ECLI:CZ:US:2016:4.US.2170.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2170/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Jurníčkové, zastoupené JUDr. Bc. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem se sídlem Údolní 33, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 817/2015-403 ze dne 23. dubna 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že dopisem ze dne 24. 11. 2008 sdělil stěžovatelce její tehdejší zaměstnavatel, Jihomoravský kraj, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí pro nadbytečnost podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce z důvodu rozhodnutí zaměstnavatele o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce na odboru školství a "dalších organizačních změn", neboť rozhodnutím ředitele Krajského úřadu Jihomoravského kraje č. 2/03 ze dne 30. 6. 2003 bylo zrušeno mimo jiné "funkční místo č. 09450, PT 7 statistik - zpracování údajů pro statistické bilance", které stěžovatelka zastávala.
Uvedenou výpověď napadla stěžovatelka žalobou, jíž nejprve Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 7. 2010 č. j. 13 C 75/2009-220 vyhověl. K odvolání žalované strany bylo rozhodnutí nalézacího soudu rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2011 č. j. 15 Co 364/2010-254 jako věcně správné potvrzeno. Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný dovolání, jemuž Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 2. 2013 č. j. 21 Cdo 863/2012-286 vyhověl, napadené rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud, na rozdíl od městského i krajského soudu, dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovatelce dopisem žalovaného ze dne 24. 11. 2008 není neplatná, neboť tu existuje příčinná souvislost mezi organizační změnou přijatou žalovaným a nadbytečností žalobkyně, a to přestože k této výpovědi došlo s delším časovým odstupem od samotného provedení organizační změny, v jejímž důsledku se stěžovatelka stala nadbytečnou. Ve věci následně rozhodl Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 7. 2013 č. j. 13 C 75/2009-325, jímž žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 7. 2014 č. j. 15 Co 435/2013-389 rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutí dovolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že obecné soudy nevzaly dostatečně v úvahu, že se žalovaný zaměstnavatel snížil k tomu, že v textu výpovědi odkázal na smyšlené rozhodnutí, které vůbec nepřijal, kdežto to, které předložil, bylo dodatečně změněného obsahu. Žalovaný se dle jejího názoru snažil před ní do poslední chvíle tajit text rozhodnutí ředitele č. 02/03, ačkoliv to mělo existovat v písemné podobě. Text tohoto rozhodnutí, který žalovaný založil k důkazu do spisu, nelze dle stěžovatelky považovat za autentický, neboť i když se text tváří jako rozhodnutí ředitele, není jím vlastnoručně podepsán a ani podpis autora není nahrazen mechanickými prostředky, přičemž svědkyně žalovaného dosvědčovaly, že každé jiné rozhodnutí ředitele, se kterým přicházely do styku, bývalo ředitelem vlastnoručně podepsáno. Stěžovatelka se domnívá, že jí byla dána výpověď výhradně proto, že byla již tři týdny předtím propuštěna neplatným okamžitým zrušením pracovního poměru, pak je ovšem předmětná výpověď nepochybně neplatným právním úkonem pro rozpor s dobrými mravy, neboť není ničím jiným, než dalším potrestáním žalobkyně za domnělé porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, které soudy již dříve pravomocně určily, že nebylo. Stěžovatelka dále vyjádřila své přesvědčení, že ji žalovaný vybral z množiny kandidátů proto, že s ní již po (neplatném) okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 6. 6. 2003 nepočítal a považoval ji za propuštěnou. Stěžovatelka zdůraznila, že bylo nepochybně od zaměstnavatele nemravné, když poté, co neúspěšně zaměstnankyni propustil, a soud určil neplatnost jeho rozvazovacího úkonu, tak z téže zaměstnankyně znovu učinil oběť dalšího propouštění, ačkoli zde bylo více kandidátů na propuštění. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, i obsah naříkaného soudního aktu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Takové excesy Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním námitek ryze skutkového charakteru, které stěžovatelka již uplatnila v řízení před obecnými soudy, a otázky ústavní konformity nyní napadeného usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání se nijak nedotýká. Odůvodnění Nejvyššího soudu v napadeném usnesení je sice velmi stručné, nicméně tuto stručnost je třeba hodnotit v kontextu toho, že Nejvyšší soud se případem stěžovatelky již hlouběji zabýval, a to ve výše zmíněném rozsudku ze dne 27. 2. 2013, jímž vyhověl dovolání protistrany a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Stěžovatelka však rozporuje skutkové závěry ohledně autenticity a obsahu organizační změny, v jejímž posledku se stala pro zaměstnavatele nadbytečnou, a okolností, za kterých jí byla dána výpověď z pracovního poměru pro tuto nadbytečnost, což Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumat z podstaty věci nemohl, poněvadž dovolání je otevřené jen řešení otázek právních, nikoli skutkových. Tím spíše ani Ústavní soud nemůže stěžovatelkou vznesené výhrady přezkoumat, poněvadž by se musel sám stylizovat do role nalézacího soudu a celý případ namísto obecných soudů přezkoumat. To mu ale, jak bylo vyloženo výše, s ohledem na jeho postavení a pravomoci nepřísluší. Ústavnímu soudu tak nezbývá, než konstatovat, že argumentace stěžovatelky nemá ústavní rozměr, byť sama stěžovatelka je v ústavní stížnosti přesvědčena o opaku.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud musel přikročit k odmítnutí ústavní stížnosti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. června 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu