ECLI:CZ:US:2016:4.US.1502.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1502/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Mgr. Petra Polanského, soudního exekutora Exekutorského úřadu Liberec se sídlem Voroněžská 144/20, Liberec, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem Praha 1, Havlíčkova 1680/13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2016 sp. zn. 20 Cdo 66/2016 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2015 sp. zn. 14 Co 229/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel usnesením ze dne ze dne 9. 4. 2015 č. j. 131 EX 3396/13-139 rozhodl tak, že vymožené plnění získané zpeněžením nemovitých věcí povinného se po odpočtu nákladů exekuce ve výši 47 589,90Kč, tj. v částce 165 743,10 Kč, vydává insolvenčnímu správci povinného ve prospěch majetkové podstaty insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 18201/2014. Toto rozhodnutí zdůvodnil tím, že v rámci exekuce postihující majetek povinného vymohl elektronickou dražbou nemovitých věcí celkem 213 333 Kč. Vzhledem k tomu, že bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek povinného, však nemohl ve smyslu §109 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. v exekučním řízení pokračovat a v souladu s ustanovením §46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl o vydání vymoženého plnění po odpočtu nákladů exekuce. Usnesením krajského soudu bylo změněno rozhodnutí stěžovatele ze dne 9. 4. 2015 tak, že se insolvenční správkyni (povinného) vydává vymožené plnění z exekuce ve výši 213 333 Kč, tj. "bez odpočtu nákladů exekuce".
Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu, podle kterého je povinností soudního exekutora vydat po zahájení insolvenčního řízení na majetek povinného do majetkové podstaty úpadce jím exekučně vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce, je nejen v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, 21 Cdo 4599/2014, 26 Cdo 1179/2015, 26 Cdo 4435/2015), a ani není důvod jej cestou návrhu k velkému senátu Nejvyššího soudu korigovat, resp. se od této rozhodovací praxe odchýlit. Dosavadní nazírání Nejvyššího soudu lze navíc opřít i o ustanovení §7 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění od 1. 1. 2014, podle kterého lze ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce použít pro insolvenční řízení jen tehdy, jestliže na ně insolvenční zákon přímo odkazuje (v tomto duchu ostatně uzavřel již soud odvolací).
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že soudy nesprávně hodnotily vztah §5 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona a ustanovení §46 odst. 7 exekučního řádu, neboť ignorovaly zásadu lex posterior derogat legi priori. Stěžovatel je přesvědčen, že došlo k porušení jeho práv, neboť v důsledku rozhodnutí soudů je povinen uplatňovat svůj nárok na úhradu nákladů exekuce v rámci insolvenčního řízení pouze jako jeden z věřitelů.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval návrhem z hlediska naplnění základních požadavků podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že splněny nejsou.
Ústavní soud předesílá, že obdobnými ústavními stížnostmi se zabýval již ve svých předchozích rozhodnutích (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2030, III. ÚS 3715/15 a III. ÚS 2309/15), přičemž od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat.
Rovněž v nyní projednávané věci je nutno vyjít z toho, že stěžovatel jako soudní exekutor, který vydal rozhodnutí, jehož změnu odvolacím soudem napadá, se nachází v postavení veřejného činitele ve smyslu závěrů stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (v současné době je adekvátním označením úřední osoba) a nikoliv účastníka řízení. Ve skutečnosti nešlo o určení jeho nákladů exekuce, nýbrž o to, jak má být naloženo s vymoženým plněním ve vztahu k zahájenému insolvenčnímu řízení. Vystupuje-li tedy soudní exekutor v postavení nositele a vykonavatele pravomoci z titulu veřejného práva, pak z podstaty věci nemůže být nositelem základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99).
Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel není legitimován k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud dodává, že jeho judikatura je v této věci konstantní a pouhá polemika s právním závěrem Nejvyššího soudu obsaženým v usnesení ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3128/2014 nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel není oprávněn k podání ústavní stížnosti, byl jeho návrh bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj