ECLI:CZ:US:2016:4.US.1212.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1212/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Moniky Žyrkové, nezletilých Sofie Čečotové a Alexe Žyrka, zastoupených Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě 1, Dvořákova 26, proti postupu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality Ostrava, při domovní prohlídce realizované na základě příkazu vydaného Okresním soudem v Ostravě dne 3. 2. 2016, sp. zn. 0 Nt 15011/2016, a zajištění věcí při této prohlídce, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 16. 4. 2016 ústavní stížnost splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jíž se stěžovatelé domáhají vydání nálezu, kterým by bylo vysloveno, že postupem Policie ČR, Krajským ředitelstvím policie Moravskoslezského kraje při prohlídce dne 16. 2. 2016 bylo stěžovatelům neústavně zasaženo do práva na soukromí podle čl. 7 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do nedotknutelnosti jejich obydlí zaručeného Listinou v čl. 12 a že první stěžovatelka byla dotčena ve své svobodě pohybu ve smyslu čl. 14 Listiny i na cti a důstojnosti podle čl. 10 Listiny. Dále se stěžovatelé domáhají, aby bylo rozhodnuto, že odebráním věcí při domovní prohlídce a jejich zdržováním bylo dotčeno ústavní právo stěžovatelek vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
Stěžovatelé spatřují porušení jejich práv v tom, že při domovní prohlídce se první stěžovatelka nesměla v bytě pohybovat, čímž jí bylo odebráno právo na účast na prohlídce podle §85 trestního řádu, bylo jí zakázáno telefonovat a když se chtěla převléci z pyžama, musela tak učinit pod dohledem policie. Dále spatřuje zásah do práv v tom, že nebyla jakožto jediná nájemkyně bytu vyslechnuta podle §84 trestního řádu a že jí nebyl předložen příkaz k domovní prohlídce; navíc byly stěžovatelům odebrány jejich věci, aniž by o tom byli obeznámeni. Stěžovatelé poukazují na to, že otec stěžovatele, kvůli kterému byla vedena domovní prohlídka, byl v bytě přítomen pouhou shodou okolností a jinak zde nebydlí. Stěžovatelům připadalo "neobhajitelné" i to, že policisté byli ozbrojeni samopaly. Část odebraných věcí byla stěžovatelům vrácena pouze formálně, usnesením ze dne 24. 3. 2016, č. j. KRPT-201137-153/TČ-2014-070082, fyzicky jim věci předány nebyly a Policie ČR nadále odmítá vydat jejich zbytek. Proti postupu policejního orgánu podala první stěžovatelka stížnost, kterou přezkoumal dozorující státní zástupce, přičemž v postupu Policie ČR neshledal žádné procesní vady.
Na žádost Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřila Policie ČR, Krajské ředitelství Moravskoslezského kraje, sdělením ze dne 9. 5. 2016. Ústavní soud také vyžádal příkaz k domovní prohlídce, protokol o provedení domovní prohlídky a další podklady. Ústavní soud následně v rámci svého přezkumu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:
Jak již bylo opakovaně Ústavním soudem vyloženo, jeho pravomoc je vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2159/15, IV. ÚS 3710/14 či sp. zn. III. ÚS 1107/09). Domovní prohlídka je pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád, a její procesní použitelnost, jakožto i její hodnocení z hlediska důkazního, je především věcí orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud může v případě domovní prohlídky zasáhnout jen výjimečně, dojde-li ke zjevnému excesu a k porušení základních práv stěžovatele. O takovou situaci však v dané věci nešlo; Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Z obsahu vyžádaných podkladů bylo zjištěno, že dne 15. 9. 2014 byly pod č. j. KRPT-201137/TČ-2014-070082 zahájeny úkony trestního řízení k prověření podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a odst. 3 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit otec stěžovatele, který je zároveň manželem první stěžovatelky. Tímto skutkem měla České republice vzniknout škoda ve výši nejméně 5 000 000 Kč. V rámci těchto vyšetřovacích úkonů byla shora uvedeným policejním orgánem dne 16. 2. 2016 provedena domovní prohlídka na základě příkazu vydaného Okresním soudem v Ostravě dne 3. 2. 2016, sp. zn. 0 Nt 15011/2016. Při domovní prohlídce byly zajištěny věci v majetku stěžovatelů a jejich rodinných příslušníků. Tohoto dne byl zároveň zadržen manžel stěžovatelky na základě předchozího souhlasu k zadržení vydaném Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě dne 5. 8. 2015.
Dále Ústavní soud z nájemní smlouvy a jejího dodatku zjistil, že byt užívá s první stěžovatelkou (nájemnice) i její manžel a nezletilé děti. Podle soudní praxe je osobou, u níž se domovní prohlídka provádí, ta, která obydlí skutečně užívá; může jí být vlastník bytu nebo domu, nájemník, podnájemník, popř. osoby jim blízké. Je-li takových osob více, postačuje doručení potřebných dokumentů jedné z nich (viz usnesení IV. ÚS 3371/13). Pokud byly v daném případě příkaz k domovní prohlídce, protokol o provedení domovní prohlídky a další důležité dokumenty související s prohlídkou doručeny přímo manželovi první stěžovatelky, který v průběhu domovní prohlídky nevyslovil žádné námitky k postupu policejního orgánu ani k zajištěným věcem, neporušil policejní orgán žádné zákonné omezení.
Stěžovatelé dále namítají zásah do majetkových práv spočívající v déletrvajícím zajištění některých věcí získaných při domovní prohlídce. Věci, které policejní orgány potřebují k prověření a případnému objasnění trestné činnosti, budou stěžovatelům vráceny až po jejich vyhodnocení. Obzvláště s ohledem na složitost rozklíčování obsahu elektronických zařízení je zřejmé, že v případě nutnosti jejich okamžitého vrácení by fakticky domovní prohlídka ztrácela své opodstatnění, neboť by nedošlo k řádnému vyhodnocení získaných poznatků důležitých pro trestní řízení.
Co se týká zásahu do svobody pohybu, Ústavní soud zjistil, že první stěžovatelce bylo umožněno, aby vypravila a doprovodila děti do školních zařízení - k omezení osobní svobody tedy nedošlo. Ve svém vyjádření policejní orgán uvedl, že přítomnost stěžovatelů, tedy i nezletilých dětí, na místě konání domovní prohlídky předpokládal, pročež byla jedna policistka vyčleněna, aby se ihned po vstupu do bytu stěžovatelům věnovala, aby nedošlo k jejich psychické újmě. Ústavní soud připomíná, že se nezabývá eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená zásah do základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelce bylo umožněno, aby odvedla své děti, zřejmě tak nedošlo k zásahu takové intenzity, aby byla porušena její základní práva.
Ústavní soud si je vědom toho, že domovní svoboda má charakter ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 12 Listiny, které spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu - jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec. Jestliže proto ústavní pořádek České republiky připouští průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy (usnesení sp. zn. II. ÚS 2105/14).
Domovní prohlídka byla provedena v bytě, který prokazatelně užívá manžel první stěžovatelky, čemuž nasvědčuje i fakt, že se v době domovní prohlídky v bytě zdržoval; příkaz k provedení domovní prohlídky byl řádně doručen v souladu s §83 odst. 1 trestního řádu a k zajištění věcí došlo na základě příkazu soudu splňujícího zákonné podmínky.
Pokud se tedy týká tvrzení o zásahu do práva na nedotknutelnost osoby, neshledal Ústavní soud, že by provedením domovní prohlídky došlo k omezení stěžovatelů v tomto právu, jak je zaručuje čl. 7 Listiny, který předvídá jisté zákonné omezení - obdobně pak k právu na nedotknutelnost obydlí. I zde přímo Listina v čl. 12 odst. 2 výslovně pamatuje na domovní prohlídku za podmínky splnění jejich zákonných limitů. Jestliže tedy byli stěžovatelé po jistou dobu omezeni v pohybu po bytě, jedná se o zákonem předvídanou výluku. Tvrzení stěžovatelky o zkrácení v právu na lidskou důstojnost (čl. 10 Listiny) plyne pouze ze subjektivního vnímání stěžovatelky (stěžovatelů) za situace, kdy policejní orgán již při přípravě domovní prohlídky vzal v úvahu přítomnost manželky a nezletilých dětí.
Ústavní soud konstatuje, že nezjistil pochybení policejního orgánu při provádění domovní prohlídky, a proto tvrzení stěžovatelů v ústavní stížnosti považuje za nepodložené; argumentace stěžovatelů přitom nemá oporu v žádném z předložených písemností. Domovní prohlídka představuje výrazný zásah do subjektivního vnímání vnějšího světa; jak je však z předložených informací patrné, postupoval policejní orgán v souladu se zákonem a jeho postupem nedošlo k objektivnímu zásahu do základních práv stěžovatelů Listinou.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu