ECLI:CZ:US:2016:4.US.2217.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2217/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci stěžovatele Ing. Oldřicha Ráže, právně zastoupeného Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou se sídlem Lipová 5a, Brno, za vedlejšího účastenství České republiky - Ministerstva financí, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1747/2013, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 28 Co 205/2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. 31 C 109/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 22. 7. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal na České republice - Ministerstvu financí, uložení povinnosti zaplatit mu částku 501.228,- Kč s příslušenstvím, jakožto náhradu za nucené omezení vlastnického práva k pěti bytům v jeho bytovém domě, a to v důsledku regulace nájemného z bytů. Obvodní soud pro Prahu 1 uložil ústavní stížností napadeným rozsudkem ČR zaplatit stěžovateli částku 95.934,- Kč s příslušným úrokem z prodlení. V rozsahu částky 405.294,- Kč pak obvodní soud žalobu zamítl. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem vyhovující část rozsudku nalézacího soudu změnil tak, že zamítl žalobu i co do částky 54.954,- Kč, ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatel je vlastníkem obytného domu v P. V tomto domě bylo v roce 2003 celkem 11 bytů, z nichž většina byla pronajímána nájemcům za regulované nájemné. Svou žalobou ze dne 6. 10. 2004 se stěžovatel domáhal vydání rozsudku, jímž bude ČR uložena povinnost vydat náhradu za nucené omezení vlastnického práva dle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve výši 772.524,- Kč s příslušenstvím. Tato žaloba byla nejprve soudy obou stupňů zmítnuta. Po zrušujícím nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 122/08 se věc vrátila obecným soudům k novému projednání.
V průběhu řízení před soudem prvního stupně stěžovatel omezil svou žalobu na částku 501.228,- Kč s přísl., která představuje náhradu za nucené omezení vlastnického práva u pěti bytů v předmětném domě za období od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2003 (dále jen rozhodné období). Pokud jde o sporné nájemné u zmíněných pěti bytů, tak poslední možná výše regulovaného nájemného dle zrušených regulačních předpisů činila 27,29 Kč za 1m2. Měsíční příjem stěžovatele z těchto pěti bytů s regulovaným nájemným činil částku 9.081,- Kč, za celý rok 2003 tedy šlo o příjem ve výši 108.972,- Kč. V předmětném domě byly v rozhodném období dva byty, které byly stěžovatelem pronajímány za smluvní nájemné ve výši 155,60 Kč za 1 m2 měsíčně. Náhrada za nucené omezení vlastnického práva byla stěžovatelem vyčíslena jako rozdíl mezi regulovaným a místně obvyklým nájemným v rozhodném období. Postupem podle zákona č. 107/2006 Sb. se v letech 2007 a 2012 nájemné v předmětných bytech postupně zvýšilo na částku 141,47 Kč za 1 m2 měsíčně.
Pro výpočet náhrady odvolacím soudem bylo jako rozhodující kritérium stanoveno jednostranně zvýšené nájemné pro rok 2007. V případě bytů stěžovatele šlo o částku přibližně 38,50 Kč za 1 m2 měsíčně. Tímto způsobem stanovená náhrada neodpovídá podle stěžovatele požadavkům ústavní konformnosti a poukazuje na studii "Místně obvyklé nájemné", podle níž byly náklady prosté reprodukce v roce 2003 49,02 Kč za 1 m2 měsíčně.
Stěžovatel zásadně nesouhlasí s tím, aby referenčním kritériem pro náhradu za omezení vlastnického práva v rozhodném období byla výše nájemného, kterou mohl vlastník dosahovat od 1. 1. 2007 podle zákona č. 107/2006 Sb. Postupné zvyšování nájemného dle zákona č. 107/2006 Sb. nebylo lineární. V prvním roce účinnosti zákona byl procentuální nárůst nájemného nejnižší. Tudíž metodika stanovení výše náhrady podle citovaného zákona není důslednou simulací vývoje nájemného podle tohoto zákona. V žádném případě nelze tolerovat, aby se přiznaná náhrada pohybovala pod úrovní nákladů prosté reprodukce bytového fondu. V daném případě soudem stanovená náhrada neumožňuje stěžovateli ani pokrýt náklady spojené s vlastnictvím a pronajímáním bytů. O reparaci ušlého zisku, jak zmiňuje Nejvyšší soud, nelze vůbec hovořit.
Podle názoru stěžovatele lze vyčíslit výši náhrady za nucené omezení vlastnického práva jako rozdíl mezi regulovaným nájemným a nájemným obvyklým v daném místě a čase. Další kritériem, jež mělo být podle stěžovatele obecnými soudy zohledněno, je délka trvání zásahu do práva pronajímatelů. V souvislosti s uvedeným pak odkázal na rozsudek ESLP ve věci R & L, s. r. o. a ostatní proti ČR, kde jmenovaný soud dospěl k závěru, že regulací nájemného v ČR v letech 2002 až 2006 došlo k porušení práva stěžovatelů na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkazuje na související judikaturu ať již Ústavního soudu nebo ESLP.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Podle náhledu Ústavního soudu je v projednávaném případě sporné především to, jakým způsobem obecné soudy vypočetly náhradu za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Je nesporné, že k omezení vlastnického práva stěžovatele došlo, nicméně je otázkou, jakým způsobem určit výši náhrady za omezení vlastnického práva.
Podle náhledu prvního senátu Ústavního soudu byla shora nastíněná otázka v minulosti již vyřešena, a to nejen Nejvyšším soudem, ale též soudem ústavním. Nejvyšší soud se věnoval této problematice především ve svém rozsudku ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. 22 Cdo 367/2012, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 74/2013. Na něj pak navázala další rozhodnutí. V judikatuře Ústavního soudu lze pak odkázat na usnesení sp. zn. IV. ÚS 1666/12 nebo I. ÚS 1008/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Nejvyšší soud v souvislosti s náhradou za omezení vlastnického práva k bytům v minulosti konstatoval, že tento nárok není nárokem na náhradu škody, a proto se neuplatní zásada plné náhrady ve smyslu §442 občanského zákoníku. Aby mohla být náhrada za omezení vlastnického práva přiznána, musí se jednat o omezení dostatečně intenzivní. V případě regulace nájemného je potřebná intenzita dána zvláště tehdy, nedosahuje-li regulované nájemné po delší dobu ani nákladů na údržbu a opravy domů a přiměřeného zisku umožňujícího i návratnost investic v reálně adekvátním období. Opodstatněně vynaložené náklady a přiměřený zisk pronajímatele jsou současně výchozími hledisky pro úvahu o kritériích rozhodných pro určení výše náhrady, která je dále limitována výší nájemného, jež by za předmětný byt mohl vlastník dosahovat podle zákona č. 107/2006 Sb. od 1. 1. 2007. Přiznání vyšší náhrady by vedlo k závěru, kdy by celková měsíční částka získaná vlastníkem v souvislosti s užíváním bytu (tj. součet vybraného regulovaného nájemného a náhrady za omezení vlastnického práva) do 31. 12. 2006 byla vyšší než nájemné, kterého mohl vlastník (pronajímatel) dosáhnout od 1. 1. 2007.
Jestliže nárok na náhradu za omezení vlastnického práva není nárokem na náhradu škody, jeví se tomuto východisku jako přiměřený závěr, že výše takové náhrady nepředstavuje reparaci ušlého zisku, kterého by případně pronajímatel mohl dosáhnout pronájmem bytu bez jakéhokoliv omezení výší nájemného, ale výše náhrady musí být proporcionální následné právní regulaci. Ta je pro období od 1. 1. 2007 stanovena zákonem č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb.,občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud zmíněný způsob určení náhrady za omezení vlastnického práva aproboval v usnesení sp. zn. I. ÚS 1008/14, případně v usnesení IV. ÚS 1666/12 a ani v nyní projednávané věci nemá důvod se od svého dříve vyjádřeného názoru odchýlit.
Namítá-li stěžovatel porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Stejně tak by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, pokud by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. pokud by se jednalo o případ, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a další). To se však v předmětném případě nestalo.
Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu