ECLI:CZ:US:2016:4.US.2227.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2227/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) A. K. a 2) O. B., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Peškem, advokátem se sídlem Třeboň, Šustova 902/II, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2015, č. j. 4 Tdo 503/2015-16, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 12. 2014, č. j. 4 To 672/2014-159, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23. 9. 2014, č. j. 1 T 80/2014-140, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Stěžovatelé byli rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23. 9. 2014, č. j. 1 T 80/2014-140, uznáni vinnými ze spáchání přečinu krádeže dle §205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve spolupachatelství, za což byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho a půl roku, a stěžovatel k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Stěžovatelům byla zároveň uložena povinnost zaplatit poškozenému společně a nerozdílně jako náhradu škody částku ve výši 44.480,- Kč. Předmětného skutku se měli stěžovatelé dopustit tím, že na pozemku poškozeného pokáceli část jeho lesa, poražené stromy rozřezali a takto získané dřevo prodali.
4. Odvolání stěžovatelů bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 12. 2014, č. j. 4 To 672/2014-159, jako nedůvodné zamítnuto.
5. Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2015, č. j. 4 Tdo 503/2015-16, podle §265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), odmítnuto.
III.
6. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatelé napadli ústavní stížností. V ní namítli, že si za účelem své obhajoby nechali vypracovat odborné posouzení lesního hospodáře Ing. Vojtěcha Kopkáně, z něhož vyplynulo, že k těžbě na pozemku poškozeného nedošlo ve dnech 5. a 12. 4. 2014, jak bylo uvedeno v návrhu na potrestání, ale že těžba byla prováděna postupně v období od ledna do dubna 2014. Tímto důkazem pak dle názoru stěžovatelů byla odborně vyvrácena obžaloba (návrh na potrestání) a prokázána jejich nevina. Soudy se však k překvapení stěžovatelů s tímto důkazem vypořádaly tak, že svědeckou výpověď lesního hospodáře a jeho odborné posouzení použily pro svůj závěr, že k realizaci krádeže docházelo na počátku roku 2014. Soudy tak stěžovateli navržený důkaz zneužily proti nim, čímž byl dle názoru stěžovatelů zcela negován smysl práva obviněných na obhajobu, porušena zásada rovnosti účastníků řízení a zákaz překvapivosti soudních rozhodnutí.
IV.
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že ochrana práv - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti a ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým vybočením nebyly porušeny stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
9. Žádné z právě naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze pokračující polemikou stěžovatelů se skutkovými závěry obecných soudů a jimi provedeným hodnocením důkazů, jehož přezkumu se stěžovatelé ve své ústavní stížnosti fakticky dovolávají. Jak však již bylo výše uvedeno, tato pravomoc Ústavnímu soudu nepřísluší.
10. Stěžejní námitkou stěžovatelů obsaženou v ústavní stížnosti je tvrzení, že soudy "zneužily" stěžovateli předložený důkaz (odborné posouzení lesního hospodáře Ing. Vojtěcha Kopkáně), jímž stěžovatelé zamýšleli prokázat svou nevinu, v jejich neprospěch, čímž dle názoru stěžovatelů měl být "zcela negován smysl práva obviněných na obhajobu". S tímto tvrzením se však Ústavní soud nemohl ztotožnit.
11. Podle §89 odst. 2 věty druhé trestního řádu platí, že každá ze stran může vyhledat důkaz, předložit jej nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nenavrhl orgán činný v trestním řízení, ale např. obviněný, pak dle věty třetí téhož ustanovení nemůže být důvodem pro odmítnutí takového důkazu. S výjimkou právě uvedeného však trestní řád neobsahuje žádné jiné zvláštní pravidlo, které by se týkalo důkazů, které byly vyhledány, předloženy nebo jejichž provedení bylo navrženo obviněným, a to ani ve vztahu k jejich hodnocení. Proto je nezbytné, aby i důkazy předložené obviněným byly orgánem provádějícím dokazování hodnoceny podle pravidel zakotvených v §2 odst. 6 trestního řádu, tj. v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Je tedy zřejmé, že orgán provádějící hodnocení důkazů je oprávněn (ba dokonce povinen) hodnotit rovněž takovéto důkazy zcela volně, tedy případně i v neprospěch obviněného. Tak tomu bylo i v nyní souzené věci. Ústavní soud proto nemá, co by soudům v této souvislosti vytkl.
12. Ústavní soud nemá (shodně se soudy všech stupňů) ani za to, že by stěžovateli předloženým důkazem (odborným posouzením lesního hospodáře Ing. Vojtěcha Kopkáně a jeho následnou svědeckou výpovědí) byla zcela vyvrácena obžaloba (návrh na potrestání) a tím prokázána jejich nevina. Jak vyplývá z předmětného posouzení, jehož kopii stěžovatelé přiložili ke své ústavní stížnosti, bylo Ing. Kopkáněm v rámci tohoto posouzení určeno, že k těžbě na pozemku ve vlastnictví poškozeného docházelo postupně, a to v období od ledna do dubna 2014, a dále jím byl určen objem vytěženého dřeva a jeho cena. Ústavní soud však nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelů, že by tímto důkazem bylo vyvráceno, že by se stěžovatelé dopustili krádeže dřeva poškozeného. Ústavní soud má naopak shodně se soudem prvního stupně za to, že tímto důkazem bylo vyvráceno pouze to, že by veškeré dřevo bylo stěžovateli vytěženo ve dnech 5. a 12. 4. 2014, jak bylo uvedeno v návrhu na jejich potrestání. Skutečnost, že k těžbě docházelo postupně od ledna do dubna 2014 však s přihlédnutím k výpovědím svědků Jana Neruda, Jana Kaila a René Macnara není dle názoru Ústavního soudu způsobilá nic změnit na závěru, že předmětný porost byl vytěžen stěžovateli a následně jimi prodán svědku Kailovi. Je tomu tak proto, že skutečností, že část porostu byla pokácena již dříve než v dubnu 2014, není nijak vyvráceno svědectví Jana Neruda, který vypověděl, že v týdnu před Velikonocemi 2014 viděl stěžovatele, jak na pozemku poškozeného kácí strom, neboť jak vyplývá ze stěžovateli předloženého posouzení, část stromů na pozemku poškozeného byla skutečně pokácena až na počátku měsíce dubna (viz str. 3 a str. 5 - 6 posouzení). Předmětným posouzením pak není vyvráceno ani svědectví Jana Kaila, který (ve shodě se svědkem Macnarem) uvedl, že mu stěžovatel nabídl ke koupi palivové dřevo, které si svědek za pomoci svědka Macnara odvážel v dubnu 2014 z lesa poškozeného, kde byli přítomni oba stěžovatelé, kteří tam krátili a poměřovali poražené stromy.
V.
13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
Jan Musil v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu