ECLI:CZ:US:2016:4.US.1133.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1133/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Miloslava Koška, zastoupeného Mgr. Michalem Mazlem, advokátem se sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2015 č. j. 30 A 111/2014-57 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2016 č. j. 3 As 52/2015-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 4, čl. 11, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 a čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku nesprávného postupu správního orgánu při vydání územního plánu, kterým bylo nedůvodně vyloučeno pěstování nepůvodních druhů na území obce Přepeře, a následně i v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které stěžovateli neposkytly ochranu a neprovedly test proporcionality přijatého řešení ve vztahu k deklarovaným zájmům stěžovatele.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je soukromým zemědělcem, který na svých pozemcích pěstuje rakytník řešetlákový. Dne 10. 11. 2011 přijalo zastupitelstvo obce Přepeře (usnesením č. 8/2011, bod č. 4) územní plán, který v řešeném území vylučuje pěstování biomasy, rychle rostoucích rostlin pro energetické účely a dalších zde nepůvodních druhů. Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele na zrušení územního plánu obce Přepeře, popř. na zrušení části tohoto územního plánu. Nejvyšší správní soud následně v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl jeho kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří ke stěžejním otázkám.
K námitkám uvedeným v ústavní stížnosti je předně nutno poznamenat, že se jedná toliko o opakování argumentace použité v řízení před správními soudy, s níž se soudy již patřičným způsobem vypořádaly. Sama skutečnost, že se stěžovatel subjektivně se způsobem vypořádání svých výhrad z jejich strany neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Ústavní soud připomíná, že referenčním kritériem pro posuzování napadených rozhodnutí je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z hlediska aplikace podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.
Ústavní soud dále konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Ústavní soud se již ve své rozhodovací činnosti otázkou způsobilosti územního plánu (popř. jeho změny) zasáhnout do vlastnického práva k nemovitostem v jeho obvodu vícekrát zabýval. Dospěl přitom k závěru, že obecně jde o zásah ústavním pořádkem aprobovaný (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2194/15), a to za předpokladu, že je vlastnické právo omezeno v souladu se zákonem a v přiměřené míře (blíže např. nález sp. zn. II. ÚS 482/02). Vlastnické právo náleží svou povahou do kategorie základních práv a svobod jednotlivce a tvoří tedy jádro personální autonomie jednotlivce ve vztahu k veřejné moci. Stávající koncepce ochrany vlastnického práva podle judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva vychází z toho, že každému je zaručeno právo vlastnit majetek a vlastnickému právu všech vlastníků je přiznán stejný zákonný obsah a ochrana. Současně však zdůrazňuje, že vlastnické právo není absolutně nedotknutelné. Naopak připouští omezení vlastnického práva zákonem z důvodu ochrany práv druhých a ochrany veřejného zájmu, kterým se rozumí zejména ochrana lidského zdraví, přírody a životního prostředí. S ohledem na povinnost šetřit podstatu a smysl vlastnického práva (čl. 4 odst. 4 Listiny) však nesmí být vlastnické právo takto omezeno ve větší než přípustné míře a pouze tehdy, když je to nezbytné. Nicméně tak jako jiná základní práva lze rovněž vlastnické právo omezit, a to v případě kolize s jiným základním právem nebo v případě nezbytného prosazení ústavně aprobovaného veřejného zájmu (srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 102/94).
Výše uvedené závěry lze vztáhnout i ke stěžovateli namítanému porušení práva na podnikání a provozování jiné hospodářské činnosti. V nyní projednávaném případě stěžovatel tvrdí, že územní plán prostřednictvím zákazu invazivních či nepůvodních druhů rostlin stanoví určitý režim využití jeho pozemků, v jehož důsledku by mohla být znemožněna jeho podnikatelská činnost spojená s pěstováním rakytníku řešetlákového. Ústavní soud se plně ztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu, který uvedl, že považuje za zásadní, že napadený územní plán nikterak nemění dosavadní funkční využití pozemků stěžovatele. Práva stěžovatele vlastnit majetek (užívat své pozemky) a podnikat na něm tak nemohla být v důsledku regulování výskytu invazivních či nepůvodních druhů rostlin v územním plánu fakticky dotčena. Je též zřejmé, že otázka, zda se v konkrétním případě jedná o nepůvodní či invazivní druh, bude moci být řešena až v průběhu navazujících správních řízení zahájených v souvislosti s porušením zákazu obsaženého v územním plánu.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1669/11, na který v projednávané věci přiléhavě poukázaly správní soudy, též vyzdvihl, že "[ú]zemní plán je společenskou dohodou o využití území lidmi, kteří v něm žijí. Rozhodování o rozvoji spravovaného území patří mezi základní práva územní samosprávy". Na územní plán pak v tomto smyslu nutno nahlížet jako na veřejný zájem, v němž se mimo jiné odráží též suma soukromých zájmů obyvatel obce, kupř. na zachování prostředí, v němž žijí (a tím i uchování hodnoty nemovitostí v jejich vlastnictví), v relaci k zalidněnosti, zastavitelnosti obce, krajinnému rázu, životnímu prostředí atd., a to vyjádřených skrze jimi volené zastupitele. Ostatně, jak již krajský soud uvedl, ustanovení týkající se zákazu pěstování nepůvodních druhů rostlin je součástí zcela legitimního rozhodnutí zastupitelstva obce, které plně spadá do samostatné působnosti obce. Ústavní soud k tomu dodává, že takový zásah byl veden zájmem obce na ochraně životního prostředí, což lze nepochybně za obecný zájem chráněný zákonem považovat.
Pokud jde o namítané porušení práva na spravedlivý (řádný) proces, Ústavní soud konstatuje, že soudy při svém rozhodování vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jež jim poskytl oporu pro skutkové a právní závěry na jeho základě přijaté. Správní soudy přesvědčivě posoudily stěžejní otázky, a to včetně proporcionality přijatého řešení ve vztahu k deklarovaným zájmům stěžovatele, a podrobně se zabývaly všemi námitkami jím uplatněnými. O tom svědčí nejen obšírná argumentace krajského soudu (č. l. 17-31), ale též neméně obsáhlá argumentace soudu kasačního (zejm. č. l. 5-7), která je odrazem nezávislého soudního rozhodování a na níž Ústavní soud ničeho zásadně nelogického či excesivního neshledal.
Jak Krajský soud v Hradci Králové, tak následně i Nejvyšší správní soud svá rozhodnutí řádně, srozumitelně a přiměřeně ke skutkovému i právnímu stavu odůvodnily, a to včetně odkazů na předchozí soudní judikaturu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ads 58/2003-75 nebo 2 Ao 2/2007-73; vše dostupné na http://www.nssoud.cz), když dospěly k závěru, že napadený územní plán obce Přepeře ani proces jeho pořizování netrpí namítanými vadami.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že usnesením sp. zn. II. ÚS 1297/15 odmítl ústavní stížnost téhož stěžovatele v jiné věci, týkající se též pěstování rakytníku řešetlákového. V daném případě nebyla stěžovateli povolena obnova vodoprávního řízení, v jehož rámci mu byla uložena nápravná opatření spočívající v odstranění výsadby rakytníku řešetlákového pěstovaného na pozemcích spadajících do aktivní zóny záplavového území, tedy z důvodů protipovodňových opatření.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu