ECLI:CZ:US:2016:4.US.2104.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2104/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Miroslavy Volákové, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Polská 4, Karlovy Vary, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2015 č. j. 57 A 116/2013-64 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2016 č. j. 5 As 136/2015-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozhodnutími správních soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávného postupu soudů, které se dopustily svévole, když aprobovaly aplikaci norem veřejného práva (stavebního zákona). Stěžovatelka současně požádala o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Městského úřadu Nejdek, Odboru stavebního úřadu a životního prostředí (dále jen "stavební úřad") ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. OSÚŽP/1017/12Sa bylo stěžovatelce a dalším osobám zúčastněným na řízení podle §129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavební zákon"), nařízeno odstranění stavby "Stavební úpravy společných částí půdního prostoru bytového domu N.". Proti rozhodnutí stavebního úřadu podala stěžovatelka odvolání, které bylo rozhodnutím Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 16. 9. 2013 č. j. 706/SÚ/13-3 zamítnuto. Rozhodnutí o odvolání napadla stěžovatelka žalobou u Krajského soudu v Plzni, který ji jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud následně zamítl kasační stížnost stěžovatelky.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, i obsah napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří ke stěžejním otázkám.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud dále připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud
cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.
Ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku se závěry správních orgánů a následně správních soudů. Podstata této argumentace tkví v tom, že oproti názoru správních orgánů i obecných soudů považuje stěžovatelka provedené stavební úpravy za nevyžadující stavební povolení, ohlášení ani jiné opatření stavebního úřadu, neboť prostor, v němž byly provedeny, není společnou částí domu, ale jejím vlastnictvím v rámci jednotky č. X. Proto podle stěžovatelky neexistoval důvod, aby stavební úřad vedl řízení o odstranění stavebních úprav podle stavebního zákona.
Ústavní soud považuje zjištěný skutkový stav za dostatečný a jeho právní posouzení provedené správními soudy za logické, úplné a přesvědčivé. Připomíná argumentaci, v níž oba správní soudy věnovaly dostatečnou pozornost vysvětlení významu a cíle relevantní právní úpravy týkající se odstranění stavby a vymezení jednotek a společných částí budov. Správní soudy přesvědčivě a ústavně konformně objasnily, že pokud je v prohlášení vlastníka opomenuto vymezení některých prostor nebo částí budovy, pohlíží se na ně jako na společné části budovy ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek, nelze-li je označit za jednotku či její příslušenství ve smyslu dalších místností v domě, jako jsou sklepy, komory, apod.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny, Ústavní soud konstantně judikuje, že pouhý spor o vlastnictví, v němž má být existence vlastnického práva teprve konstituována, pod ochranu daného ustanovení nespadá (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, Ústavní soud nemohl vyhovět návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu