ECLI:CZ:US:2016:4.US.2022.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2022/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti JUDr. Jaroslava Kouta, zastoupeného Mgr. Karlem Benešem, advokátem, se sídlem Karla IV. 430, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2012 č. j. 21 Cdo 3075, 3076/2010-870, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2014 č. j. 21 Cdo 176/2013-971, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2016 č. j. 21 Cdo 1131/2016-1073, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. června 2012 č. j. 23 Co 93/2008, 23 Co 375/2009-916, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5. listopadu 2015 č. j. 23 Co 93/2008-1050, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě o určení neplatnosti odvolání z funkce a o žalobě o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru.
Stěžovatel namítá, že ačkoliv ve věci bylo vícekrát rozhodováno, a to i Nejvyšším soudem, soudy se jeho námitkami dostatečně nezabývaly. Nejvyšší soud svá rozhodnutí nepřesvědčivě odůvodnil a dovolání stěžovatele odmítal, aby se s jeho argumenty nemusel zabývat, dovolání žalovaného však řešil.
V případě návrhu na určení neplatnosti odvolání z funkce vedoucího právního oboru se soudy nevypořádaly s jeho argumentací a jím předloženými důkazy. V rozhodnutí o odvolání z funkce ani není uvedeno, jakým zákonem stanovené povinnosti stěžovatel porušil. Dále se soudy nevypořádaly s argumentací a důkazy stěžovatele, že postup bývalého zaměstnavatele byl v rozporu s dobrými mravy a diskriminací z důvodu věku.
U návrhu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru soudy zejména ignorovaly stěžovatelem tvrzenou a prokázanou skutečnost, že zaměstnavatel měl možnost stěžovatele dále zaměstnávat a on byl ochoten jinou práci pro něho vykonávat. Žalovaný však učinil vše pro to, aby ho zaměstnávat nemusel. Vzhledem k neplatnosti odvolání z funkce je absolutně neplatná i následná výpověď z pracovního poměru. Stěžovatel namítá, že žalovaný porušil ustanovení §65 odst. 3 a §46 odst. 2 zákoníku práce, a §7 odst. 2 zákoníku práce, neboť v souvislosti s odvoláním z funkce a následnou výpovědí z pracovního poměru vůči němu postupoval v rozporu s dobrými mravy, žalovaný rovněž porušil §1 odst. 4 zákoníku práce, neboť jeho postup vůči stěžovateli byl diskriminací z důvodu věku.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že ve věci bylo několikrát rozhodováno. Požadavek stěžovatele na určení neplatnosti odvolání z funkce, byl zamítnut - rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 4. 2009 č. j. 6 C 44/2005-639, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. 6. 2012 č. j. 23 Co 93/2008, 23 Co 375/2009-916. Dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu (ve výroku týkajícím se odvolání z funkce) bylo odmítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2014 č. j. 21 Cdo 176/2013-97. Ve vztahu k rozhodnutím soudů o určení neplatnosti odvolání z funkce je tak nutné považovat ústavní stížnost za návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí dále vyplývá, že o návrhu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru bylo naposledy rozhodováno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2016 č. j. 21 Cdo 1131/2016-1073, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5. 11. 2015 č. j. 23 Co 93/2008-1050, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 5. 2015 č. j. 6 C 44/2005-989 o zamítnutí návrhu stěžovatele na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Nejvyšší soud uvedeným rozhodnutím odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s jeho judikaturou.
Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud rovněž konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdy by měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Soudy se řádně zabývaly námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) a zákonu odpovídajícím způsobem zdůvodnily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru, že při výpovědi stěžovatele z pracovního poměru byly splněny zákonné předpoklady uvedené v ust. §46 odst. 1 písm. c), §65 a §46 odst. 2 zákoníku práce. Pokud jde o posuzování plnění nabídkové povinnosti žalovaného ve smyslu ust. §46 odst. 2 zákoníku práce, vycházely ze závazného právního názoru dovolacího soudu a zohlednily, že stěžovatel nesplňoval kvalifikační (jazykové) předpoklady pro volné místo, které mohlo být obsazeno bez výběrového řízení. Rovněž bylo v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu ozřejměno, že výkon pravá žalovaného nebyl v rozporu s dobrými mravy veden přímým úmyslem způsobit stěžovateli újmu podle §7 odst. 2 zákoníku práce. Soudy se vypořádaly i s námitkou týkající se diskriminace z důvodu věku. Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí soudů všech stupňů považuje za dostatečně a logicky odůvodněná.
Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich konkluzí Ústavním soudem způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu.
Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně i využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu