ECLI:CZ:US:2016:4.US.1900.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1900/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci stěžovatelky Město Roztoky, nám. 5. května 2, Roztoky, právně zastoupené JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem se sídlem Nad Štolou 18, Praha 7, za vedlejšího účastenství 1) Dagmar Dokoupilové, 2) Libuše Jandové, 3) Ondřeje Krátkého, 4) Zdeňka Krátkého, 5) Evy Wojcik, 6) PdDr. Ivany Vojtěchovské, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. 9 C 272/2010, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. 22 Co 79/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. 28 Cdo 4029/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 26. 6. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu Prahu - západ soud zamítl žalobu stěžovatele na určení jeho vlastnictví k pozemkům v katastrálním území Roztoky u Prahy, obec Roztoky, které získali v restitučním řízení před pozemkovým úřadem vedlejší účastníci. Okresní soud odůvodnil své rozhodnutí tak, že jednotlivá rozhodnutí pozemkového úřadu o restituci pozemků nabyla právní moci, aniž by stěžovatelka uplatnila zákonný opravný prostředek. V případě, že existuje platná speciální úprava postupu při vydávání pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., včetně speciální úpravy opravných prostředků proti rozhodnutí pozemkového úřadu, nelze postupovat podle obecných zákonných ustanovení na ochranu majetku a jeho vlastnictví. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
Stěžovatelka s právními závěry obecných soudů nesouhlasí, neboť v projednávaném případě se jedná o vydání majetku osobám, které nesplňovaly podmínky pro postavení oprávněné osoby v restitučním řízení, což je okolnost, kterou stěžovatelka zjistila teprve po uplynutí lhůt pro podání opravného prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu.
Teprve v souvislosti s řízením vedeným u Okresního soudu Praha - západ ve věci sp. zn. 10 C 358/2005 proti stejným účastníkům, ukončeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. 28 Co 24/2009, zjistila stěžovatelka, že neměli a nemají postavení oprávněných osob, protože jejich odevzdací listina Okresního soudu Praha - západ sp. zn. D 1044/99 ze dne 29. 5. 2001, podle které byl odevzdán majetek po Václavu Práškovi právním předchůdcům shora uvedených oprávněných a na níž pozemkový úřad založil svoje rozhodnutí, je fakticky jen "prázdnou množinou".
Ve skutečnosti byl totiž majetek po Václavu Práškovi odevzdán již odevzdací listinou vydanou Okresním soudem civilním pro Prahu - sever ze dne 22. 12. 1941 Heřmanu Roedlovi, čímž bylo dědické řízení pravomocně skončeno. Pokud pak následně majetek velkostatku Roztoky převzal československý stát, odňal tím majetek H. Roedlovi a nikoliv pozůstalosti po V. Práškovi nebo jeho dědicům - právním předchůdcům osob, které pozemkový úřad nesprávně považoval za oprávněné osoby. Z tohoto důvodu nemohou vedlejší účastníci řízení o ústavní stížnosti nabýt v konkrétní věci žádný majetek.
V dodatečném dědickém řízení po H. Roedlovi, vedeném u Okresního soudu pro Prahu - západ pod sp. zn. D 1044/99, nerespektoval soud závazný právní názor Nejvyššího soudu a v přímém rozporu s ním vydal dědicům po zůstaviteli odevzdací listinu k předmětným pozemkům. Podle názoru stěžovatelky zde nižší soud rozhodl v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu.
Z uvedených důvodů lze i přes zmeškání lhůt pro uplatnění opravných prostředků proti rozhodnutím pozemkového úřadu uplatnit obecná ustanovení občanského zákoníku na ochranu vlastnictví, neboť opačný postup by znamenal nepřiměřené a nespravedlivé zvýhodnění osob bez oprávněného restitučního nároku, jakož i poškození majetkových práv stěžovatelky. Stěžovatelka je toho názoru, že v předmětném případě došlo k zásahu do jejich základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně konstatuje, že v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech.
Podle náhledu Ústavního soudu je v předmětném případě sporné především to, zda byl majetek po zůstaviteli V. Práškovi odňat československým státem právním předchůdcům vedlejších účastníků nebo zda se tak stalo ve vztahu k H. Roedlovi. I v případě, že by se tvrzení stěžovatelky zakládalo na pravdě, nelze přehlížet, že právní řád poskytuje pro věcnou změnu ať již správního či soudního rozhodnutí, určité procesní prostředky. Pokud jich stěžovatelka včas nevyužila, nelze daný stav zvrátit zpochybněním věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Obecně lze konstatovat, že existence lhůt v právu představuje pro účastníky řízení určitý prvek jistoty, který by byl jejich překročením či obejitím zpochybněn.
Obecné soudy se v rámci svých odůvodnění relevantními námitkami stěžovatelky řádně zabývaly a náležitě odůvodnily, proč nelze přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Stejně tak se vypořádaly s důvody, pro které nelze na daný případ aplikovat obecnou právní úpravu. Z ústavněprávního hlediska jim tak není čeho vytknout.
Namítá-li stěžovatelka porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Stejně tak by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, pokud by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. pokud by se jednalo o případ, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a další). To se však v předmětném případě nestalo.
Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu