ECLI:CZ:US:2016:4.US.1446.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1446/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. října 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti M. P., právně zastoupeného Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem, se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1046/8, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. února 2016 č. j. 3 Tz 21/2015-90, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, a za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze a ministra spravedlnosti České republiky, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým mělo podle jeho názoru dojít k porušení článku 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 2 odst. 2, článku 39, článku 8, článku 36 odst. 1, 2 a článku 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina"), článku 1, článku 6 odst. 1, 2, 3 a článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Stěžovatel (dále také "obviněný") byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2008 sp. zn. 1 T 6/2008 uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. prosince 2009.
Uvedeného trestného činu se měl obviněný dopustit (stručně řečeno) tím, že dne 30. ledna 2008 v době mezi 01.10 hod. - 01.30 hod. vyprovokoval konflikt s poškozeným Pavlem K. (jedná se o pseudonym), který spal ve svém zaparkovaném vozidle, hrubě mu nadával, což vyústilo ve vzájemnou fyzickou potyčku, při které poškozený na svoji obranu proti útočícímu obžalovanému použil dva teleskopické obušky a zasadil mu jimi nejméně dvě rány, po nichž obžalovaný upadl, bezprostředně poté obžalovaný poškozeného v úmyslu usmrtit jej třikrát bodnul nožem a způsobil mu tři bodné rány, a to nad pravou lopatkou, na přední ploše pravého stehna a bodnou ránu vpředu na hrudníku v dolní třetině, přičemž v důsledku této rány došlo k zakrvácení dutiny hrudní a osrdečníkového vaku, což vedlo ke smrti poškozeného.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. ledna 2009 sp. zn. 8 To 166/2008 podle §256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné.
Dovolání obviněného odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. května 2009 sp. zn. 4 Tdo 527/2009 podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Proti citovaným rozhodnutím podal obviněný ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 15. února 2010 sp. zn. III. ÚS 2380/09 odmítnuta jako opožděná.
Dne 29. dubna 2015 podal ministr spravedlnosti pod č. j. MSP -327/2013-OD-SPZ/26 podle §266 odst. 1, 2 trestního řádu stížnost pro porušení zákona proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna 2009 sp. zn. 8 To 166/2008, a to ve prospěch obviněného. Podle jeho názoru napadeným rozhodnutím došlo k porušení zákona v ustanovení §254 odst. 1, §256 a §134 odst. 2 trestního řádu a v řízení mu předcházejícím v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu ve vztahu k §4 a §219 odst. 1 trestního zákona.
Napadeným usnesením ze dne 3. února 2016 č. j. 3 Tz 21/2015-90 Nejvyšší soud stížnost podle §268 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu a tvrdí, že stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti v jeho prospěch byla důvodná. Má za to, že závěry uvedené v napadeném rozhodnutí jsou v extrémním rozporu s dokazováním provedeným v nalézacím řízení a že se Nejvyšší soud se stížnostními námitkami nevypořádal dostatečně.
Stěžovatel opakovaně namítá, že jednal v nutné obraně, a zdůrazňuje, že jeho obhajoba v tomto smyslu nebyla bez důvodných pochybností obecnými soudy vyvrácena. Poukazuje zejména na to, že poškozený byl voják, který jistě prodělal speciální bojový výcvik a který byl v době konfliktu ozbrojen dvěma teleskopickými obušky. Podle stěžovatele nebylo spolehlivě prokázáno, kdo a jak přesně konflikt vyvolal, a nelze mít tedy za prokázané, že se skutek stal tak, jak je uvedeno ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu. Stěžovatel rovněž zpochybňuje existenci úmyslného zavinění trestného činu, neboť zdůrazňuje, že v žádném případě nebyl srozuměn s případným usmrcením poškozeného.
IV.
Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas, osobou oprávněnou a splňuje také další požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Dle ustanovení §29 zákona o Ústavním soudu může mít každý při jednání před Ústavním soudem pouze jednoho právního zástupce. Jelikož Ústavní soud obdržel v téže věci nejen ústavní stížnost ze dne 5. května 2016 zpracovanou advokátem Mgr. Přemyslem Hoke, ale rovněž ústavní stížnost ze dne 16. května 2016, k jejímuž podání byl stěžovatelem zmocněn advokát Mgr. Miloslav Jančík, byl stěžovatel dotázán, kdo jej skutečně zastupuje při jednání před Ústavním soudem. Z vyjádření stěžovatele, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 30. září 2016, vyplynulo, že za právního zástupce v řízení před Ústavním soudem má být dále považován Mgr. Přemysl Hoke. Podání zpracované Mgr. Jančíkem má být k žádosti stěžovatele považováno za přílohu ústavní stížnosti.
V.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem jejích příloh, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 26. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).
Jak Ústavní soud v minulosti zdůraznil, neexistuje žádný ústavní imperativ zakotvit do právního řádu mimořádný opravný prostředek typu stížnosti pro porušení zákona. Jestliže však zákonodárce institut stížnosti pro porušení zákona do právního řádu vtělil, je nutno na řízení o něm vztáhnout všechny požadavky kladené na spravedlivý proces. V řízení o ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona přitom Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat celé trestní řízení, v němž bylo rozhodováno o vině stěžovatele, ale pouze vlastní řízení o stížnosti pro porušení zákona (srov. nález ze dne 12. července 2006 sp. zn. IV. ÚS 202/05, usnesení ze dne 30. září 2010 sp. zn. III. ÚS 2624/10).
Ústavní soud tedy nemohl vyhovět námitkám, kterými stěžovatel opakovaně brojil proti postupu obecných soudů v původním trestním řízení, nýbrž se věnoval pouze posouzení, zda Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona naplnil požadavky vyplývající z práva na spravedlivý proces. V tomto ohledu dospěl k závěru, že Nejvyššímu soudu nelze z hlediska ústavněprávního nic vytýkat.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud se námitkami, které byly vzneseny ve stížnosti pro porušení zákona, zevrubně zabýval a náležitě odůvodnil, proč se rozhodl jim nevyhovět. Jelikož porušení zákona mělo podle odůvodnění stížnosti spočívat v nesprávném hodnocení důkazů obecnými soudy a v porušení zásady presumpce neviny, Nejvyšší soud soustředil svou pozornost zejména na důkazní postup obecných soudů. Dospěl přitom k závěru, že dokazování provedené před soudem prvního a druhého stupně lze považovat za úplné a hodnocení provedených důkazů nijak nevybočuje z mezí ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Ke konkrétním námitkám Nejvyšší soud konstatoval, že na základě provedených důkazů (zejm. výpovědí svědků Hanáka, Müllerové a Zelka, jakož i záznamů bezpečnostních kamer) bylo jednoznačně prokázáno, že to byl obviněný, kdo kopáním a bušením do vozidla poškozeného společně s vulgárními nadávkami a výzvami k tomu, aby poškozený vylezl z vozidla, konflikt vyprovokoval. Nejvyšší soud rovněž přisvědčil názoru obecných soudů, že obviněný nejednal v nutné obraně, k čemuž se ostatně podrobně vyjádřil již v rozhodnutí o dovolání ze dne 28. května 2009 sp. zn. 4 Tdo 527/2009. Ani s námitkou neprokázání úmyslného zavinění se Nejvyšší soud neztotožnil, neboť dospěl k závěru, že naplnění subjektivní stránky trestného činu se obecné soudy náležitě zabývaly, když přihlédly jak k charakteru útoku, tak k pohnutce obviněného a průběhu konfliktu mezi obviněným a poškozeným.
Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud své závěry zcela logicky a přesvědčivě vysvětlil, a proto nezbývá než na odůvodnění jeho rozhodnutí odkázat.
Ústavní soud neshledal, že by postupem Nejvyššího soudu byla byť jen dotčena základní práva stěžovatele. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu