ECLI:CZ:US:2016:4.US.2076.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2076/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Martina Duška, zastoupeného JUDr. Vlastislavem Karlem, advokátem se sídlem Chlumova 10, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2012 č. j. 80 Cm 16/2008-99 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2014 č. j. 7 Cmo 136/2013-130, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o zaplacení částky 2 080 000 Kč, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Za spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze napadeným rozsudkem uložil stěžovateli zaplatit žalobci do konkursní podstaty úpadkyně společnosti UNO-CENTER, s. r. o., částku 2 080 000 Kč. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 2090/2015-159 odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry soudů o nesení důkazního břemene ohledně vzniku škody, resp. prokázání vlastnictví předmětné částky. Tvrdí, že soud prvního stupně při svém rozhodování nerespektoval právní názor odvolacího soudu obsažený ve zrušujícím usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2011 č. j. 7 Cmo 366/2010-79, jímž bylo původní rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Nerespektování závazného právního názoru mělo spočívat v bezdůvodném přenesení důkazního břemene ohledně vlastnictví peněz na stěžovatele. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je pak podle stěžovatele nepřezkoumatelné, neboť je založeno na opačných právních závěrech, než vyplývají z jeho výše uvedeného zrušujícího rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je dále podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde.
Námitky stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a soudu odvolacího, představují polemiku s jejich skutkovými zjištěními a právními závěry o nesení důkazního břemene ohledně vlastnictví částky 2 080 000 Kč. Ústavní soud k této polemice uvádí, že se nelze ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že soud prvního stupně při rozhodování o této otázce nerespektoval právní názor odvolacího soudu obsažený ve zrušujícím rozhodnutí. Z napadeného rozsudku naopak vyplývá, že soud prvního stupně na základě zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu doplnil dokazování ohledně vlastnictví předmětné částky, provedené dokazování podrobně zhodnotil a své právní závěry řádně odůvodnil. Odvolací soud se jednotlivými námitkami stěžovatele řádně zabýval, srozumitelně uvedl důvody, které jej vedly k rozhodnutí o správnosti rozsudku soudu prvního stupně. Napadený rozsudek odvolacího soudu nelze považovat za případ odepření spravedlnosti. Ústavní soud považuje právní hodnocení i závěry soudů za ústavně konformní a neshledal tak důvod přistoupit ke kasačnímu zásahu.
Přestože stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhl pouze zrušení rozhodnutí městského a vrchního soudu, bylo - aby Ústavní soud nebyl nařčen z přepjatého formalismu - podrobeno ústavnímu přezkumu i rozhodnutí soudu dovolacího, které stěžovatel v odůvodnění stížnosti (bez další argumentace) toliko zmiňuje. Ústavní soud nicméně na postupu Nejvyššího soudu - z pohledu ústavněprávního - neshledal žádné pochybení. Ostatně Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, jeho přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 29029/09 a IV. ÚS 3416/14).
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti, neboť ústavní stížnost nelze považovat za prostředek umožňující stěžovateli prosadit svůj názor na to, jak by soudy měly v jeho věci rozhodovat.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu