ECLI:CZ:US:2016:4.US.2169.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2169/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Mgr. Jany Terelové, zastoupené Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem se sídlem v Plzni, Klatovská třída 73/7a, proti postupu Krajského státního zastupitelství v Plzni ve věci č. j. 1 KZN 1046/2016-18 ze dne 5. května 2016, Okresního státního zastupitelství v Tachově ve věci č. j. 0 ZN 1293/2015-20, ze dne 11. března 2016, a postupu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Územního odboru Tachov, Obvodního oddělení Tachov, ve věci č. j. KRPP-113839-94/TČ-2015-031014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka namítá, že postupem výše uvedených orgánů veřejné moci bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 5, 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 1, 2 a čl. 7 Všeobecné deklarace lidských práv, v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti podrobně popisuje dlouhodobé jednání skupiny osob v obci směřující proti ní a jejímu manželovi. Popsala jednání zastupitelstva, okolnosti pořizování zvukových záznamů z nich, nátlak na jejího manžela, který byl v průběhu let starostou či zastupitelem obce. Konstatuje nečinnost Policie při vyřizování řady jí podaných trestních oznámení. Situace vyvrcholila napadením stěžovatelky a jejím trestním oznámením, které policie posoudila jako přestupek. Takový postup považuje za nesprávný, má za to, že postup okresního státního zastupitelství nebyl zákonný, odborný ani účinný; byly ignorovány zjevné skutečnosti, věci byly vyřizovány formálně, a ani krajské státní zastupitelství nevykonalo řádně dohled. Fakticky tak byl posvěcen protiprávní stav a Generální inspekce bezpečnostních sborů její oznámení řádně neprověřovala. Stěžovatelka se proto domáhá, aby Ústavní soud zakázal Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni, Okresnímu státnímu zastupitelství v Tachově i Policii České republiky, pokračovat v porušování jejích zaručených práv.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka svým podáním brojí proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, jímž měla být zkrácena ve svých zaručených právech. Podrobně popsala genezi vztahů v obci a ataků vůči ní a jejímu manželovi; výše uvedené zásahy spočívají ve vyrozumění stěžovatelky: Policejní orgán stěžovatelce sdělil, že její trestní oznámení přečinů výtržnictví a ublížení na zdraví posoudil jako přestupek a věc postoupil příslušnému správnímu orgánu. Okresní státní zastupitelství pak stěžovatelku vyrozumělo o přezkumu postupu policejního orgánu, jehož závěry shledalo jako opodstatněné. Krajské státní zastupitelství stěžovatelku vyrozumělo o provedeném výkonu dohledu vyššího státního zastupitelství.
Ústavní soud je povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci procesních předpisů, která musí vyvolávat reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat. Ústavní soud sice rozumí stěžovatelce, které byl život v obci znepříjemňován gradováním nepřátelského postoje vůči ní a jejímu manželovi, i to, že takový vývoj chápe jako podstatný diskomfort jejího života. Fakt, že její trestní oznámení bylo posouzeno jako přestupek, a nikoliv jako trestný čin, však není samostatně projevem zásahu do jejích zaručených práv. Pokud pak státní zastupitelství neshledala postup policie jako protizákonný, respektive potvrdila správnost závěru o postoupení věci k přestupkovému řízení, neshledává v tom Ústavní soud tvrzený zásah.
Ústavní soud se již v minulosti zabýval otázkou nároku na trestní stíhání jiné osoby. Opakovaně judikoval, že ze "čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odstavce 1 písmene d) Ústavy ČR nezakládá" (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 361/96, U 5/7 SbNU 343, http://nalus.usoud.cz). Dále Ústavní soud konstatuje, že také otázkou povinnosti účinného vyšetřování, zda došlo ke spáchání trestného činu (osobou odlišnou od stěžovatele), se již Ústavní soud zabýval podrobně, například v usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13. Avšak ani ve světle zohledněné judikatury Evropského soudu pro lidská práva není možno v právě projednávané věci shledat stěžovatelkou tvrzená pochybení.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu