ECLI:CZ:US:2016:4.US.2186.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2186/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Střední školy gastronomie a služeb Liberec, Dvorská 447/29, příspěvkové organizace, sídlem Dvorská 447/29, Liberec, zastoupené JUDr. Jakubem Svobodou, Ph.D., advokátem se sídlem Dušní 11, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2016 č. j. 21 Cdo 652/2016-232 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. 9. 2015 č. j. 83 Co 499/2014-209, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto, že výpověď daná žalobci stěžovatelkou je neplatná a rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelce (jako právnímu nástupci původního zaměstnavatele, který dal žalobci neplatnou výpověď z pracovního poměru) byla rozsudkem Okresního soudu v Liberci č. j. 16 C 305/2003-59 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 35 Co 197/2009-177 z 19. 1. 2010 uložena povinnost umožnit žalobci výkon práce podle pracovní smlouvy ze dne 30. 9. 1988 a dohody o změně pracovní smlouvy z 20. 12. 1988 v pozici vedoucího technicko-ekonomického úseku. Stěžovatelka proto zařadila žalobce ke dni 30. 3. 2010 do funkce zástupce ředitele pro provoz a ekonomiku. Vzhledem k tomu, že funkce byla již obsazena a měli by ji vykonávat dva zaměstnanci, stěžovatelka dne 24. 3. 2010 rozhodla o organizační změně, spočívající ve snížení počtu zaměstnanců na této pozici o jednoho za účelem zvýšení efektivnosti. Dne 30. 3. 2010 byl žalobce vyzván stěžovatelkou k nástupu k výkonu práce a současně mu byla předána i výpověď z pracovního poměru.
Nalézací i odvolací soud dospěly k závěru, že rozvázání pracovního poměru výpovědí danou stěžovatelkou žalobci, je neplatné, neboť nebyl dán ve výpovědi použitý výpovědní důvod podle §52 písm. c) zák. práce, když absentuje příčinná souvislost mezi organizační změnou a nadbytečností zaměstnance. Rozhodnutí stěžovatelky není ve skutečnosti organizačním opatřením, neboť jím nedošlo ke zrušení funkčního místa zástupce ředitele pro nepedagogickou činnost (provoz a ekonomiku či ekonomicko-technické záležitosti), ale uvedeným postupem bylo řešeno zdvojení obsazení jednoho pracovního místa v důsledku toho, že dříve byl na pracovní místo žalobce přijat jiný zaměstnanec. V tomto případě se však nejedná o organizační změnu, neboť druh práce vykonávaný žalobcem se nadbytečným nestal a důvodem pro jeho nadbytečnost tak mohou být jedině okolnosti jiné, nespadající však pod uplatněný výpovědní důvod. Stěžovatelka žalobci určila obsazenou pracovní pozici a následně dala žalobci výpověď z organizačních důvodů, aniž mu nabídla jinou, popřípadě i méně kvalifikovanou práci, aby v případě jejího odmítnutí uplatnila legitimní důvod pro skončení pracovního poměru pro nadbytečnost.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že rozhodnutím Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 12. 2008 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. 1. 2010 jí byla uložena povinnost umožnit žalobci výkon práce na pozici, která u žalobce více než 15 let neexistovala. Rozhodnutí stěžovatelky je třeba přiznat charakter organizační změny, i když nedošlo ke zrušení funkční pozice, když všechny ostatní podmínky pro vznik nadbytečnosti zaměstnance byly naplněny a zaměstnavatel v souladu s úpravou zákoníku práce usiloval o snížení stavu zaměstnanců tak, aby nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám (a jeho organizační struktuře). Nejvyššímu soudu stěžovatelka zejména vytýká, že mechanicky převzal závěry odvolacího soudu a stěžovatelku zařadil mezi zaměstnavatele, kteří předstírají změny ve své organizační struktuře za trvání pracovního poměru určitého zaměstnance, aby mu následně mohli dát výpověď pro nadbytečnost.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud rovněž konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Z výše uvedeného je zřejmé, že za dané situace se Ústavní soud ani v projednávané věci nemůže pouštět do meritorního přezkumu rozhodnutí civilních soudů a nahrazovat jejich hodnocení, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Podstatou ústavní stížnosti zůstává pouze polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se stěžovatelka domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Soudy se řádně zabývaly námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) a zákonu odpovídajícím způsobem zdůvodnily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru, že nadbytečnost žalobce, pro níž mu byla dána výpověď, nebyla důsledkem realizace rozhodnutí zaměstnavatele o změně jeho úkolů, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, nýbrž reakcí na již nastalý stav, kdy na jedno pracovní místo byli přijati dva zaměstnanci, a tedy absentuje hmotněprávní předpoklad pro výpověď z pracovního poměru podle §52 písm. c) zák. práce. Své závěry srozumitelně a dostatečně odůvodnily a z hlediska ústavnosti jim není co vytknout.
V předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, výstižně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatelky, směřujícího proti rozsudku krajského soudu, je jednak založeno na závěru, že nenaplňuje předpoklady přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.), neboť rozhodnutí odpovídá ustálené rozhodovací praxi a není dán důvod, aby rozhodná otázka byla posouzena jinak, a dále že jsou uplatněny jiné dovolací důvody než uvedené v ust. §241a odst. 1 o. s. ř. Tento závěr podle judikatury Ústavního soudu nepodléhá jeho přezkumné pravomoci, neboť podle ust. §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu. V projednávané věci však Ústavní soud neshledal důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybňoval závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání.
Ústavní soud uzavírá, že právo na spravedlivý (řádný) proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu