ECLI:CZ:US:2016:4.US.1881.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1881/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Michaila Kosovského, zastoupeného JUDr. Petrem Dítětem, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, č. j. 23 Cdo 5708/2015 - 1014, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2015, č. j. 7 Cmo 199/2015 - 994, a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. 6. 2015, č. j. 23 Cm 156/2014 - 931, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci nepřiznal usnesením ze dne 15. 6. 2015, č. j. 23 Cm 156/2014 - 931, stěžovateli osvobození od soudních poplatků. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelovy poměry neumožňují přiznání osvobození od soudních poplatků ani v částečném rozsahu, a to zejména proto, že stěžovatel netvrdil a neprokázal svou tíživou osobní, majetkovou a výdělkovou situaci - pro kladné rozhodnutí nebyly pročež dány zvlášť závažné důvody předpokládané v ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř.
Vrchní soud v Olomouci rozhodnutí usnesením ze dne 24. 9. 2015, č. j. 7 Cmo 199/2015 - 994, potvrdil s odůvodněním, že stěžovatelova tvrzení ohledně tíživosti jeho sociálních a majetkových poměrů jsou nedůvěryhodná. Tuto nedůvěryhodnost soud spatřuje zejména v tom, že stěžovatelovy tvrzené příjmy a výdaje jsou vnitřně rozporné, a to zejména pokud jde o náklady na živobytí v roce 2015 ve srovnání s příjmy v roce 2014. Podle soudu dávají tvrzení stěžovatele tušit, že ve snaze vyhnout se povinnosti platit soudní poplatek, své majetkové a sociální poměry nevylíčil pravdivě, naopak je záměrně negativně zkreslil.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 3. 2016, č. j. 23 Cdo 5708/2015 - 1014, odmítl dovolání proti výše uvedenému usnesení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel svojí argumentací obsaženou v dovolání nezaložil jeho přípustnost, neboť v něm nespecifikoval žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
Proti těmto rozhodnutím se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 13. 6. 2016; navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatel namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že nepřiznáním osvobození od soudního poplatku mu bylo odepřeno právo přístupu k soudu, neboť se nemůže odvoláním bránit proti rozsudku soudu prvního stupně.
Ústavní soud nejprve ohledně náležitostí ústavní stížnosti konstatuje, že byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
Ve své judikatuře Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro osvobození od soudního poplatku podle ustanovení §138 o. s. ř., spadá vzhledem k ústavně zaručenému principu nezávislosti soudců ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy do rozhodovací kompetence obecných soudů. Ústavní soud není zpravidla nadán pravomocí přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti nároku na osvobození od soudního poplatku dospěl (viz např. usnesení ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 1070/15, nebo usnesení ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1216/15, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Výjimkou by byl pouze excesivní postup obecného soudu s výrazným zásahem do základních práv stěžovatele [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. V posuzovaném případě však Ústavní soud takové pochybení obecných soudů v ústavní rovině nespatřuje.
Obecné soudy svá rozhodnutí důkladně odůvodnily, přičemž řádně, srozumitelně a logicky uceleně předestřely úvahy, které je vedly k závěru, že stěžovateli nenáleží právo na osvobození od soudního poplatku [viz. např. usnesení ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2072/10 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Je povinností i odpovědností stěžovatele, aby řádně (věrohodně) tvrdil a prokázal své celkové poměry pro účely rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků. Soud není v tomto ohledu povinen pátrat po (údajně) nepříznivých poměrech žadatele. Následky nesplnění těchto povinností nese nyní také stěžovatel, které se marně domáhá zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem. Pokud svým jednáním stěžovatel zastíral své majetkové poměry, jedná se o jeho procesní strategii, za kterou také nese plnou odpovědnost.
Obecné soudy měly správně na paměti, že osvobodit od soudního poplatku lze pouze ve výjimečných případech. Přednost má vždy osvobození částečné před úplným, přičemž úplné osvobození je "výjimka z výjimky".
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu