ECLI:CZ:US:2016:3.US.2159.15.1
sp. zn. III. ÚS 2159/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CAMION Plus, s. r. o., se sídlem Vítězná 3334/7, Ostrava, zastoupené Mgr. Petrou Vráblikovou, advokátkou, se sídlem Karlštejnská 518, Lety, proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků vydanému Okresním soudem v Novém Jičíně ze dne 29. dubna 2015 sp. zn. 21 Nt 1413/2015 a jinému zásahu orgánu veřejné moci - Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územního odboru Nový Jičín, oddělení hospodářské kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, za účasti Okresního soudu v Novém Jičíně a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územního odboru Nový Jičín, oddělení hospodářské kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, neboť je názoru, že jím došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 12 odst. 1, čl. 26 a 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 2 a 3 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Dále navrhla, aby Ústavní soud nadepsanému policejnímu orgánu zakázal pokračovat v porušování základních práv stěžovatelky podle čl. 12 odst. 1 Listiny a přikázal obnovit stav před porušením tím, že jí vydá věci zabavené při prohlídce jiných prostor provedené dne 18. 5. 2015, specifikované v protokolu o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků, sepsaném policejním orgánem dne 18. 5. 2015 č. j. KRPT-114402-92/TČ-2014-070481.
2. Policejní orgán zahájil blíže neurčeného dne pod sp. zn. KRPT-114402/TČ-2014-070481 prověřování ohledně podezření ze spáchání zločinu neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku, jichž se měla dopustit Dagmar Velíková v možném spolupachatelství s Ilonou Kišovou a Ing. Marií Evou Němčíkovou. V průběhu šetření policejní orgán zjistil, že Dagmar Velíková "má nebo měla jednatelství" ve společnostech VELTRANS, s. r. o., VEMITRANS LG s. r. o., VEMITRANS s. r. o., VM TRANSPORT s. r. o., DER s. r. o. Na adresách sídel těchto společností je nicméně podezřelá Dagmar Velíková dlouhodobě nekontaktní a nespolupracuje s insolvenčním správcem společnosti VEMITRANS LG s. r. o. Na adresách trvalého a přechodného bydliště se podle poznatků policejního orgánu D. Velíková zřejmě nezdržuje, pouze občasně vybírá poštu na adrese svého P.O.BOXu. Prověřováním policejní orgán dále zjistil, že podezřelá Dagmar Velíková si pro svoji podnikatelskou činnost pronajala kanceláře v objektu MONTA a.s. na konkretizované adrese, kde byla několikrát viděna zaměstnanci zde působících firem. Policejní orgán dospěl k závěru, že k úplnému objasnění věci je třeba zajistit účetnictví označených společností, což předpokládá provedení prohlídky jiných prostor a pozemků podle §83a odst. 1 tr. řádu. Na tomto podkladě státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně dne 27. 4. 2015 navrhl Okresnímu soudu v Novém Jičíně vydání předmětného příkazu.
3. Okresní soud v Novém Jičíně napadeným příkazem k prohlídce jiných prostor a pozemků rozhodl s poukazem na §83a odst. 1 tr. řádu tak, že se nařizuje prohlídka jiných prostor a pozemků kanceláří č. 3, 8 a 9 nacházejících se ve 3. patře objektu MONTA a. s., ul. Bohuslava Martinů 1885/2, v Novém Jičíně, pronajatých k užívání podezřelou Dagmar Velíkovou.
4. Soud uvedl, že přezkoumal podaný návrh i předložený spisový materiál a dospěl k závěru, že za daného stavu věci je nezbytné v souladu s ustanovením §158 odst. 3 písm. i) tr. řádu s přihlédnutím k ustanovení §160 odst. 4 tr. řádu provést úkon, který nesnese odkladu, totiž prohlídku jiných prostor a pozemků. Provedený úkon může dopomoci k závěru, zda jsou nebo nejsou dány podmínky pro "vznesení obvinění vůči konkrétním osobám". Soud veden touto úvahou návrhu státního zástupce vyhověl s tím, že prohlídka jiných prostor a pozemků bude provedena příslušným policejním orgánem. Neodkladnost úkonu je podle soudu nutno spatřovat v souladu se stanoviskem státního zástupce v tom, že v dané chvíli po provedených zjištěních policejního orgánu, jak vyplývají z předložených materiálů, není možno potřebné podklady zajistit jinak. Tento úkon je podstatný nejen pro posouzení samotné trestní odpovědnosti podezřelé, ale i dalších osob, jež se mohly na trestné činnosti podílet. Soud se vyslovil, že případné zajištění konkretizovaných věcí může mít pro další šetření zásadní význam, a byly by tak vytvořeny podmínky pro zahájení trestního stíhání.
5. Jak bylo předznačeno, tato prohlídka proběhla dne 18. 5. 2015 jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon a policejní orgán o ní sepsal protokol č. j. KRPT-114402-92/TČ-2014-070481.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že policejní orgán se již před provedením prohlídky dozvěděl od vlastníka budovy MONTA a. s., že předmětné kanceláře č. 3 a č. 9 užívá coby nájemce, přičemž nemá s podezřelou Dagmar Velíkovou ničeho společného. Policejní orgán přesto prohlídku provedl dne 18. 5. 2015, aniž by k ní přizval její jednatelku a v rozporu s ustanovením §83a tr. řádu jí neumožnil účast na této prohlídce.
7. V rámci prohlídky policejní orgán zajistil mimo jiné počítače ve vlastnictví stěžovatelky a velké množství dokumentů, které nemají nic společného s fyzickými osobami a společnostmi označenými v napadeném příkazu.
8. Připouští, že společnost VEMITRANS s. r. o. je jejím obchodním partnerem, nicméně policejní orgán nijak nekonkretizoval, jaké předměty nebo dokumenty důležité pro trestní řízení má stěžovatelka v držení. Pokud by tak učinil a šlo by o dokumenty skutečně v její dispozici, vydala by je. Ani předmětné kanceláře nemají s podezřelou nic společného a nenacházejí se zde žádné její předměty nebo dokumenty. Podezřelé nejsou tyto prostory přístupné.
9. Policejní orgán porušil §84 tr. řádu tím, že zástupce stěžovatelky nevyslechl, neidentifikoval důkazy, které pro vedení vyšetřování požaduje, a tedy ji ani nevyzval k jejich vydání a "bez komunikace" pouze s odkazem na obsah příkazu prohlídku provedl.
10. Příkaz neodpovídá požadavkům §83 odst. 1, 2 a §83a tr. řádu již proto, že postrádá popis trestné činnosti a její právní kvalifikaci, resp. zahrnuje pouze obecné, univerzálně použitelné formulace. Napadený příkaz neuvádí, že prohlídka bude provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon ani důvod, proč by ve skutečnosti o neodkladný a neopakovatelný úkon mělo jít.
11. Stěžovatelka dovozuje, že okresní soud se zpronevěřil nosným důvodům judikatury Ústavního soudu, konkrétně nálezů ze dne 1. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 362/06 (N 200/43 SbNU 239), ze dne 25. 8. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1780/07 (N 147/50 SbNU 297), ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 536/06 (N 100/53 SbNU 263), ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 1940/10 (N 222/59 SbNU 207), ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 3073/10 (N 41/60 SbNU 483), ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 3369/10 (N 4/64 SbNU 39), resp. nálezu ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (219/2010 Sb., N 121/57 SbNU 495).
12. Stěžovatelka se vyslovuje, že provedení prohlídky prostor jiného subjektu než označeného v předmětném příkazu představuje porušení základních práv. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2001 sp. zn. I. ÚS 201/01 a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 16. 4. 2002 ve věci Société Colas Est. v. Francie, ze dne 25. 2. 1993 ve věci Crémieux v. Francie či ze dne 25. 2. 1993 ve věci Miailhe v. Francie a ze dne 16. 12. 1992 ve věci Niemietz v. Spolková republika Německo.
13. Ústavní soud sice nálezem ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2227/12 (N 189/67 SbNU 271) připustil, že potřeba nalézt věc nebo osobu důležitou pro trestní řízení může vynutit nařízení a provedení domovní prohlídky u třetí osoby, která není podezřelá ani obviněná ze spáchání trestného činu, avšak pouze za předpokladu, že existují dostatečně odůvodněné skutečnosti, že hledaná osoba, důkaz nebo věc, která má být nalezena, se v těchto prostorách skutečně nachází. Napadený příkaz se podle stěžovatelky vyznačuje vadou v identifikaci osoby, u níž má být prohlídka provedena, a je nepřezkoumatelný, přičemž není zřejmé, kým byla podezřelá viděna v předmětných prostorách a jak se zde mohlo "objevit" inkriminované účetnictví.
14. Stěžovatelka závěrem své ústavní stížnosti oponuje postupu policejního orgánu po prohlídce, kdy přes stížnost proti postupu orgánů činných v trestním řízení neobdržela zpět zajištěné počítače a písemnosti obchodní povahy, v důsledku čehož nemůže dostát svým závazkům a je tak ohrožena řada právních sporů, které vede. Tím, že orgány činné v trestním řízení nepřistoupily k pořízení tzv. otisku pevného disku zajištěných počítačů a vyhotovení kopií zajištěných dokumentů, porušily zároveň požadavek rychlosti řízení a minimalizace zásahů státu do práv stěžovatelky.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
15. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
16. V souvislosti se zánikem funkce soudce Ústavního soudu JUDr. Vladimíra Kůrky byla předmětná věc (tomuto soudci zpravodaji přidělená a ke dni 16. 12. 2015 neskončená), na základě ustanovení §12 odst. 17 (přechodná ustanovení) rozvrhu práce Ústavního soudu v platném znění (č. j. Org. 65/15), přidělena novému soudci zpravodaji, a to prof. JUDr. Josefu Fialovi, CSc., čemuž (jakož i rozhodnutí pléna o ustavení senátů ze dne 8. 12. 2015 č. j. Org. 60/15) odpovídá složení senátu; Ústavní soud stěžovatelku o této změně vyrozuměl.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
18. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí (srov. čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy). Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
19. Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 (N 43/5 SbNU 363) a sp. zn. IV. ÚS 582/99 (N 30/17 SbNU 221)], za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí [srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další]. Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05).
20. Zdrženlivost v zásazích proti příkazu k domovní prohlídce, resp. prohlídce jiných prostor a pozemků Ústavní soud prolomil pro mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování, a to rovněž ve vztahu k názorům, jež k významu uvedených procesních institutů Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyjádřil.
21. Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelkou namítaných ustanoveních Listiny a Úmluvy, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v příslušných ustanoveních trestního řádu.
22. Ustanovení §82 a násl. a §160 odst. 4 tr. řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit v nich zakotvené klíčové pojmy [viz jmenovitě pojem "důvodnost podezření", že v prostorách nesloužících k bydlení (jiných prostorách) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení, obsažený v §82 odst. 1 a 2 tr. řádu, resp. úkonu, který vzhledem k "nebezpečí" jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání, jak stanoví §160 odst. 4 tr. řádu] nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně.
23. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §82 a násl. a §160 odst. 4 tr. řádu. Naopak, jak bylo výše zmíněno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či jiného excesu (kupříkladu logického, v podobě vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikaturní standardy a zakládají stav nepřípustné libovůle.
24. I kdyby okresním soudem zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry, že v předmětných prostorách "může být" věc důležitá pro trestní řízení, byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů stanovených trestním řádem v dané věci však nejde; nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodného podezření" a "nebezpečí" ve smyslu §82 odst. 1, 2 a §160 odst. 4 tr. řádu] zde byly překročeny.
25. Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech soud použil toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních [způsobilých odůvodnit "podezření" přítomnosti věci důležité pro trestní řízení a "nebezpečí" zmaření úkonu, zničení nebo ztráty důkazu předvídané §82 odst. 1 a §160 odst. 4 tr. řádu], k dispozici není.
26. Co do námitky nedostatečného odůvodnění příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků je nutné především vyjít z toho, že k jeho vydání postačí, jak bylo výše uvedeno, "důvodné podezření", že v předmětných prostorách "je věc ... důležitá pro trestní řízení"; odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Přiměřeně se zde uplatní právní názor Ústavního soudu vyslovený v souvislosti s institutem usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož "trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (srov. mutatis mutandis usnesení ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03). Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako o odůvodněnosti závěru o "důvodnosti" vymezených "podezření"; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž příkaz slouží.
27. Ohledně této námitky stojí za připomenutí usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. III. ÚS 1033/07 a ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 1578/07, podle kterých "ani v případě odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám ani v případě postupu dle §78 odst. 1 tr. řádu nelze s ohledem na podstatu věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i kautel práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci následně konkretizovány v pořízených protokolech dle §85 odst. 3 ve spojení s §79 odst. 5 tr. řádu, zatímco v příkazu k provedení prohlídky postačí uvést toliko určité kategorie věcí, resp. důkazů. Stejně tak nelze v dané fázi řízení s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností a lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná."
28. Ústavní soud má za to, že orgány činné v trestním řízení v posuzované věci naplnily podmínky, které jsou na jejich postup z hlediska ústavněprávního přezkumu kladeny. Okresní soud v Novém Jičíně dostatečně vysvětlil existenci důvodného podezření ze spáchání zločinu neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku. Účelem provedení prohlídky mělo být především zajištění účetnictví společností VELTRANS s. r. o., VEMITRANS LG s. r. o., VEMITRANS s. r. o., VM TRANSPORT s. r. o. a DER s. r. o. Jak vyplývá z rubrikovaného protokolu, značné množství zabavených listinných materiálů, a to i nacházejících se v kancelářích č. 3 a č. 9 užívaných stěžovatelkou bylo označeno názvy těchto obchodních společností.
29. Byť je zřejmé, že tyto materiály (pocházející podle stěžovatelky z její obchodní spolupráce s uvedenými subjekty) význam pro trestní řízení mít nemusejí, oslabuje se tím přesvědčivost v ústavní stížnosti otevřené polemiky stran postupu orgánů činných v trestním řízení, neboť se naznačuje, že o svévoli ze strany orgánů činných v trestním řízení nejde. Jakkoli napadený příkaz obsahuje relativně obecný výčet věcí, kvůli kterým se prohlídka nařizuje (viz výše), je z něj dostatečně zřejmé, které konkrétní (byť obecně formulované) dokumenty a informace mají být během prohlídky zajištěny, a tedy z jakého důvodu byla prohlídka nařízena. V této souvislosti je třeba opět připomenout usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1033/07 a sp. zn. III. ÚS 1578/07. Současně nelze ztrácet ze zřetele kontext (charakter) trestné činnosti, v rámci jejíhož prošetřování byl napadený příkaz vydán; zjevně se totiž má jednat o sofistikovanou trestnou činnost ekonomického charakteru, jež se vyznačuje mj. tím, že - cum grano salis - na poškozené straně nefigurují (a to často i nepřímo) žádné konkrétní fyzické osoby, které by měly efektivní možnost (zájem) tuto trestnou činnost indikovat a tedy i oznámit.
30. Patří se zaznamenat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nespecifikuje, jaké věci postrádající souvislost s inkriminovanými společnostmi jí byly zabaveny; název stěžovatelky se vyskytuje pouze na str. 7 protokolu ve spojení s počítačem, kde mají být uložena "data firem VEMITRANS s. r. o., CAMION Plus s. r. o. a Dagmar Velíková", a o VEMITRANS s. r. o. a Dagmar Velíkové se přitom zmiňuje napadený příkaz.
31. Ke stěžovatelčině námitce, že prohlídka proběhla v jí užívaných prostorách, ačkoli nespadá mezi podezřelé subjekty, dlužno připomenout, že Ústavní soud kupř. v usnesení ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2831/11 a ze dne 12. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 2343/13 neshledal ústavněprávní deficit v případě prohlídky u stěžovatele, který "není podezřelý".
32. Pokud jde o stěžovatelkou uváděný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2227/12, v tehdejší věci nebyl předmětem ústavní stížnosti samotný příkaz k prohlídce, nýbrž její provedení nad jeho rámec, kdy někdejší příkaz zmocňoval k domovní prohlídce výhradně v obydlí jediné osoby, vůči které se trestní řízení vedlo, a tato osoba nadto ani neměla vztah k tehdejší nemovitosti jako celku (nebyla jejím vlastníkem či spoluvlastníkem). Oproti tomu, nyní projednávanou ústavní stížností napadený příkaz na kancelářské prostory, kde byla prohlídka uskutečněna, ve výroku odkazoval. Ve věci sp. zn. IV. ÚS 2227/12 byly navíc zároveň dány další skutečnosti svědčící o chybném postupu orgánů činných v trestním řízení, zejména nebyl proveden předchozí výslech, ačkoliv podmínky pro upuštění od jeho provedení nebyly dány. Poukaz stěžovatelky na tento nález tak Ústavní soud nepovažuje za přiléhavý.
33. Ústavní soud připouští, že v okamžiku, kdy má být příkaz k prohlídce vydán, existuje zpravidla málo "procesně fixovaných" informačních zdrojů a soudce je beztak mnohdy odkázán na stručné a fragmentární informace poskytnuté mu policejními orgány a státním zastupitelstvím (srov. informace pořízené operativně pátracími prostředky, podezřelá Dagmar Velíková byla údajně "několikrát viděna" v předmětných kancelářích, které si měla "pronajmout"); na důkladnou prověrku těchto informací nemá soudce v této fázi řízení dostatek času a prostředků (srov. odlišné stanovisko soudců Jana Musila a Michaely Židlické k nálezu ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 3/09, odst. 40). Stojí za zmínku, že stěžovatelka ničeho neuvádí k možnosti identifikovat uživatele předmětných prostor, odvíjející se např. z označení jejím názvem.
34. Aniž by Ústavní soud aproboval tzv. fishing expedition (srov. rozsudek ESLP ze dne 2. 4. 2015 ve věci Vinci Construction a GTM Génie Civil et Services v. Francie, stížnosti č. 63629/10 a č. 60567/10, nesouhlasné stanovisko soudců Zupančiče a De Gaetana), rovněž v této souvislosti lze připomenout výše uvedené závěry (srov. odst. 28 až 30) ohledně zabavení věcí se vztahem k inkriminovaným subjektům.
35. Rovněž ve vztahu k námitce týkající se neprovedení "předchozího výslechu" nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že nedosahuje ústavněprávní dimenze (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2460/13). Smyslem předchozího výslechu před provedením domovní prohlídky, prohlídky jiných prostor a pozemků a osobní prohlídky jako vážného, byť za zákonem stanovených podmínek legálního, zásahu do ústavně zaručeného základního práva, je - v případě dobrovolného vydání věci v průběhu tohoto výslechu - tento zásah odvrátit (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1142). Stěžovatelka však netvrdí, že měla v úmyslu předmětné věci dobrovolně vydat, nýbrž - protisměrně - brojí proti tomu, že je policejní orgán v průběhu domovní prohlídky zabavil. Neuvádí ani, kdo z jejích zástupců byl přítomen, a tedy mohl být policejním orgánem vyslechnut.
36. Orgány činné v trestním řízení neporušily zásadu zdrženlivosti, jestliže před vydáním příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků nevyužily instituty trestního řízení, jež více šetří základní práva podezřelých osob, jmenovitě upravené v ustanoveních §78 a §79 tr. řádu. Takové postupy se totiž zjevně příčí smyslu prohlídky coby úkonu neodkladného; ve vztahu k věcem, které měly být při prohlídce zjištěny, hrozilo - v případě vyčkávání, zda budou dobrovolně odevzdány - jejich odstranění, resp. ztráta příslušných důkazů (srov. kupř. usnesení ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 3906/12).
37. Je-li domovní prohlídka či prohlídka jiných prostor a pozemků nařízena ve fázi před zahájením trestního stíhání jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon ve smyslu §160 odst. 4 trestního řádu, jde v takovém případě o zvlášť závažný zásah do ústavně zaručeného práva na domovní svobodu, a proto také rozhodnutí, na jehož základě má být takový úkon proveden, musí být i z tohoto hlediska zvláštní závažnosti přiměřeně a dostatečně odůvodněno. Z příkazu by v takovém případě mělo být, alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu, seznatelné, z jakých důvodů považoval soud daný úkon za neodkladný nebo neopakovatelný (viz nález ze dne 25. 8. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1780/07). Stěžovatelka se mýlí, pokud vytýká, že napadený příkaz neuvádí, že prohlídka bude provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon ani
důvod, proč by ve skutečnosti o neodkladný a neopakovatelný úkon mělo jít. Ústavní soud za to, že okresní soud související odůvodnění situoval do obecné roviny, nicméně i odtud lze jednoznačně seznat, v čem neodkladnost předmětného úkonu ve smyslu §160 odst. 4 tr. řádu po skutkové stránce spočívá, tj. že hrozí ukrytí či zničení důkazního materiálu významného z hlediska prověřované věci, který se v prostorách nachází; tyto důvody jsou nadto z okolností případu zřejmé [srov. usnesení ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 1578/07, ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 349/09, ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 3906/12 a ze dne 15. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3414/12, dále též mutatis mutandis nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (N 76/73 SbNU 351)]. Prohlídku za neodkladný a neopakovatelný úkon označuje též výše specifikovaný protokol.
38. Ústavní soud v recentní judikatuře dává najevo, že stěžovatel, který brojí ústavní stížností proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci v podobě tvrzeného porušení základních práv v souvislosti s prováděním domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků, by před jejím podáním měl - zásadně - vyčerpat veškeré procesní prostředky, jež mu jsou k dispozici, v daném případě tedy postupovat ve smyslu ustanovení §174 odst. 2 písm. b) tr. řádu (blíže viz odůvodnění usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14), případně žádat o vrácení vydaných či odňatých věcí (§78 a §79 ve spojení s §80 tr. řádu). Stěžovatelka doložila, že tento požadavek splnila (viz odst. 15 tohoto usnesení).
39. Jestliže ústavněprávní konformita napadeného soudního příkazu nebyla relevantně zpochybněna, je totéž namístě vztáhnout i k postupu policejního orgánu, pakliže jednal v souladu s ním, pročež není třeba se zabývat otázkou, zda je v případě prohlídky již ukončené dán znak "aktuálního, trvajícího zásahu orgánu veřejné moci" (v podrobnostech srov. usnesení ze dne 18. 8. 2011 sp. zn. III. ÚS 1651/11), a hodnocení návrhu stěžovatelky, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky pokračovat "v porušování" jejích základních práv, je tomu konsekventní.
40. Stěžovatelčina kritika nevydání (alespoň) "otisku počítače" a kopií zabavených listin postrádá konkrétní výraz ve formulaci petitu ústavní stížnosti, kterým (podobně jako ve svých předchozích podáních) požaduje vydání zabavených věcí. Rovněž v tomto směru stojí za připomenutí omezení ústavního přezkumu rekapitulované v odst. 19 tohoto usnesení, kdy Ústavní soud se cítí být povolán korigovat toliko "nejextrémnější excesy", jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení.
41. Ústavní soud je tudíž názoru, že stěžovatelkou oponovaný zásah sledoval cíle definované v čl. 12 odst. 3 Listiny (mj. odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku). Zhlediska otázky, zda zásah byl "nezbytný v demokratické společnosti", Ústavní soud má za to, že důvody uvedené v příkazu okresního soudu mohou být považovány za odpovídající sledovaným legitimním cílům této prohlídky. Z uvedeného nutno dovodit, že v projednávaném případě nebyl dán ani jakýkoliv důvod pro vyhovění požadavku stěžovatelky na zákaz pokračování v porušování základních práv a vydání věcí zajištěných v kancelářských prostorách. Ústavní soud neshledal, že by vydáním příkazu a provedením prohlídky před zahájením trestního stíhání orgány činné v trestním řízení vybočily z mezí stanovených ústavním pořádkem, zejména čl. 12 odst. 3 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy.
42. Je tak namístě shrnout, že stěžovatelce se zásah do svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu