ECLI:CZ:US:2016:4.US.2291.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2291/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupené Mgr. Radkou Durdisovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26. května 2016, sp. zn. 3 T 258/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 7 odst. 2, v čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v článku 1 odst. 1, čl. 2 a 4 Ústavy ČR, jakož i článku 3, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Výše uvedeným usnesením Okresního soudu v Karlových Varech byla věc postoupena Magistrátu města Karlovy Vary, neboť skutek není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že v řízení vystupovala jako poškozená, přičemž původně stíhaného zločinu týrání osoby žijící ve společné domácnosti se měl dopustit její bývalý manžel. Státní zástupkyně se proti rozhodnutí neodvolala, stěžovatelce tento nástroj nepřísluší, a proto se obrátila na Ústavní soud s odkazem na nález sp. zn. I. US 3196/12, v němž se (mj.) uvádí: "Ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví ... má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může využít ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, jako jsou rozhodnutí o odložení věci, zastavení trestního stíhání či zproštěni obžaloby." Stěžovatelka má za to, že soud nesprávně vyhodnotil situaci a v řízení trvajícím dva roky nakonec dospěl k nesprávnému závěru. Jednání, pro které byl obžalovaný stíhán, se přitom několik let stupňovalo. Soud dospěl k závěru, že výpověď stěžovatelky zůstala osamocena, a vztah mezi stěžovatelkou a obžalovaným nebyl dobrý oboustranně. Výpovědi dcer stěžovatelky, se v průběhu času měnily, soud se však nezabýval okolnostmi těchto změn, ani faktem, že pro obžalovaného příznivější byly výpovědi učiněné s výrazným časovým odstupem. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že soud věc nevyhodnotil správně a mělo dojít k potrestání obžalovaného; v postupu soudu shledala zkrácení ve svých právech a navrhla, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není běžnou třetí instancí, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje závěry a hodnocení svými vlastními. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, neznamená-li současně porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Stěžovatelka ve svém podání nesprávnost rozhodnutí, přičemž vychází z jiného vidění věci, neboť stíhanému jednání byla přímo přítomna coby poškozená. Má za to, že její bývalý manžel by měl být potrestán. Jakkoliv Ústavní soud vnímá tuto subjektivní potřebu stěžovatelky, primárním pro jeho posouzení je závěr, zda rozhodnutím soudu mohla být stěžovatelka zkrácena ve svých zaručených základních právech.
Ústavní soud s již v minulosti zabýval otázkou nároku na trestní stíhání jiné osoby. Opakovaně judikoval, že ze "čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odstavce 1 písmene d) Ústavy ČR nezakládá" (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 361/96, U 5/7 SbNU 343, http://nalus.usoud.cz). Dále Ústavní soud konstatuje, že i otázkou povinnosti účinného vyšetřování, zda došlo ke spáchání trestného činu (osobou odlišnou od stěžovatele), se Ústavní soud zabýval podrobně, například v usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13. Avšak ani ve světle zohledněné judikatury Evropského soudu pro lidská práva není možno v právě projednávaném věci shledat stěžovatelkou tvrzená pochybení.
Podle čl. 2 odstavce 3 Ústavy ČR, jakož i v čl. 2 odstavci 2 Listiny, lze státní moc uplatňovat jen v mezích, případech a způsobem, který stanoví zákon. Okresní soud přitom postupoval v mezích svých zákonných kompetencí. Princip právní jistoty zaručuje neměnnost pravomocných rozhodnutí mimo zákonem stanovené případy, kdy je přezkum projevem jiného základního práva, což je i důvodem výluky opravného prostředku poškozeného. Soud se věcí řádně zabýval a jeho závěry nejsou sto zkrátit stěžovatelku v jejích zaručených právech, jak v ústavní stížnosti namítala; proto Ústavní soud tvrzený zásah neshledal.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu