ECLI:CZ:US:2016:4.US.1653.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1653/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky BIOGENIS, spółka z ograniczona odpowiedzialnościa spółka komandytowa, se sídlem ul. Stalowa 16, Chorzow, Polská republika, zastoupenou JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti rozhodnutí Celního úřadu Hradec Králové ze dne 19. 9. 2011 č. j. 20672-2/2011-066100-024, rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 17. 7. 2014 č. j. 11308-3/2014-900000-304.3, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 9. 2015 č. j. 31 Af 70/2014-56 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2016 č. j. 7 Afs 274/2015-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Stěžovatelka se současně domáhá zrušení správních rozhodnutí orgánů celní správy, které byly přezkoumávány uvedenými správními soudy. Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozhodnutími správních orgánů a správních soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále je "Ústava"). K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které aprobovaly nesprávný postup orgánů celní správy v řízení o propadnutí zajištěných výrobků podle zákona č. 352/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o spotřebních daních").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dne 25. 7. 2011 vydal Celní úřad Hradec Králové rozhodnutí č. j. 161-4/2011-066100-032-NA o zajištění vybraných výrobků - 24 833 kg minerálního oleje "Rust cleaner" podle §42 zákona o spotřebních daních. Napadeným rozhodnutím téhož celního úřadu bylo rozhodnuto o propadnutí těchto vybraných výrobků podle §42d písm. a) zákona o spotřebních daních. Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Generálního ředitelství cel, jímž bylo v podstatě zamítnuto odvolání stěžovatelky proti prvostupňovému rozhodnutí celního úřadu o propadnutí vybraných výrobků (výrok tohoto rozhodnutí byl změněn tak, že byly uvedeny všechny právní předpisy, podle kterých bylo rozhodováno, a osoba vlastníka předmětných výrobků, tj. stěžovatelky). Nejvyšší správní soud následně zamítl kasační stížnost stěžovatelky.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, i obsah napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří ke stěžejním otázkám.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud dále připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud
cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.
Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku se závěry správních soudů, a nezbývá mu než konstatovat, že soudy při svém rozhodování vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jenž jim poskytl oporu pro skutkové a právní závěry na jeho základě přijaté. Správní soudy přesvědčivě posoudily stěžejní otázky. Ústavní soud zvláště poukazuje na argumentaci, ve které oba správní soudy věnovaly pozornost vysvětlení významu a cíle právní úpravy zajištění a propadnutí vybraných výrobků podle zákona o spotřebních daních. Jak Krajský soud v Hradci Králové, tak následně i Nejvyšší správní soud postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně, srozumitelně a úplně odůvodnily, a to včetně odkazů na předchozí soudní judikaturu Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Afs 147/2014-26 nebo č. j. 2 Afs 24/2005-44; vše dostupné na http://www.nssoud.cz), ale též zdejšího soudu (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 94/97, I. ÚS 741/06 nebo I. ÚS 1534/08; všechny dostupné na http://www.usoud.cz).
Skutečnost, že stěžovatelka považuje rozhodnutí správních orgánů a správních soudů za nepřiměřeně tvrdé, neboť je přesvědčena, že jednala v dobré víře a na rozdíl od jiných daňových subjektů neměla v úmyslu porušit právní předpis, ani získat nějaký prospěch, nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud ověřil, že správní orgány a správní soudy, v souladu se zákonem aplikovaly na zákonem předvídanou situaci příslušná ustanovení zákona o spotřebních daních. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že stěžovatelka mohla - jako opomenutý účastník řízení o zajištění vybraných výrobků - uplatnit svá práva, jakmile se o probíhajícím řízení dozvěděla, tj. již v červenci 2011, kdy bylo vydáno rozhodnutí o zajištění výrobků.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu