ECLI:CZ:US:2016:4.US.2199.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2199/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Sládečkem o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Josefa Červinky, ze dne 5. 7. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu Olomouc ze dne 12. 2. 2015 č. j. 6 Cmo 12/2014-518 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu Ostrava ze dne 14. 7. 2014 č. j. 8 Cm 89/2001-457 bylo porušeno základní právo, chráněné čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost usnesení Okresního soudu Vsetín ze dne 13. 5. 2015 č. j. 31 EXE 1156/2015-101 a usnesení ze dne 13. 4. 2015 č. j. 31 EXE 1123/2015-26; aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, kterým ukládá soudnímu exekutoru JUDr. Jiřímu Trojanovskému, Exekuční úřad Frýdek-Místek, Farní 23, nepokračovat ve vydaných exekučních příkazech č. j. l43 EX 00232/15-094 ze dne 26. 5.2015 o postižení všech movitých věcí JUDr. Josefa Červinky a Jaromíry Červinkové, č. j. l43 EX 00232/15-04 a č. j.143 00232/15-036 ze dne 20. 5. 2015 o srážkách dávek důchodového zabezpečení JUDr. Josefa Červinky č. j. l43 EX 00232/15-043 a č. j. 00232/15 o prodeji automobilů JUDr. Josefa Červinky a Jaromíry Červinkové, č. j. l43 EX 00232/15-030 ze dne 20. 5. 2015 o prodeji nemovitostí JUDr. Josefa Červinky a Jaromíry Červinkové; dále aby vydal předběžné opatření, kterým ukládá soudnímu exekutoru Mgr. Jaroslavu Kocincovi, Exekuční úřad Frýdek-Místek, Farní 19, nepokračovat ve vydaných exekučních příkazech č. j. 142 EX 00528/15-027 a č. j. 143 EX 00528-028 ze dne 15. 4. 2015 o srážkách dávek důchodu JUDr. Josefa Červinky a Jaromíry Červinkové č. j. l42 EX 00528/15-204 a č. j. 142 EX 00528/15-023 ze dne 15. 4. 2015 o prodeji nemovitostí JUDr. Josefa Červinky a Jaromíry Červinkové č. j. l42 EX 00528/15-158 ze dne 15. 2. 2016 o pohledávkách JUDr. Josefa Červinky vůči České podnikatelské pojišťovně, a. s., Vienna Insurence Group, se sídlem Budějovická 64/5,140 00 Praha; aby uložil zastavit provádění znaleckého posudku na základě usnesení o ustanovení znalce k ocenění nemovitostí JUDr. Josefa Červinky a Jaromíry Červinkové; aby uložil Nejvyššímu soudu České republiky neprodleně vydat rozhodnutí o dovolacím návrhu JUDr. Josefa Červinky ze dne 20. 3. 2015; aby uložil JUDr. Josefu Červinkovi do 30 dnů uplatnit u Krajského soudu Ostrava náklady řízení za dosud učiněné právní úkony a ostatní náklady řízení; aby Krajskému soudu Ostrava uložil do dvou měsíců od předložení nákladů řízení vydat usnesení k přiznání nákladů řízení JUDr. Josefu Červinkovi k tíži společnosti
FOCUS-METAL, s. r. o., se sídlem Valašské Meziříčí, Jiráskova 399/11.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že rozsudkem Vrchního soudu Olomouc ze dne 12. 2. 2015 č. j. 6 Cmo 12/2014-518 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu Ostrava ze dne 14. 7. 2014 č. j. 8 Cm 89/2001-457 bylo stěžovateli uloženo zaplatit navrhovateli částku 5 164 679 Kč. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší námitky proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu. Uvádí, že řízení, které dosud nebylo završeno rozhodnutím dovolacího soudu, trvá již 14 let, a postoj Nejvyššího soudu, který odmítá odložit vykonatelnost rozhodnutí, považuje za nepochopitelný. Navrhuje proto, aby Ústavní soud rozhodl, tak jak je shora uvedeno. V návrhu dále uvádí, že mu vzniká a vznikla vážná a neodvratitelná vysoká újma vlivem záporného vyslovení obecných soudů o odkladu rozhodnutí do doby ukončení dovolacího řízení a za současné "horlivé" činnosti dvou exekutorů, ač je jim známo, že svou působnost provádí přesto, že dosud není ukončeno dovolací řízení a v případě kladného rozhodnutí Nejvyššího soudu vzniknou velké následky v navrácení předchozího stavu majetkové situace stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud předně považuje za nutné zdůraznit, že je vázán petitem ústavní stížnosti, který nemůže sám měnit ani překročit (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3314/13).
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že návrh je zčásti nepřípustný a zčásti jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které otevřené řízení poskytuje, eventuálně i řízení, které má být v případě kasačního rozhodnutí dovolacího soudu posléze vedeno. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co další stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.
Námitkami, týkajícími se rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, se proto Ústavní soud, s ohledem na podané dovolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto, nemohl zabývat. Stěžovatel ostatně ani nepožaduje zrušení těchto rozhodnutí, ale požaduje, aby Ústavní soud pouze konstatoval porušení základních práv.
Rovněž obecným poukazem stěžovatele na délku řízení, včetně řízení u Nejvyššího soudu, se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť stěžovatel ani neuvádí, zda využil adekvátní prostředky dané mu k ochraně jeho práva zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Stěžovatel totiž pouze uvádí, že podával opakovaně návrhy na odklad vykonatelnosti rozhodnutí a žádal o přednostní projednání věci. Povinností Ústavního soudu přitom není, aby sám z vlastní iniciativy zjišťoval a vyhledával, zda v tom kterém řízení skutečně dochází k průtahům, jež stěžovatel pouze obecně konstatuje, aniž by uvedl a doložil vyčerpání předchozích procesních prostředků.
Návrhy na vydání předběžného opatření, kterým by Ústavní soud uložil soudním exekutorům nepokračovat ve vydaných exekučních příkazech; na uložení povinnosti zastavit provádění znaleckého posudku na základě usnesení o ustanovení znalce k ocenění nemovitostí JUDr. Josefa Červinky a Jaromíry Červinkové; na uložení povinnosti Nejvyššímu soudu neprodleně vydat rozhodnutí o dovolacím návrhu ze dne 20. 3. 2015; na uložení povinnosti JUDr. Josefu Červinkovi do 30 dnů uplatnit u Krajského soudu Ostrava náklady řízení za dosud učiněné právní úkony a ostatní náklady řízení; na uložení povinnosti Krajskému soudu Ostrava do dvou měsíců od předložení nákladů řízení vydat usnesení k přiznání nákladů řízení JUDr. Josefu Červinkovi k tíži společnosti FOCUS-METAL, s. r. o., se sídlem Valašské Meziříčí, Jiráskova 399/11, je nutné považovat za návrhy, k jejichž projednání a rozhodnutí není Ústavní soud za popsané procesní situace příslušný.
Pravomoc a příslušnost Ústavní soud vymezuje čl. 87 odst. 1 Ústavy České republiky. Rozhodovací pravomoc Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti stanoví §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Z uvedeného vyplývá, že nelze dovodit oprávnění Ústavního soudu, aby přikázal jinému státnímu orgánu, jak a o čem má jednat či rozhodovat (obdobně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1862/09, II. ÚS 385/05, II. ÚS 223/03 a další). Jak ostatně Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje, s jeho rolí se neslučuje, aby ve vztahu k jiným státním orgánům vystupoval v postavení hierarchicky nadřízené, "superrevizní" nebo kontrolní instance.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, Ústavní soud se nemohl zabývat návrhem stěžovatele na odložení vykonatelnosti rozhodnutí Okresního soudu Vsetín a návrhem na vydání předběžných opatření podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal (srov. obdobně sp. zn. III. ÚS 3291/15). O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož mu vyhověl fakticky.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Vladimír Sládeček v. r.
soudce Ústavního soudu