118a občanského soudního řádu).
13. Pouze nad rozhodný rámec ústavněprávního přezkumu napadených soudních rozhodnutí, a stěžovatelce případně na vysvětlenou, je pak možné dodat následující.
14. Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti akcentuje skutečnost, že omylem uvedla nesprávné variabilní symboly plateb (korespondující číslům vedlejší účastnicí vystavených faktur), na jiném místě ústavní stížnosti však zdůrazňuje, že fakturami č. 280100371 a 280100370 byly účtovány neexistující (neprovedené) práce, a tudíž jí vůbec nevznikla povinnost tyto faktury hradit. Sama stěžovatelka tedy potvrzuje (byť v předchozí části zpochybňovanou) skutečnost, že - prizmatem posouzení otázky důvodnosti stěžovatelčiny kompenzační námitky - je vskutku třeba tyto její platby právně kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení vedlejší účastnice (a to na základě skutkových tvrzení stěžovatelky); toto bezdůvodné obohacení by přitom mohlo představovat stěžovatelčinu - započitatelnou - pohledávku za vedlejší účastnicí toliko za předpokladu, že by stěžovatelka po vedlejší účastnici vydání bezdůvodného obohacení požadovala (čímž by se tato její pohledávka stala splatnou, a tudíž i započitatelnou). Z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by stěžovatelka takový hmotněprávní úkon (ostatně realizovatelný i během zahájeného soudního řízení - viz ustanovení §41 odst. 3 občanského soudního řádu) učinila (přičemž v ústavní stížnosti nikterak ani nerozporuje případnost závěrů odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1642/2006), pročež není možné obecným soudům z ústavněprávních pozic vytknout, že stěžovatelčinu kompenzační námitku neshledaly důvodnou.
15. Závěrem je tak namístě již pouze zdůraznit, že se stěžovatelce porušení jí dovolávaných ustanovení Listiny a Úmluvy nepodařilo prokázat, přičemž okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost její ústavní stížnosti.
16. Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu