ECLI:CZ:US:2016:4.US.1243.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1243/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Jany Kušnírové a 2. JUDr. Jana Kušníra, oba zastoupeni JUDr. Štěpánem Maškem, advokátem se sídlem Komenského 939/21a, Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. října 2013 č. j. 31 C 124/2012-115, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2014 č. j. 30 Co 148/2014-145 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2016 č. j. 23 Cdo 4554/2014-170, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jejich žalobě na zaplacení částky 1 336 500 Kč s přísl. Rovněž požadují zrušení rozhodnutí dovolacího soudu, který odmítl jejich dovolání jako nepřípustné.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé se uvedené částky domáhali vůči Allianz pojišťovně, a. s., z titulu nevyplaceného plnění z pojistné události, kterou byla krádež jejich osobního automobilu odcizeného neznámým pachatelem. Soudy jejich návrhu nevyhověly s ohledem na to, že velký technický průkaz k vozidlu byl vydán na základě nepravdivých skutečností, čímž došlo k naplnění výluky z pojištění tak, jak je uvedeno v čl. III odst. 1 písm. p) Všeobecných pojistných podmínek.
Stěžovatelé s právními závěry soudů nesouhlasí, neboť formalistickým výkladem jim byla upřena ochrana řádně nabytého předmětu vlastnictví. Zejména namítají, že vozidlo prokazatelně existovalo a bylo v jejich vlastnictví. Je mimo jejich možnosti při nákupu odhalit, že snad na voze nesouhlasí VIN, neboť nejsou vybaveni technikou Policie České republiky, jejími pravomocemi a postupy. Smyslem havarijního pojištění je ochrana majetku pojištěného, je-li pojištěné a dostatečně určitě identifikované vozidlo poškozeno či odcizeno. Pro pojistitele je pak zcela bez významu, zda technický průkaz byl platný či nikoliv. Podle stěžovatelů je pro výplatu pojistného plnění irelevantní jaké VIN vůz nesl, resp. zda bylo duplicitní. Vozidlo bylo vybaveno sporovaným VIN již při dovozu z Itálie, prošlo důsledným správním dovozním řízením, prošlo nejméně dvěma technickými a dvěma evidenčními kontrolami při změně vlastníků a testem VIN FOTO. Článek III odst. 1 písm. p) Všeobecných pojistných podmínek neměl být nalézacími soudy aplikován mj. pro rozpor s dobrými mravy. Soudy ani nerespektovaly dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 967/2010, 28 Cdo 3784/2009 či 25 Cdo 758/2009.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů, i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. V řízení bylo zjištěno, že stěžovatelka na podkladě kupní smlouvy ze dne 2. 6. 2010 zakoupila vozidlo od společnosti P&P - Spedition Trading spol. s r. o., přičemž kupní cena sjednána částkou 1 450 000 Kč byla uhrazena v hotovosti. Podle českých evidencí mělo být vozidlo dovezeno z Itálie jako individuální dovoz, původní technický průkaz vozidla však nebyl v Itálii nikdy evidován a podle identifikačního čísla VIN ani podle původní registrační značky nebylo vozidlo v Itálii nikdy provozováno. Automobil BMW X5 s nepoškozeným identifikačním číslem VIN byl totiž přímo od výrobce vyexpedován do Makedonie, kde byl prodán a je zde i nadále provozován. Identifikační číslo VIN u automobilu stěžovatelů proto bylo ve skutečnosti jiné a bylo pozměněno, technický průkaz vozidla žalobců byl tak vydán na základě nepravdivých údajů.
Soudy poukázaly na to, že uzavřením pojistné smlouvy stěžovatelé akceptovali mj. čl. III bod 1 písm. p) Všeobecných pojistných podmínek pro havarijní pojištění vozidel, podle něhož se pojištění nevztahuje na škody vzniklé v době, kdy pojištěné vozidlo nebylo vybaveno platným českým technickým průkazem, nebo pokud byl tento vydán na základě nepravdivých údajů. Bylo proto na nich, aby jednali tak, aby se této výluce z pojištění vyhnuli, a bylo také na nich, jakým způsobem naplnění této výluky zabrání.
Vozidlo však nebylo podrobeno žádné kontrole, prostřednictvím níž by mohlo být zjištěno pozměnění identifikačního čísla VIN. Z dokladů o provedení kontroly vozidla systémem VIN FOTO jednoznačně plyne, že identifikátor vozidla nebyl tímto systémem prověřován, stejně tak okolnost, že vozidlo bylo registrováno v systému OCIS nedokládá, že úspěšně prošlo kontrolou identifikátorů. Pro rozhodnutí pak není významné ani to, že automobil opakovaně prošel technickými prohlídkami, neboť jejich účelem není zkoumání pravosti a správnosti jeho identifikačních znaků, ale pouze jeho technická způsobilost. Rovněž při vydávání technického průkazu se správnost a pravost identifikačních znaků nezkoumá. Soudy proto dospěly k závěru, že v daném případě je tak naplněna uvedená výluka z pojištění, neboť velký technický průkaz příslušející k vozidlu žalobců byl vydán na podkladě nepravdivých skutečností a byl vydán k vozidlu, které zcela nepochybně není originálním vozidlem tak, jak je v tomto technickém průkazu popsáno.
Ústavní soud konstatuje, že soudy se námitkami stěžovatelů (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů
a úvah - v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci - dospěly ke shora nastíněným závěrům. Jak již bylo naznačeno, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Věcné posouzení předmětu sporu přísluší civilním soudům a nikoliv Ústavnímu soudu, ledaže dojde ke kolizi s ústavním pořádkem. K takovému zjištění však Ústavní soud nedospěl, neboť závěry, podle nichž v uvedené věci došlo k naplnění výluky z pojištění tak, jak je uvedeno v čl. III odst. 1 písm. p) Všeobecných pojistných podmínek, nelze hodnotit jako ústavně rozporné. Soudy, včetně soudu Nejvyššího, se vypořádaly i s odkazy stěžovatelů na judikaturu Nejvyššího soudu, která se však vztahovala k otázce platnosti pojistné smlouvy, jež v projednávané věci nebyla sporná.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že ověření pravosti tzv. VIN, v případě dovezených vozidel, by mělo být především v zájmu kupujícího nezbytností. Ověření tohoto identifikačního čísla je přitom zcela dostupné, nenákladné a nevyžaduje prostředky, kterými disponuje jen policie, jak uvádí stěžovatelé. Existují i veřejně dostupné databáze, které lze rovněž pro základní informaci využít.
Jak je zřejmé, v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal porušení stěžovateli vytýkaných základních práv, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Stěžovatelé měli a nepochybně i využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu